Když jsme došli před dveře od pracovny, Alex zaťukal. Chvíli se nic nedělo, ale pak se dveře otevřely. Stála v nich Alexova matka Rose. ,,Dobrý den." Slušně jsem pozdravila a sklopila hlavu. Jeho otec se zamračil. ,,Emili, ty jsi prošla převýchovou?" Zvedla jsem hlavu. ,,Jakou převýchovou?" Alex na mě zklamaně koukal. Pak se otočil na otce. ,,Ať to je jak to je, budu se snažit její život dát do správných kolejí." Těkala jsem mezi nimi pohledem. ,,Jakou převýchovou?" Řekla jsem trochu zostra. Chtěla jsem znát odpovědi. ,,Myslím že převýchovou neprošla." Alexova matka se ozvala z rohu. Taky bych se k ní nejraději postavila. ,,Rose, nestůj v rohu a pojď sem, výš že to není správný." Pomalu jsem se chtěla přesunout ke zdi, ale Alexova ruka mě chytila kolem ramen. Zastavila mě v pohybu. Přitáhl si mě. Stály jsme vedle sebe a on mě držel kolem ramen. Koukl se na mě. Našla jsem jeho pohled, ale hnedka jsem ten svůj odvrátila k zemi. On se mnou zatřásl, ale já svůj pohled stále upírala k zemi.

,,Emili, posaď se prosím, mám na tebe pár otázek. Alex a Rose půjdou pryč." Koukla jsem se na Alexe, ale ten mi jen daroval milý pohled a odešel i s jeho matkou. Sedla jsem si naproti němu. ,,Takže, zmizela si na podzim, a našli jsme tě, před třemi dny. Kde si byla tak dlouho, zimu by jsi nepřežila v lese?" Koukala jsem do země. ,,Já nevím kde to bylo, ale starali se tam o nás a chodily jsme pracovat. Byla tam i škola." Přemýšlela jsem, jak se má Zora. Koukla jsem na Alexova otce. Něco si psal do počítače. ,,A to jsi tam byla už od začátku?" ,,Ne, ale vše co se stalo předtím mám v mlze." ,,A dokázala by jsi vysvětlit, co se předtím dělo, pamatuješ si něco?" ,,No byla jsem někde, nevím kde, držely mě tam. Slyšela jsem zpoza dveří hlasy, aby mě hlídaly abych neutekla. Necítila jsem se tam dobře tak jsem utekla. Útěk se povedl, běžela jsem lesem a ztratila jsem se. Našli mě a chtěly mě znova odvést zpátky, ale v za nimi se objevily jiní a zastřelili je. Odvedly mě tam kde jsem dodělala školu a pracovala." Oddechla jsem si, ale ještě nebyl konec. ,,Říkáš samý dobrý věci, tak jak si se objevila na silnici ve zuboženém stavu." ,,Když jsem dokončila školu, vyhodily mě." ,,Nelži a řekni mi pravdu." ,,Nechtěla jsem tam být do osmnácti, tak jsem utekla. Tentokrát jsem neběžela do lesa, ale šla jsem při kraji silnice." Domluvila jsem. On mě probodl pohledem, už to netaj. Nedala jsem se vyvést z míry. ,,Něco tajíš, neutíkala by jsi jen tak, když jsi nevěděla co s tebou bude." Povzdechla jsem si, ale pak mě něco chytilo. ,,Proč to chcete vědět?" ,,Je tady ještě hodně věcí co se musíš dozvědět. Jen se snažíme zjistit, co si dělala, když jsi tady nebyla." ,,Co jsem asi měla dělat?" Vykřikla jsem frustrovaně. Jeho klidná tvář se nezměnila. ,,Emili, jen si vedeme záznamy. Byla si unesená a pátrá po tobě tvůj otec. U toho si byla asi poprvé. A pak jsi byla u jedné skupiny těch unesených. Nikdo z nich se ale nevrátil. Všechny zmizely. Jsi jediná, která vrátila. Mohla by jsi nám pak říct, všechno co se dělo?" Jen jsem kývla a vstala. ,,Mohu už jít." ,,Jasně. A zítra si ještě promluvíme." Otevřela jsem dveře a odešla. Rozhodla jsem se tady porozhlédnout.

