Svíraly mě výčitky svědomí. Nedokázal jsem to v sobě držet už ani minutu. Dusil jsem se odporem ke mě samému a ptal se sám sebe, proč jsem to neudělal dřív, než bylo pozdě na nápravu. Byl jsem jako v okovech, spoután. V pasti, z níž není úniku. A zrovna ten, od koho jsem pomoc potřeboval, byl teď bezmocně uvězněn hluboko v podzemí. Oba jsme tedy byli v pasti. A ani jeden z nás tomu druhému nemohl pomoci. Dokud jsem se nerozhodl. Přemýšlel jsem nad tím spoustu dní a nocí, zatímco on byl bez schopnosti pohybu držen v místnosti bez oken a slunečního světla, se zamčenými dveřmi a v jedné z místností, které byly v tom nepřehledné změti labyrintu pouhou nicotou. On byl ale tím nejdůležitějším v mém životě. Dokud... jsem ho nezradil. Byla to jen a jen moje chyba, že teď můj nejlepší přítel a bratr tam trčel jako ve vězení, zatímco já si žil normální život mezi ostatními animatroniky. A o nic se nezajímal. Ani o něho. O bratra. Tomu se stále může říkat přátelství? Nebo dokonce bratrství? Nemyslím si. Ale zkusit to musím. Musím to udělat. A taky že to udělám.
Bylo sice až nad míru obtížné uniknout ze společnosti ostatních animatroniků. Hlavně Marionette mě podezřívala. Jak uz jsem si všimnul, Marionette je velmi bystrá. Nic ji neujde a o všem, co se v pizzerii děje, má přehled. Hned ví, jak řešit spory mezi ostatními a jak pomoci. Je velmi schopná a chytrá. Ale teď jsem si to chvátal tmavou chodbou k jediné žijící věci v téhle díře. Nikdo, tentokrát ani Marionette o mě neví. A nikdo mě v tom, co dělám, nezastaví. Kovové srdce mi tlouklo jako o závod a hlavou se mi bleskovou rychlostí proháněly zběsilé myšlenky jako nějaká závodní auta. Matně jsem vzpomínal na chvíle samoty. Na chvíle, kdy jsem ani nevěděl, jestli má ještě cenu žít. Jestli má cenu být ještě tady. Pak jsem ale vzpomněl na něho a hned jsem věděl, proč. Protože mi za to stojí. Protože mi za to stojí se s ním usmířit. Pokud mě bude ještě chtít...
Nohy mě samy nesly a já ani nechtěl letět. Chtěl jsem si užít toho pocitu, který mi právě prostupoval celým tělem a zahlcoval moji duši. Nevěřil jsem tomu, že by tento den mohl nastat; že bych šel, jen sám a sám a dokázal překonat ten tíživý strach ve mně. Ale bylo to tady; obzvlášť obezřetně jsem stoupal na každý schod, jako bych se bál, že by se pod mou váhou mohl každou chvíli propadnout. Jenže pevný kov držel. A mě nezbývalo nic jiného, než se vydat cestou, kterou jsem si zvolil. Jako bych si ale nebyl jist, jestli jsem se na rozcestí rozhodl správně a každou chvíli se otáčel zpět: jestli jsem raději neměl jít cestou jinou. V hloubi duše jsem si ale jistý byl.
Rozhlédl jsem se, kam jsem až došel. Přede mnou se nacházely schody do sklepení. Projel mnou záchvěv toho dobře známého strachu a nejistoty. Jít, nebo nejít? Rozejít se, nebo zůstat? Pohodil jsem hlavou, abych si ji pročistil. Pomalu jsem se vydal ke zdroji mého strachu a toho rozruchu, který ve mě vyvolal. Zároveň jsem však mířil k mému bratru a ztracenému příteli. Pokud jsme ještě přátelé...
