Probraly mě paprsky na obličeji. Otočila jsem se na levou stranu a slunce mi zářilo obličej. ,,Co to?" Vyskočila jsem z postele a zjistila jsem že nejsem doma. Opatrně jsem se proplížila do chodby a slyšela z chodby. ,,Pořádně jí hlídejte. Ať se nám neztratí!" Schovala jsem se do nejbližších dveří. Viděla jsem okno a jsem v přízemí. Otevřela jsem okno a vylezla jsem ven. Rozběhla jsem se k plotu. Plot tvořila dvou metrová zeď. Jak pryč? Kus ode mě byl strom, po kterým by se dalo vylézt. Měl větve už od země tak různě, dá se po nich vyjít jak po schodech. Vylezla jsem na zeď a skočila dolů. Nic jsem si neudělala. Běžela jsem lesem pryč. Asi po hodině jsem uviděla něco co se podobalo jeskyni. Schovala jsem se tam. Vybavovalo se mi co se stalo včera. Jak jsem se od Alexe dostala tam kde jsem byla dneska? S tou otázkou v hlavě jsem usnula.

Probrala jsem se v jeskyni. Nevěděla jsem jaký je den. Nevěděla jsem jak dlouho jsem spala. Rozhlídla jsem se a když jsem nikde nikoho neviděla, rozešla jsem se dál. Po hodině cesty mě rozbolelo břicho. Opřela jsem se o strom a chvíli zhluboka dýchala. Bolest ustoupila a já šla dál. Nevím jak dlouho jsem šla ale bolely mě nohy a nikde nikdo. Najednou se za mnou ozvalo. ,,Stůjte!" Lekla jsem se a rozběhla se, ale jen jak se ozval výstřel mi nohy vypověděly poslušnost a já na stála místě. Pomalu jsem se otočila. Změřila jsem je pohledem. Nesli v rukou provazy. Vyděšeně jsem na ně koukala a oni se děsivě usmály. O krok jsem couvla, ale nabourala jsem do stromu. Jsem hodně vyděšená a nevím co se mnou bude. Jeden z nic se přiblížil. ,,Ty si myslíš že tě nenajdeme?" Ozvaly se dva výstřely a já si skryla obličej rukama a hlavu otočila do strany. ,,Ahoj, my ti nechceme ublížit. Můžeme ti nabídnout pobyt u nás. Každý ráno od desíti do tří je škola, a pak hodinová pauza na oběd, ten je u nás zařízený. Potom jdete do práce, která je určená." Odkryla jsem obličej a pohlédla na dva muže. Byly vysocí, tak sto osmdesát centimetrů. Já oproti nim sto šedesát. Jim se to o tom strachu povídá. ,,Slyšel jsem výstřely, co se stalo?" Zezadu přišel asi dvacetiletý kluk. Metr sedmdesát. Krátký blond vlasy. ,,Našli jsme další. Nevíme jestli s námi půjde, je vyděšená." Všichni na mě viseli pohledem a čekaly co ze mě vypadne, ale ničeho se nedočkaly. Ty pohledy mě ubíjely. To jsem nenáviděla. Sjela jsem po kmeni na zem. Rozbolela mě hlava. Seděla jsem tam a ten nejmenší z nich ke mě přišel. Opatrně mě vzal do náruče a já se ani nesnažila bránit. Odnesly mě do černé dodávky a odjely jsme. V dodávce jsem usnula.

Probrala jsem se zase někde. Tentokrát se mnou na pokoji byla ještě jedna dívka. Okamžitě jsem se posadila. Ona to udělala také, ale nevypadala vyděšeně. ,,Ahoj, ty jsi ta nová. Jak se jmenuješ?" Stoupla si a sedla si na okraj mé postele. Jen jsem se natiskla do rohu. ,,Ššš, to je dobrý, my ti neublížíme. Já jsem Zora. Těší mě." Na důkaz svých slov ke mě natáhla ruku. Jen jsem jí koukala do očí a snažila se přijít na pravdu. ,,Jak to tady chodí?" Zeptala jsem se a doufala že se dozvím víc. ,,Máš štěstí, je sobota. Hele, my každý ráno chodíme na snídani a potom do školy, ale jsme tam jen my. Učíme se normální věci, abychom něco uměli. A potom je hodinová pauza na oběd. A pak nás vozí do různých domácností, kde buď uklízíme, nebo hlídáme děti. Zato oni přebírají peníze. Pomocí těch my přežíváme. A pak v osmnácti se musíme osamostatnit, to znamená, že dostaneš občanku a pas a máš půl roku aby jsi si našla bydlení. Je to tady něco jako dětský domov. My jsme ty, který byly unesené, nemají rodinu atd... Chápeš mě?" Jen jsem kývla. ,,Já jsem Emilie." Lezlo to ze mě jak z chlupatý deky. ,,Hele už je devět, měly bychom vyrazit mezi ostatní. Dneska tě tady mám provést a vysvětlit ti, jak to tady chodí. Jdeme na snídani já už mám hlad!" Začala se smát a já musela taky. Vstala jsem a ona mě objala. ,,Jupí, budeme kámošky." Objala jsem jí také a přemýšlela o tom, že bych asi tak za týden naplánovala útěk domů. Nechci tady být do osmnácti.

Šli jsme na snídani. Tam seděli i ostatní. Bylo nás tady patnáct. Sedli jsme si ke stolu a každý si mohl vybrat. Chjo. Vybrala jsem si toho trochu, ale Zora mi tam přidala. ,,To si děláš srandu, tolik toho nemůžu sníst?" Mluvila jsem potichu, abych nepřilákala pozornost. Ona jen kývla rameny a vzala si svůj talíř do jedné ruky. Za druhou chytla mě a už se mnou šla k hloučku holek které tam byly. Sedly jsme si a oni se spolu začaly bavit. Bylo nás u stolu pět. I se mnou. Chvíli si spolu povídaly a u toho jedly. Jen jsem do sebe naházela všechno co bylo na talíři. Zvedla jsem se, že si to tady projdu, ale Zora mě za ruku stáhla zpátky. ,,Emilie, povíš nám taky tvůj příběh?" Jen jsem nejistě sjela pohledem po všech u stolu. Nechtělo se mi před nimi mluvit a navíc se mi strašně moc stýskalo po Alexovy. Nechtěla jsem tam strávit ani minutu. Jen jsem kývla hlavou že ne a utekla jsem z jídelny. Aby to nechybělo zabloudila jsem. Chodila jsem chodbami a nevěděla kam dál. Našla jsem mnoho dveří, ale nebyly to dveře od pokojů. Šla jsem dál. V zatáčce jsem omylem nabourala do toho blonďáka. Spadla jsem na zem. ,,Auuu." Zamotala se mi hlava, bolel mě celý člověk a zatmělo se mi před očima. ,,Promiň, ale co tady děláš?" Chytil mě za ruku a zvedl mě ze země. ,,Já hledala pokoj a ztratila jsem se. Máte to tady jako bludiště." Zasmál se a vedl mě chodbami. Došla jsem do pokoje. ,,Ve dvě odpoledne se sejdeme dole v jídelně, půjdete na brigády." Usmál se a pustil mě. Bez dalšího slova odešel.