Procházela jsem velkým bytem a stále jsem bloudila. Našla jsem velký balkon. Venku se stmívalo, ale bylo hezky. Vyšla jsem na balkon a v rohu jsem si všimla houpačky. Lehla jsem si na ní a usnula jsem.

Když jsem se probrala, byl krásný den a krásný ticho, který přerušoval zpěv ptáků. Zatoužila jsem se kouknout do lesa. Balkon sice byl vysoko, ale přesto mi to nedalo. Seskočila jsem a dopadla jsem do dřepu. Rozběhla jsem se k lesu. Kousek od baráku jsem našla jezírko. Sáhla jsem si do chladivé čiré vody. Bylo mi tady krásně. Ponořila jsem do vody nohy a chladila je. V mých krátkých šortkách to nebyl problém. Lehla jsem si do trávy a ležela. Koukala jsem na zelený stromy. Cítila jsem se nádherně. Když jsem se cítila dostatečně klidná, šla jsem zpátky. Nechtělo se mi jít dveřmi, ale okna otevřený byly. Vyšvihla jsem se na okno a vytáhla se. Vlezla jsem dovnitř. V zatáčce kolem mě proběhlo asi šest chlapů, až jsem se natiskla do rohu. Když proběhly šla jsem dál. Bylo tady divný ticho a prázdno. Šla jsem jak myška chodbami a čekala co se bude dít. Už jsem byla u schodů, když po nich běžely další dva. Stuhly když mě viděli. Jeden se hnedka rozběhl zpátky. Přikrčila jsem se. ,,Já už asi pudu." Skoro jsem to šeptala a couvala z místnosti. ,,Stůj!" Natáhl ke mě ruku. Stuhla jsem na místě. Po schodech se přiřítil Alex a objal mě. Stuhla jsem na místě. ,,Emí, kde jsi byla, my tě hledaly a nemohly jsme tě najít." Stála jsem jak solný sloup. Oni se o mě báli? Všichni se vytratily. Alex mě vzal do náruče. Na tváři mu hrál úsměv. ,,Kam jdeme." Zvážněla jsem. Alex mě objal. Vzala jsem ho kolem krku. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

Když jsme došly do pokoje, Alex mě položil na postel. Sedl si vedle mě a objal mě v pase. Uvolnila jsem se a položila mu hlavu na rameno. Lehli jsme si. Alex mi vjel rukou pod tričko. Napnula jsem se. Chtěla jsem vstát, ale jeho druhá ruka mě pevně chytila. ,,Kampak utíkáš, už neutečeš." ,,Vždyť je ráno, právě jsem se vyspala." ,,A kde?" ,,No v noci jsem spala na balkoně a ráno jsem se byla kouknout u jezírka. Proč?" ,,No my tě večer začaly postrádat. V noci jsem spal, ale pár mužů koukalo po okolí. Ráno jsme prohledávali spíš barák a nebo les, ale hlouběji." ,,A proč jste mě hledaly?" Alex se zachmuřil. ,,Emí, a proč ne, vždyť já bez tebe nemůžu žít." Objal mě silněji. Nevěděla jsem co na to říct či co udělat. On mě potřebuje? Vždyť mu jen přidělávám potíže. ,,Ale vždyť já jen přidělávám potíže..." Alex mi položil ruku na pusu. ,,To už neříkej. Ať si jakákoliv, mám tě rád takovou jaká si, a tečka. Nechci o tobě od tebe slyšet nic záporného. Jasný?" ,,Jo." Rezignovala jsem. ,,Půjdeme se projít?" Navrhla jsem. Nechtěla jsem být doma. ,,Jasně, za deset minut u vchodových dveří." Jen jak to dořekl jsem slítla dolů a udělala si snídani. Tu jsem za pět minut snědla. Pak jsem si vyčistila zuby a navoněla se. Došla jsem ke vchodovým dveřím právě v čas, protože k nim přicházel Alex.