Schody směřovaly dolů, do nejspodnější části katakomb. Nebál jsem se. Nebylo tu nic, co by mi mohlo ublížit. Kromě mého bratra... Okamžitě jsme tu myšlenku zaplašil, ještě, než jsem ji stačil v mysli rozvinout dál. Napomenul jsem se a vydal se vstříc mé budoucnosti, která se měla již za malou chvílí stát skutečností.
Stejně opatrně jako předtím jsem sestupoval po schodech dolů, do spárů temnoty. Mé oči s bílíma tečkama uprostřed zářily neprostupnou tmou jako nová naděje. Obklopovala mě jako voda a já stále šel tam, za ním... Nohama jsem zkusmo nahmatal podlahu. Sestoupil jsem z posledního schodu a rozhlédl se. Jen co mé oči přivykli tmě, dokázal jsem rozeznat okolí kolem mě. Nacházel jsem se v posledním, nejspodnějším patře. Už žádné schodiště nevedlo dolů. Přede mnou se rozprostírala chodba zahalená za rouškou tmy. Měl jsem na výběr mezi třemi dveřmi. Nevěděl jsem, kam vedou ty první dvě... Pohled mi padl na dveře úplně na konci chodby. Zmocnil se mě opět ten panický strach a okamžitě jsem uhnul pohledem. Já vím, jsem zbabělec a přiznávám to. Nikdy jsem neměl pro strach uděláno a vždycky to byl právě on, kdo mě podržel a uklidnil. Když tu ale teď nebyl, musel jsem se naučit se nebát. Já se ale bál. Měl jsem obavy. Děsil mě jeho pohled. Jeho slova. Vždy, když jsme se pohádali, byl to právě on, kdo nás dál zase dohromady a obnovil pouto nerozlučného bratrství. Zvláštní, pomyslel jsem si, že právě teď je to jen a jen na mě. Bez někoho, koho jste měli rádi, vám není zrovna hej. Mrzí mě to, co jsem udělal. Ale muselo to tak být. Teď se jdu opět usmířit jako toho dne, když jsem nešťastnou náhodou zabil toho chlapce... Jak mi ale říkal, nebyla to moje vina. Přál bych si, abych si tohle také mohl teď říct... Ale mohl jsem za to jen já, kdo zavinil, že je už tolik let zavřený, bez světla...
Udělal jsem váhavý krok vpřed. Už není cesty zpět. Rozešel jsem se. Nevnímal jsem nic než dveře na konci chodby... Vtom jsem ucítil. Jeho. Jeho auru. Byla slabá, skoro nepostřehnutelná, jako zrnko písku. To mě ještě více znervóznilo než uklidnil fakt, že jsem silnější a mám převahu. Ano, dokážu vycítit cizí přítomnost. Jak už jste si mohli všimnout, tak ne podle toho, jestli ho vidím nebo slyším, ale podle schopností vycítit magii. Tahle magie ale byla velmi slabá. Jako raněné zvíře někde uprostřed hustého houští v srdci lesa...
Jako bych kráčel několik dní... Už mě opět začal zevnitř hlodat ten špatný pocit, že se něco pokazí... Že mě odmítne... Že mě bude opět nenávidět... Nech toho! Ihned jsem se okřiknul. Nemůžu nic tvrdit dřív, než se to skutečně stane. Ale co když...-
Zarazil jsem své myšlenkové pochody a už s kapkou sebevědomí jsem stiskl kliku. Dveře se nehlučně otevřely, což mě překvapilo. V místnosti byla tma, stejně jako všude jinde. Jeho aura byla cítí vice, jak jsem se přiblížil k jejímu majiteli. Ještě stále jsem si vzpomínal na ten den, kdy jsem ho zradil, jeho... Pohledem jsem spočinul na bezvládném tělu v rohu místnosti. Musel jsem vynaložit veškeré úsilí, abych nevykřikl. Už nevypadal vůbec jako Spring Bonnie, jen ho matně tvarem a výškou připomínal. Jeho tělo bylo celé zežloutlé až zeleno - hnědé. Na mnoha místech byl poškozený až zničený a chyběl mu dokonce i kus ucha. Hluboce se mnou otřáslo, co jsem to vlastně udělal: uvrhl do zatracení svého vlastního bratra. Už to nebyl Spring Bonnie, ale Springtrap, zrádná past plná nebezpečí.
