Vzbudila jsem se v tom kmeni. Slunce bylo na východu a já se vydala dál. Šla jsem po silnici kde nejezdily auta. Šla jsem u lesa a vždy když jsem slyšela něco co mohlo být auto jsem padla do kanálu, kde jsem nebyla vidět. Byl hluboký. Nakonec jsem šla v něm. Sahal mi po pas. Dost hluboký. Šla jsem a nevnímala čas. Byla noc. Auto bylo černý a mělo zhasnutý světla a tichý motor. Nic co by mě upozornilo. Auto zastavilo přede mnou a rozsvítilo světla. Ostré úponky světla mě uhodily do očí a já spadla na záda do kanálu. Bolí mě hlava a dvě silné ruce mě vynášejí do vzduchu. To je poslední věc co vím než jsem upadla do spánku.

Probudila jsem se a hnedka jsem se vyhoupla do sedu, ale bolest hlavy a dvě silné ruce mě srazily zpátky. Když mě ale pustily mě to nedalo a vyhoupla jsem se do sedu znova. Koukala jsem do očí klukovy s hnědýma očima. Někoho mi připomínal, ale koho. Nemohla jsem si vzpomenout. Utápěla jsem se v jeho očích a mozek pracoval na plný obrátky. Kdo to je, kdo to je? ,,Emilie, jsi to ty?" Trhla jsem sebou a odtrhla se od jeho pohledu. Odkud ten krásný hlas znám. Pohladil mě po vlasech a objal mě. Pocítila jsem něco co už dlouho ne. Ten pocit jsem nemohla identifikovat. Odtrhla jsem se od něho a padla zpátky na záda. On se jen otočil a odešel. Skoro se slzami v očích jsem se podívala ke dveřím. Ať to byl kdo to byl, chyběl mi. Vstala jsem na nohy, ale ty mi vypověděly poslušnost a já se zřítila k zemi. Dveře se otevřely a dvě silné paže mě vytáhly do stoje a objaly mě. Sedl si se mnou na postel. ,,Emilie, nevěřil jsem že tě někdy najdu. Už tě nepustím. Promiň, že jsem tě neochránil." Při poslední větě posmutněl a já to pocítila. Cukla jsem sebou. Někoho mi připomínal. Hnědý vlasy, hnědý oči, snědý, a musím uznat, že i hezký. Vlasy má krátce sestřižený. ,,Kdo jsi?" Když jsem se zeptala, úplně se napnul. ,,J-j-já s-si n-nemůžu-u vzpo-pomenout, a-ale..." Strašně jsem koktala, šel z něj v tu chvíli strach. Ale on mě zastavil. ,,Emili, ty si vzpomeneš, to ti slibuji, ale teďka se prospi." Přitáhl si mě k sobě a ta vůně. V hlavě se mi vynořily vzpomínky. První den v nové škole. Piknik. Černý auto. Lekla jsem se. Odtrhla jsem se od něj, ale hned nato jsem se rozbrečela. ,,Já tě nechci ztratit, ale naposled, když jsem usnula v tvé blízkosti jsi se mi vypařil a a změnil se mi život a a já..." Nenechal mě domluvit. Plácala jsem pátý přes devátý. ,,To je dobrý, jestli chceš, já tě nechám o samotě." Už chtěl vstát, ale já ho zastavila. Objala jsem ho a stáhla zpátky do sedu. On si mě okamžitě přitáhl. ,,Slib mi, že mi už nezmizíš." On mě jen silněji objal a já usnula s pocitem, že jsem v bezpečí. Konečně

