Ráno když jsem se vzbudila, jsem byla v pevném objetí. Vzpomněla jsem si, jak jsem včera usnula u Alexe v pevném objetí brzo ráno. Hodiny ukazovaly devět večer. Vzpomněla jsem si na ten předmět, co je schovaný pod kuchyní. Co jsem slyšela, ještě to neprodaly. Přemýšlela jsem, jak se dostat z Alexova pevného objetí. Nakonec jsem mírně nadzvedla jeho ruku a pomalu jsem se snažila vyprostit. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem se z toho dostala, po mě jeho ruce chňaply, a přitáhly si mě nazpátek.
,,Kampak mi utíkáš?" No a je po. ,,Noooo... Radši nikam." Lehla jsem si. On jen nesouhlasně zamručel a zpevnil jeho objetí. Skoro mě mačkal. Připadala jsem si jak plyšák. Jestli ještě nějakého dostanu, už ho asi nebudu mačkat. Skoro vím jak se cítí. Chvíli jsem jen ležela, ale přišla na mě potřeba na záchod. Pomaličku jsem se snažila vykroutit z jeho sevření. On jen zamručel a nepovolil. ,,Potřebuji čůrat, prosím.'' S otráveným zamručením mě pustil. ,,Ale vrať se mi pak." ,,Jasně." Zašeptala jsme a vypařila jsem se. Došla jsem si na záchod a potichoučku jsem se šla vypařit.

Vyšla jsem v mikině a legínách ven. Nandala jsem si kapuci a vyšla jsem do temných ulic. Bylo sedm ráno. Právě svítalo. Po tom co jsem zabila Daniela si věřím. Černá mikina a černý legíny. Ulice přede mnou byla liduprázdná. Moje kroky byly najednou strašně hlasitý. Šla jsem dál, až jsem došla před něco, co dříve byl náš baráček. Sešla jsem až před vchod. Stále tady ležel ten kapesníček, namočený v uspávadle. Z očí mi začaly téct slzy. Pomalu jsem šla troskami. Překračovala jsem zbytky zdí. Všechno mi to vhánělo slzy do očí. Když jsem došla do kuchyně, koukala jsem na ohořelé lino. Pod stolem jsem ale našla kousek zcela nepoškozený. Zkusila jsem ho sundat. Našla jsem srolovaný papír. Sundala jsem opatrně gumičku a rozrolovala jsem ho. Na zem vypadla krabička. Sebrala jsem jí a dala jsem si jí do kapsy.
Emili, snad jsi to našla, a pokud jsi to našla asi tady už nejsem. Doufám že jsi v pořádku. Tvůj táta po tobě zřejmě půjde. A asi nebude jediný. Musíš smutek z mé smrti zahnat. Hlavně buď silná a nevzdávej se. Doufám že na mě budeš vzpomínat v dobrým. Tvá máma.
Ps: v krabičce je náhrdelník, opatruj ho, dědí se u nás už hodně generací a dokazuje naši sílu. Nos ho s hrdostí a předej ho pak své dceři. Jsem smutná, že jí nepoznám. Všichni se opatrujte, MILUJI TĚ zlato moje.
Slzy jsem nedokázala zastavit. Padla jsem na zem. Vzala jsem do klepající ruky krabičku. Byla nádherná. Pomaličku jsem jí otevírala. Nacházel se tam stříbrný řetízek, na kterým byl pověšený kovový měsíc. Otevřela jsem pusu úžasem. Máma mě už od mých malých let učila, že měsíc je po staletí náš erb. Pověsila jsem si měsíc na krk a schovala jsem si ho pod mikinu. Dala jsem si ho k srdci. Cítila jsem teplo. Hřejivý pocit. Složila jsem dopis a schovala si ho do kapsy. Vstala jsem, když nějaký auto zastavilo na silnici v mé blízkosti. Otočím se a vidím černé auto, ze kterého vystoupily tři muži v černým. Plete se jich do mého života nějak hodně. Když zjistily, že na ně koukám stály na místě. Rozešli se ke mě. ,,Nepřibližujte se, stůjte!" Bála jsem se jich, ale co jsem nepředpokládala zastavily se. Hodily po sobě zmatenými pohledy. Využila jsem toho, že byly nepozorný a vzala jsem nohy na ramena.