Vtom se jedno z očí otevřelo a párkrát zamrkalo. Černé oči s malými bílými kroužky spozorovaly pohyb. Sálalo z nich matné nazlátlé světlo a působilo dojmem zastaralého stroje, který sotva ještě může fungovat. Pak se zorničky rozšířily, když mě spatřily stát ve dveřích; odevzdaného pouze svému osudu, který mohl ovlivnit jen on.
„Bratře", řekl a jemně naklonil hlavu na stranu, jak mu to jen dráty a obvody dovolovaly.
„Springy", vydechl jsem a div jsem se z jeho pohledu nezbláznil. „Já- já-"
„Pojď si sednout", vybídl mě a očima naznačil místo vedle sebe. „Neboj, neublížím ti", dodal, když viděl můj vyděšený pohled. „Ani kdybych mohl, neudělal bych to."
Byl jsem dost nejistý a klopýtavě jsem tedy vykročil k němu. Usadil jsem se půl metru od něj a zahleděl se do země. Ani v nejmenším jsem nevěděl, co říct; jak vyjádřit lítost a bolest nad tím vším.
„Co tě sem v tuto dobu přivádí?", otázal se a donutil mě zvednout pohled od podlahy.
„Já- já-"
„Ale no tak, uvolni se."
Cítil jsem se zahanbeně, že ani nedokážu před mým bratrem něco kloudného říct.
Nadechl jsem se.
„Výčitky."
Řekl jsem to bez obalu a rovnou. Ani bych se nedivil, kdyby se ušklíbl. Ale on to neudělal! To je dobré znamení, že se mi nechce vysmívat.
„Ale copak, snad nelituješ starého chudáka?"
Opět jsem musel sklopit oči k zemi. Jeho pohled byl jako oheň. Nebyl ale zlý; nechtěl ubližovat. Vzpomněl jsem si na den, kdy jeho oči zle zaplály; jak se kruté smál a v jeho očích byl až moc zřetelně vidět výsměch a pohrdání... V černých očích s bílíma tečkama uprostřed... Nebyly jeho. To nebyl on.
„Lituji", vymáčkl jsem ze sebe. „Toho, co jsem udělal."
Stále na mě upíraje své černé oči s kroužky uprostřed. Já stale klopící pohled k zemi. Nevěděl jsem, co říci a tak jsem čekal, až něco poví on a přeruší tísnivé ticho.
„Je pozdě litovat svých činů. Politováním nic nezměníš."
„Kdybych jsem to ale neudělal, byli by jsme stále..." Uvědomil jsem si, že to před ním nemůžu říct. Mírně jsem se začervenal, jak mi tváře zahořely nachovou červení a odvrátil se, aby si toho nevšimnul.
„Tys chtěl ochránit své přátele. Na to jsem já nikdy nemyslel."
„Ale...zradil jsem tě..."
„Každý někdy udělal chybu", povzdechl si a mírně se zachvěl, nevím proč. „Byl jsem tupec. Nechal jsem se tak lehko ovládnout... Zmanipulovat..."
„Ale co to povídáš!", vyjekl jsem a mé oči se něj okamžitě upřely.. „To já se začal hádat! A kdybych byl alespoň tvůj přítel, hned bych se ti šel omluvit!"
Chabě se pousmál.
„Náš nepřítel byl ale rychlejší, jestli se nemýlím. A poštval nás proti sobě. Dokázal to, co se mu mohlo povést už dřív. Rozdělit nás."
Odmlčel se a zadíval se do temného rohu místnosti. Bylo to zvláštní, že si tady dva bratři, oba zlomení vykládají a rozebírají své staré chyby. Že se předhánějí, kdo udělal chybu větší a horší.