Když jsem se probrala, nikdo nikde nebyl. Okamžitě jsem se vyhoupla do sedu a koukala po místnosti. Vstala jsem a prohledala šuplíky. Našla jsem jen vrhací nožíky. Už jsem o nich četla ale jak se s nimi zachází, to nevím. Ale lepší než nic. Vyšla jsem z pokoje a opatrně šla chodbou. Měla jsem na nohou jen ponožky. Byla jsem tichá jak myška. Když jsem došla dolů, procházela jsem kolem dveří, ale někdo mě vtáhl dovnitř. Začala jsem se bránit, ale on mě upevnil ke zdi a já pohlédla do tváře Alexovy. Zůstala jsem stát s pohledem na něm. Dveře se ale prudce otevřely a v nich se objevil můj otec? Toho znám jen z fotky, ale poznala bych ho všude. Vykulila jsem oči. On ke mě natáhl ruku a usmál se. Málem jsem šla s ním, ale včas mě můj instinkt varoval. On se zamračil a otočil se. Vrhl se na mě jeho bodyguard. Začala jsem bojovat. Skoro jsem vyhrávala. Sice byl o dvě hlavy vyšší, ale to mi jen pomohlo. Vždy jsem mu uhnula a rok v posilovně taky vymohl své. Srazila jsem ho k zemi. A on se ani nehnul. Moc dobrý nebyl. Alex se zvedl a zůstal na mě viset pohledem. Do pokoje vtrhl někdo dost podobný předchozímu chlapovy, kterého jsem úspěšně složila. ,,Pane myslím, že už jsou pryč, ale máte s ní hnedka dojít k otci. Chce s vámi něco probrat." Odešel.

Jen jak se zavřely dveře mě rozbolela hlava a kdyby nebylo Alexe, spadla bych na zem. ,,Emi co je ti?" Chytila jsem se ho abych nespadla. On si mě vzal do náruče a došel se mnou do kuchyně. Podal mi sklenici a prášek. Sklenici jsem si vzala, ale prášek ne. Ten do mě nedostane. Napila jsem se ze sklenice. Alex si sedl vedle mě. ,,A teď ten prášek." Záporně jsem zakroutila hlavou a chytila se za ní. Měla jsem jí obvázanou obvazem. Jak to? ,,Proč mám na hlavě obvaz?" Chtěla jsem ho sundat, ale Alexova ruka mi v tom zabránila. ,,Máš tam sedřeninu. Doktor ti to ošetřil ještě když jsi spala. A máš brát dvakrát denně tyhle prášky, vždy po dvanácti hodinách. V kolik si ho vezmeš?" Visel na mě pohledem. Bylo půl osmý. ,,Já brát prášky nebudu, nepotřebuji je. A navíc mému tělu to neprospívá." Alex po mě vrhl pohled, vem si prášek a dělej, nebo to dobře nedopadne. Zakoukala jsem se mu naštvaně do očí a začala oční bitka. On snad nemrká. Už mě začínaly pálit oči. Začala jsem mrkat a uhnula jsem hlavou na stranu. Alex mě chytil kolem ramen. Chtěla jsem něco říct, ale on mi prášek hodil do pusy a tu mi zavřel. Nakonec jsem ho naštvaně spolkla. V tu chvíli se mi udělalo blbě, začal se mi mlžit zrak a slyšela jsem hlasy. Ale nevím komu patřily. Byly takový různý. Alexe už jsem neslyšela. A najednou se vše zpravilo ale nevím kde jsem byla. Byla jsem u Alexe v náruči a nesl mě do pokoje. Objala jsem ho, ale jen jak vešel do pokoje, jsem tvrdě dopadla na zem. Alex zmizel a objevil se tady Daniel a můj otec. Společně mě přivázali k posteli. Najednou mi do obličeje začala stříkat studená voda. Všechno mi mizelo před očima. Rukou jsem si zakryla oči, ale někdo mi je odtrhl. Snažila jsem se dýchat tak, abych se nenadechla vody. ,,Dost... to stačí... prosím." Přestalo to. Ruce mi pustily. Začala jsem si třít oči. Na rukou jsem ucítila ručník. Přijala jsem ho a začala si utírat obličej. Něčí paže mě zvedly do vzduchu. ,,Alexi ty prášky můžou mít haluci... blablabla...No prostě může mýt halucinace, žádný bláznění." Alex mě pustil na zem. ,,Už zase. To mě musíš na zem pustit dvakrát za sebou. Pokud jsem tak těžká, tak mě nenos." Zanadávala jsem a začala si mnout bolavé pozadí. Můj pohled zůstal na Alexovy. Čekala jsem, jestli se z něj nevyklube Daniel atd... Alex mě chytil a zvedl do vzduchu. ,,Vidíš mě?" ,,Neee." Bylo slyšet s jakou ironii jsem to řekla. ,,Jdeme za mým otcem. Má pro nás důležitou zprávu." ,,A kam mám zajít já." ,,Jdeš s námi. Tebe chce taky vidět."