"...Dostal vynadáno od sponzora čínské pobočky, facku od jeho ženy a vypovězení smlouvy."

Seokjin vyprsknul smíchy, málem se přidusil vínem a několik lidí od nejbližších stolů se k němu pohoršeně otočilo. Namjoon se mu tiše smál, vypadalo to, že už tuhle historku vyprávěl několikrát a že už pro něj možná ani není tak vtipná. Nebo se prostě uměl ve společnosti chovat. Pravda, Seokjin v takhle drahé restauraci nikdy nebyl a podle okolí se choval asi velmi nevhodně, ale Namjoon nevypadal, že by mu cokoli vadilo.

"Jak je možné, že je pořád ředitelem?" nechápal to.

"Řekněme, že má charisma?" navrhnul Namjoon s pozvednutým obočím.

A taky to byl velmi přitažlivý muž, což si raději Seokjin nechal pro sebe, ačkoli měl pocit, že mu Namjoon čte myšlenky, protože se v jednu chvíli tak vědoucně ušklíbl.

"Ještě víno?" zeptal se ho.

Seokjin přikývl, nechal si dolít. Zprvu se cítil poněkud divně, protože pil sám – Namjoon řídil –, ale po chvilce se uvolnil a užíval si přepychu, kterým ho druhý muž poctil. A to chtěl prvně pozvání na večeři o Vánocích odmítnout. Tohle byla (pokud nepočítal první setkání v šatně nákupního centra) jejich čtvrtá schůzka a Seokjin musel uznat, že se s Namjoonem cítil dobře. Taky věděl, že jsou jejich sympatie (a nejen sympatie) vzájemné.

"Je to už dlouho, co jsem potkal někoho, s kým bych se cítil tak dobře," vyslovil svou myšlenku nahlas, přestože věděl, že nemusí.

"Nápodobně," usmál se na něj Namjoon a zvedl sklenku s minerálkou na znak přípitku.

Poseděli v restauraci ještě nějakou dobu poté, co dojedli. Venku mrzlo a sníh nepřestával padat již několik hodin. Počasí jako z pohlednice, ale upřímně – pěkné bylo jen na pohlednici. Seokjin si nechal otevřít dveře spolujezdce, přičemž nezapomněl hodit poznámku o tom, jestli si opravdu neměl vzít večerní šaty. Namjoon se posadil za volant, nastartoval.

"Tak kam to bude, má drahá?"

"Odvezte mne na nádraží, drahý," promluvil Seokjin tónem nafintěné dámy.

Namjoon se smíchem vyjel z parkoviště. Automaticky zapnul rádio, jak měl ve zvyku. Seokjin nenamítal. Koukal z okna na zasněžené město a byl rád, že může sedět v teple auta. Chvíli jeli mlčky, tiše poslouchali vánoční hudbu (protože proč by měli o Vánocích hrát něco normálního). Pak hudba utichla, vystřídaly ji nejnovější zprávy. Nehoda na trati, všechny vlaky ve směru na Daegu budou mít několikahodinové zpoždění.

"Nejedeš náhodou...?"

"Jo," odpověděl Seokjin lehce traumatizovaný představou, že by měl několik hodin sedět na nádraží s desítkami nasraných občanů.

"Takže ke mně...?" znělo to jako otázka jen napůl, a Namjoon nečekal na odpověď, zabočil na první křižovatce, zastavil na červenou.

"Neměl jsi jet k sestře?"

Namjoon pokrčil rameny, vytáhl mobil, napsal jednoduchou sms. "Neměl."

Seokjina zamrazilo v zádech, vyschlo mu v krku. A taky pokrčil rameny: "Tak proč ne."

Špatné zprávy pokračovaly ještě pár minut, vlastně by se to dalo nazvat shrnutím všech nehod za poslední hodinu. Zledovatělé silnice si dnes vybíraly oběti na rok dopředu. Namjoon podvědomě zpomalil, ruce pevně svíraly volant. Necítil se příliš bezpečně. Vnímal, jak auto jen velmi neochotně poslouchá, kola klouzala na námraze.

Seokjin cítil jeho nervozitu, nebyla o nic menší než jeho vlastní. Natáhl ruku, pohladil hřbet Namjoonovy dlaně. Stisk volantu o něco povolil. A v tu chvíli mu ze zatáčky do cesty vletělo auto. Namjoon sešlápl brzdu k podlaze, auto sebou škublo, prudce zpomalilo, popojelo na zledovatělé cestě ještě o několik metrů, pak zastavilo úplně.

Ozvala se rána.

Namjoon zhluboka dýchal, srdce někde v krku, Seokjin vedle něj se držel za hlavu, cítil vlhkost a do nosu ho udeřil pach krve.

"Asi... au?" hlesl, když odtáhl dlaň – na prstech se leskla temně rudá barva.

"Jsi v pořádku?!"

"Jo, jo, jen jsem se trochu praštil, to nic, dobrý," uklidňoval ho Seokjin.

"Vážně?" Namjoon se k němu naklonil, potřeboval se ujistit.

Vypadalo to, že není vážně zraněný, krvácel z obočí, ale nezdálo se, že by to byla moc ošklivá rána. Pochyboval, že bude potřeba to šít. Vytáhl z přehrádky kapesník a podal ho Seokjinovi. Poté odepl pás a vystoupil z auta. Auto, které se na ně znenadání vyřítilo, stálo nehnutě zaražené do pouliční lampy, dveře otevřené, žena, která řídila, zrovna mířila k nim.

"Proboha, jste v pořádku? Strašně se omlouvám, to ten led a - "

"V pořádku," zastavil ji Namjoon. "Nic se nestalo, vy jste v pořádku?"

"Jo já... ano. Vážně je mi to líto."

Vypadala, že se rozbrečí.

"Nic se nestalo," zopakoval.

Museli zavolat policii, samozřejmě. Namjoon se několikrát ujistil, že se Seokjinovi nic vážnějšího nestalo, a že doopravdy nepotřebuje pomoc lékaře, co Seokjin považoval za roztomilé, přestože se takové označení na Namjoonovi nehodilo. Zatímco mladší muž promlouval k ženě, která se třásla po celém těle, Seokjin ho bez ostychu pozoroval, kapesník přitisknutý k čelu. Byla mu trochu zima a bolelo ho za krkem, přesto však ne příliš pohodlnou polohu oželel. Namjoon ho pozval k sobě domů. To samo o sobě posílalo mrazík po jeho páteři k bedrům.

Trvalo několik minut, než v dálce zaslechl zvuk sirén. O pár vteřin později už policejní auto blikalo do tmy. Vůz opatrně zaparkoval kousek od místa nehody, brzy se dostavila i odtahová služba – nebylo možné, aby žena s takhle poškozeným autem odjela sama. A i kdyby bylo v pořádku, ona rozhodně nebyla ve stavu, kdy by bylo bezpečné pouštět jí za volant.

Vše bylo vyřízené rychle – Namjoon nebyl typ, který by zbytečně dělal problémy tam, kde nejsou, a navíc byly Vánoce. Žena nakonec odjela s policií, Namjoon se vrátil do auta, věnoval Seokjinovi omluvný úsměv, ale už se neujišťoval, zda opravdu nepotřebuje doktora.

"Takže ke mně?"

❄❄❄

Vůbec jsem na tuhle povídku nezapomněla. Ani trochu ne. Ehm. Já za to nemůžu, okay?! To samo!