„Ale proč?", položil jsem naprosto jednoduchou otázku.
Springyho oči se na mě znova zadívaly, teď už jsem se ale nebál jeho pohled opětovat. Přineslo mi to jistou odvahu se ptát dál a ten strach, který ve mě před chvílí ještě tak vřel jak vařící voda se rozplynul tak rychle, jako pára nad hrncem.
„Ví, že jsme - byli dobří přátelé-" Trochu to ve mě hrklo, když jsem si povšimnul, jak se zasekl nad slovy „jsme byli". „ - a bude těžké nás od sebe rozdělit. Byli jsme mocní. Neměli jsme žádné zvláštní schopnosti", dodal, když si všiml mého tázavého výrazu. „Ta moc představovalo naše přátelství. Bylo to mocné pouto -" (Viděl jsem, jak zabodává oči do země při tom, co říkal. Věděl jsem, že to musí být pro něj krajně nepříjemné.) „ - a nešlo ho nijak lehce zpřetrhat. On si ale cestu našel. A zničil naše přátelství."
Opět, co domluvil, zabloudil pohledem to koutu, který byl nejspíš plný prachu. Žasl jsem, že o tom vůbec dokáže mluvit. Ale opět jsem nic neřekl a vzrušeně a nejisté zároveň jsem čekal, až se opět rozpovídá a dá mi možnost to všechno pochopit.
Po chvíli ticha jsem se rozhodl navázat konverzaci, alespoň z důvodu, abych přerušil tu tísňovou prázdnotu.
„Co se dělo pak?"
Nejspíš jsem to ani nepronesl z čisté zvědavosti, ale také jsem chtěl vědět, jak to bylo dál.
„Poté, co - co se to stalo, mě vztek rázem opustil. Přestal mě ovládat a já o ničem nevěděl.
Snažil jsem se dostat všemožně ven, ale ten parchant to udělal tak, abych se nemohl dostat pryč. Ještě než odešel, nějak poškodil mojí fyzickou schránku. Možná to taky bylo tím, že on vlastně není úplně - jak to říct - hmotný, ani nehmotný. Není to ani stín. Je to - takový přízrak. Ale je mnohem mocnější a schopnější než nějaký ubohý stín bez těla. Vrátím se tedy zpět k vyprávění. Poté, co mě přestal nadobro ovládat, jsem byl dlouho...sám. A vůbec nic jsem si nepamatoval. Ani na náš rozhovor předtím. Vše se mi kompletně vymazali z paměti. Nechápal jsem vůbec nic. Ani vstát jsem nemohl, jak jsem byl slabý. Tedy, je pravda, že když tě někdo ovládne, tak, jako nad mým životem převzal vládu na tu chvíli on, nepamatuješ se. Ale já si začal vzpomínat. Nejprve to bylo nezřetelné. Zjevovali jste se mi ve snech. Viděl jsem sebe, jak jsem na tebe křičel. Jak jsem vám ublížil... Nedokázal jsem to nijak potlačit. Mohl jsem jen sám čekat v temnotách a tápat po dalších vodítkách, které by mi mohly umožnit nějakým způsobem pochopit, jak se to všechno stalo a co to má vše dočinění se mnou.
Nejenom sny dráždily můj spánek. Také mě přepadávaly různé pocity. Náhodně. Byla to zloba. Nenávist. Chuť zabíjet. A... výčitky... Ty pocity jsem nevyvolával já. Nepociťoval jsem je. Bylo to... zvláštní. Stávalo se to náhle. Probral jsem se z dřímoty, protože mě v hlavě bušila ozvěna hlasů a zvuků... Přepadávaly mě záchvaty vzteku: měl jsem chuť zničit svět... Ale já vlastně za nic nemohl. Byl jsem jako loutka. Jen stále on mohl tahat za moje vodící šňůry. Byl jsem jenom další nepotřebnou postavou v jeho hře. A on ji vlastně vyhrál. Zničil... nás."
