„Dostává mě, jak si hraješ na drsňáka, ale přitom přede mnou právě teď vidím hromádku neštěstí. Plnou bolesti. Chci tě nějak rozesmát, zasloužíš si úsměv."

Usměješ se.

„Fajn fajn, dost těch vážných mluv. Kam chceš jít? Řekni si co chceš."

Jsem zticha. 

Stále.

Neustále.

„Nic mě nenapadá."

„Hm..."

Přemýšlíš.

Ani ty nevíš Naruto.