První, co Adam pocítil, když se probudil, byl chlad.

Ačkoliv byl zabalen v teplých kožešinových přikrývkách, cítil se jako kdyby ho někdo polil vědrem ledové vody. Ospale zamžoural a pokusil se posadit.

„Ležte, můj pane,“ ozval se ženský hlas, který Adamovi připadal jako ten jeho chůvy z dětství, paní Smithové.

„Kde to jsem?“ zamumlal a vyčerpaně padl zpět do kožešinových přikrývek.

„Ve své komnatě, drahoušku.“ Teď už si byl Adam stoprocentně jistý, že se o paní Smithovou skutečně jedná.

Pár minut poté paní Smithová opustila jeho komnatu a Adam slyšel, jak se před dveřmi s někým - podle hlasu usoudil, že se jedná o Xaviera - dohaduje.

„Situace je velmi vážná, Ceres,“ podotkl druhý hlas - Xavier - a Adam vyloudil na rtech úsměv, když si představil, jak paní Smithová nesouhlasně kroutí hlavou.

„Ta zpráva by ho velmi zasáhla, už tak na tom není nejlépe.“

„Je to naše povinnost, o tom zpravit krále.“

Na to paní Smithová už neměla co namítnout. Adam zaslechl, jak se dveře do jeho komnaty odemykají.

Xavier se poklonil, přešel k Adamovu lóži a nadechl se. „Je mi to velmi líto, ale považuji za správné Vás o tom zpravit, milosti.“

Paní Smithová propukla v pláč a v Xavierově tváři se mihl náznak zármutku.

To Adama dost znervóznilo, jelikož Xavier nikdy nedával emoce najevo.

„Zprav mne, Xaviere,“ poručil král a snažil se ignorovat své zběsile bušící srdce.

„Princezna Thalia Gracey McGraffyová byla zavražděna.“

V tu chvíli se Adamovo srdce zastavilo.

***

„Cože?!“ věnoval Jacob Marcovi nevěřícný pohled.

„Mám to z první ruky - slyšel jsem, jak si od tom povídají Smithová a Xavier u královy komnaty,“ pokrčil rameny Marco a pověsil pečlivě vyčištěnou uzdečku na zlatý háček.

„Já je nešmíroval, přísahám,“ dodal, když si všiml Jacobova vševědoucného úšklebku.

„Proč by ale někdo chtěl zavraždit princeznu?“

„Třeba to byla nešťastná náhoda.“

„Třeba,“ souhlasil Jacob, ale dál to nerozebíral.

***

„Jeho Výsost si přeje, aby jste ho navštívila, má paní.“

Lilly přikývla a pokynula sluhovi, aby ji následoval.

Přeci jen se v noci po chodbě, která byla osvícena jen slabými loučemi, bála chodit sama. Zvláště po vraždě princezny McGraffyové.

Před bratrovými komnatami požádala sloužícího, aby zde na ni počkal.

Posledních pár dnů pořádně nespala a neskutečně se o svého bratra bála.

„Jak se má?“ zeptala se Adamovy bývalé chůvy, jež právě vycházela z královy komnaty.

Ceres Smithová se za posledních deset let, kdy ji Lilly neviděla, moc nezměnila.

Kaštanové vlasy se jí pořád vlnily k pasu a pomněnkové oči byly stále laskavé a milé.

„Králův zdravotní stav se v tuto dobu bohužel nedá určit, princezno,“ zašeptala zdrceně.

„Mohu ho vidět?“

Ceres přikývla a skoro neslyšitelně dodala: „Je mi to líto, Lilly... To s vaším otcem...“

Lilly se na ni vděčně usmála a vstoupila do Adamovy komnaty.

„Adame?“

Její bratr seděl v křesle poblíž hořícího krbu a zíral do plamenů.

„Napadlo tě někdy, kdo mohl našeho otce zabít?“ zeptal se, nezvedaje oči od ohně.

„Mám pár vlastních domněnek, ale... ani jedna není moc pravděpodobná.“

Adam se obrátil k sestře a v očích měl pološílený výraz.

„Byl tu Xavier a říkal, že královská rada je bezradná.“ Skoro se pousmál; královská ráda měla vždy všechno úzkostlivě pod kontrolou a cítil se trochu lépe, když ani oni si jednou nevěděli rady.

Lilly se nadechla, ale v tu chvíli vtrhla do místnosti paní Smithová.

„O-omlouvám se Můj Pane, Princezno, ale mou povinností jest Vás zpravit o velmi znepokojující zprávě,“
poklonila se chůva a rozčileně oddechovala.

„Jste v pořádku, Ceres?“ pozvedla Lilly tázavě obočí.

„Povídejte,“ pobídl ji Adam s ledovým výrazem.

„Před pár minutami byl zatčen vrah princezny a pravděpodobně i Vašeho otce a - “

„COŽE?!“ V Lillyině výkřiku zanikl zbytek věty.

„O koho se jedná?“ chtěl vědět Adam. Jeho tvář byla klidná, ale v očích se mu zaleskla nenávist.

„Před pokojem toho nového sluhy byl nalezen dopis, kde se ke všemu přiznal.“

„A kde je ten chlapec?“

„Utekl, králi.“

***

První, co Jacob cítil, byl chlad.
Mráz, kvůli kterému necítil prsty u nohou a oči ho pálily.

Chtěl si rukama obejmout tělo a trochu se zahřát, ale nešlo to.

Ruce měl silnými provazy přivázané ke stromu a nemohl ani zatnout dlaň v pěst.

Připadalo mu, jako kdyby ho někdo řezal ostrým nožem do pravé lopatky.

S povzdechem se kousl do rozpraskaných a zimou zrudlých rtů a zavřel oči.

Okolo něj burácel vítr a stromy se ohýbaly.

Poslední věc, kterou před tím, než upadl do hlubokého spánku uslyšel, byl chladný a krutý smích.

Svítivě rudé oči ho s neskrývanou radostí pozorovaly.