Odmlčel se a mě začalo docházet vše... Co jsem to udělal? Vždyť to nebyl on... A já mu naletěl... Ublížil mu... I když byl jen obyčejnou loutkou... Do oči mi vhrkly horké slzy. Rychle jsem zamrkal a tím předešel nebezpečí, ze by si něčeho mohl všimnout. Chtěl jsem se omluvit, ale nevěděl jsem, jak. Springy přerušil chod mých myšlenek.
„A co ty? Povídej zase na oplátku něco ty. "
„J-já?", vyhrkl jsem překvapeně.
„Jak vidím, nikdo jiný tu není."
Polkl jsem.
„Co přesně chceš vědět?"
Jsem tak nemožný....
„To, co mi povědět můžeš", pousmál se. „Byl jsem až moc dlouho odříznutý od společnosti a přišlo by mi vhod, kdybych se mohl dozvědět také něco z "vedlejšího světa". "
„Tak dobrá...", osmělil jsem se a vynadal si, že se před ním musím alespoň trošku vzchopit
Zvláštní, že zatímco on tady sedí, nemoci většího pohybu a má více kuráže a odvahy než já, který tady sedí a tváří se jak uzlíček neštěstí.
„Poté, co se to stalo", ponechal jsem nadále v mlčení naši 'nehodu' a snažil se mluvit dál s větší jistotou, "jsme byli velice - jak to vyjádřit - mlčenliví a nesví..."
Pokračoval jsem už jistě a snažil se formulovat pocity všech animatroniků včetně mě tak, jak jsem je cítil. Nijak jsem nepřeháněl. Vše jsem vylíčil tak, jak jsem si pamatoval a slyšel. Bylo to zvláštní po tolika letech někomu ten příběh vyprávět. Tak jako Springy, který teď bedlivě naslouchal a uši - tedy ucho měl vztyčené, jsem mluvil jasně a zřetelně. Rozdíl byl ale v tom, že teď uz jsem pohled nezabodával do chladné podlahy, ale upíral na něj a zkoušel, jestli pohledem prozměnu neuhne on.
Od tísnivého začátku jsem se překvapivě rychle dostal až k mým pocitům. Když jsem chtěl říci o svých pocitech, jak jsem se trápil a vše si vyčítal, zaváhal jsem. Teď bude vědět, co všechno jsem pociťoval. Už bude vědět, co se skrývá v té nejskrytější části mé duše. Tím budu více zranitelnější. Ale to už jsem celou dobu. Důvěřuji mu. Nevím, jestli on mně, ale cítím, že je to něco podobného.
A pak jsem řekl něco, co jsem původně v plánu neměl, ale vlastně jsem to celou dobu měl na jazyku.
„Byl - byl jsem idiot."
Springtrapa to překvapilo tak, jak mě.
„Ale co to po-"
„Byl jsem idiot. Lhář. Tupec. Psychopat. A to jedině kvůli mojí debilitě."
„Goldy, ne-"
„Myslíš, že jsem stále tvůj bratr, když víš, co jsem ti udělal? Myslíš, že to je věrně přátelství?
Že mi můžeš jen tak odpustit i po tom, co jsem napáchal?", nemilosrdně jsem pokračoval ve svém monologu a ani ho nenechal domluvit.
„Já-"
„Uvrhl jsem tě do věčného vyhnanství! Ublížil jsem někomu, na kom mi nejvíce záleželo. To si bratři navzájem dělají?", zařval jsem a svůj vztek obrátil na něj. Na mého bratra... Ale já nebyl naštvaný na něho. Já byl naštvaný na sebe. Za to, co jsem provedl. Za moje chyby.
„Goldy, prosím-"
„Kdybych byl tvůj bratr, okamžitě bych za tebou zašel a omluvil se. Já si ale jen tak užíval života a pomalu zapomínal na to nejcennější v mém životě..."