Vběhla jsem na lesní cestu, ale doháněli mě. Seběhla jsem z cesty do lesa. Musela jsem se u nějakých větví přikrčit, abych se dostala dál. Podařilo se mi je setřást. Nabrala jsem směr, jak by asi vedla lesní cestička. Už jsem nemohla běžet, tak jsem se rozešla rychlou chůzí. Prohlížela jsem si okolí. Nedaleko jsem zahlídla dvě postavy, schovala jsem se za kmen. Skoro jsem nedýchala strachy. Když byly otočený zády, přeběhla jsem k dalšímu kmeni. Na druhý straně jsem zahlídla ty tři, který jsem neúspěšně setřásla. Byla jediná možnost, rozběhnout se před sebe, kde nikdo nebyl. Potichu a přikrčená jsem se plížila. Křup. Šlápla jsem na větev. No do prkýnka, jsem prozrazená. Rozběhla jsem se před sebe. Viděla jsem tam potůček a další dva. Zanadávala jsem a rozběhla jsem do prava. Až na to, že jsem neměla kam utéct. Byla jsme obklíčená. Připadala jsme si jak lovná zvěř. Zaútočila jsem na jednoho a odrážela útoky druhého. Byly ale strašně silný. Když se k nim připojily další dva, neměla jsem šanci. Dali mi ruce za záda a vedli mě pryč. Došli jsme až k mému novému domovu. Dokud jsme nebyly vevnitř, nepustily mě. Uvnitř mě chytil jiný a šel mě odvést nahoru. Už předem jsem věděla, kam jdeme, a došlo mi, že mám problém.

Došli jsme do Jirkovy pracovny. Šli se mnou dva. Zaklepaly a čekaly, až je někdo pozve dovnitř. U dveří bylo zrcadlo. Málem jsem se nepoznala. Vlasy jsem měla po celým obličeji. Ještě byly rozevlátý, po raním běhu. ,,Dále." No super. Vešli jsme dovnitř. ,,Ahoj Emili, pusťte ji, a odejděte, promluvím si s ní osamotě." Odešli, zase jsem se dívala jak odešli. Když odešli, stále jsem pozorovala dveře. ,,Emili, posaď se prosím." Sedla jsem si a koukala jsem se na zem. ,,Jen abych si to ujasnil, jsi nebo nejsi převychovaná?" Naznačila jsem rameny že nevím. Povzdechl si. Začal něco psát. Přemýšlela jsem nad vším co se stalo. A co se stane. Jak to asi bude dál. ,,Emily, mohu vědět, co si dělala u svého starého bydliště v noci?" ,,To je osobní." Povzdech si. Celou dobu jsem koukala do země. Chtěl ještě vědět nějaký věci ohledně Daniela, ale já mu na žádnou neodpověděla. Vzdal to a mohla jsem odejít.

Jdu po chodbě se skloněnou hlavou. Nevím čí sem, kdo vlastně jsem? Došla jsem do mého pokoje a sjela jsem na zem. Jen jsem tam seděla. Do pokoje někdo vtrhl. ,,Emilie? Jsi tady?" Ode dveří mě nemohl vidět. Neodpovídala jsem. Šel po pokoji dál, až mě uviděl. ,,Emí? Co tady děláš." Jen jsem seděla. Neodpovídala jsem. Něco mě tížilo ale nevěděla jsem co. To je to nejhorší co se může stát. Alex si ke mě přisedl. ,,Co tě tíží?" Vzal mě do jeho silného objetí.