Můj hlas slábl, až se zlomil úplně. Najednou všechny emoce přešly. Jako když se voda vylila z hráze a zůstala jen pevnina. Hlava mi bezvládně klesla k hrudi a já se roztřásl usedavým pláčem. Nemohl jsem zakrýt všechny pocity za masku. Vytryskly ze mě a já tomu nedokázal nijak zabránit. Ale ani jsem nechtěl. Jako bych už byl tou hrází, která se celou tu dobu naplňovala vodou, jako mým smutkem a žalem. A najednou se vylila a všichni v tu ránu věděli, kým jsem. Zbyla pouze souš. Někdo ale přece začal pomalu nabírat tu vodu do nádob a opět ji vlévat zpět. Sice pomalu, ale jistě. Tam, kam patří. Dotkly se mě slabé ruce. Chvěly se a já poznal, že je nervózní. To je u něho velmi neobvyklé.
„Goldy...", začal pomalu a já věděl, že opatrně volí správná slova. „Ty nejsi idiot. Nejsi ani lhář, ani tupec a ani nejsi psychopat. Jsi zlomený. A stále jsi můj bratr. Každý jednou dělá chyby. My jsme chybu udělali oba. Ale netrapme se nad minulostí. Žij svobodně, dokud můžeš. Užívej si života, dokud můžeš. Važ si přátel, než je ztratíš. Svou chybu jsi už napravil. Vždyť já už ti přece dávno odpustil."
Vtom jsem ho nečekaně objal, až sebou překvapeně trhl. Malém jsme upadli, kdybych rychle nenašel ztracenou rovnováhu. Opět jsem se rozvzlykal a objal ho ještě pevněji. Teď už jsem ale brečel štěstím. Jak moc jsem si byl právě vědom jeho přítomnosti. Jak moc mi chyběly jeho slova, jeho smích... Usmíval se. To je ale slabé slovo... Cítil jsem najendou jeho teď už mocnou auru, jak září štěstím. Vždyť právě teď byl ten nejkrásnější den v mém skoro zbytečném životě. Připadal jsem si, že jsem se za celou tu dobu, co jsme se od sebe odloučili, ze srdce nezasmál. Mé koutky úst se ale právě roztáhly v ten nejkrásnější a nejširší úsměv pod sluncem... I když jsem jej nikdy nespatřil...
„Děkuji...", řekl jsem. „Děkuji, že jsi mě osvobodil. Bratře."
Springy se usmál. „Díky, žes mi vnesl do života nové věci. Žes mě změnil v lepšího."
„Vždyť od toho jsou přeci přátelé!", zesílil jsem obětí.
Jen, co jsme se ale pustili, Springy vyjekl a nohy se mu podlomily. Okamžitě jsem ho zachytil jen tak tak a obdařil ho zářivým úsměvem.
„A teď půjdeme", oznámil jsem mu a zvedl jej do náručí.
Springy se rozpačitě zavrtěl. „Goldy, myslíš, že je dobré, abych šel s tebou-"
„Ale no tak! Copak si myslíš, že bych tě tu znovu nechal?"
Oba jsme se rozesmáli a já se cítil úplně jako toho dne, kdy jsem ho potkal. Kdyz se potkali dva bratři... Ach, ty staré časy...
Pomalu jsme se tedy přesunuli ke dveřím a vykročil jsem se Springy v náručí.
„Co na to asi řeknou ostatní?", zeptal se mě najednou.
Pokrčil jsem rameny a usmál se. „Bude to pro ně asi trochu větší překvapení, ale myslím, ze by to měli zvládnout bez úhony", odvětil jsem. Když jsem si představil animatroniky, jak já nás civí jako na nějakou velmi podivnou věc (představte se běhající toustovač na kuřích nohách... Jak mě to do prkenný ohrady mohlo napadnout?!), musel jsem se zasmát.
„Doufejme", zachechtal se Springy a já, ta nejšťastnější bytost na celém světě jsem ho nesl a chránil. Teď už mu nikdo neublíží. Už nikdy to nedovolím.