„Opravdu musíš jít, Jaku?“ chlapec se špinavě blonďatými vlasy posmutněl a zadíval se tázavě na svého přítele.

„Musím,“ povzdechl si tmavovlasý hoch a prohrábl blonďákovi husté kadeře.

Ten se trochu pousmál, ale vzápětí jeho ruku setřásl.

„Víš, že nemám rád, když tohle děláš.“

„Vím,“ přikývl Jacob a rozpustile se usmál.

„A proto miluji to dělat.“

***

„Vaše Veličenstvo,“ uklonil se sluha a poklekl před svého pána se zprávou, na které byla rudá pečeť.

Adam se zvedl a zprávu převzal.
Při čtení zvraštil čelo a zamračil se.

„Můj pane...“

„Kdy jsi mi mínil říct, že do paláce nastupuje nový sloužící, Xaviere?“

Adam věnoval svému nejmilejšímu sloužícímu vyčítavý pohled.

„Nevěděl jsem o tom,“ ohradil se tiše Xavier.

Král si unaveně povzdechl a přešel k oknu, jenž vedlo do královské zahrady.
Vláda se mu vymykala z rukou a bylo jen otázkou času, kdy ho královská rada svrhne z trůnu.

***

„Princezno?“ zaklepal jeden z podřadnějších sluhů na dveře mladší sestry krále Adama.

„Váš bratr si vyžádal Vaší přítomnost u královské večeře.“

Lilly zamumlala odpověď a zaklapla rozečtenou knihu.

Pohlédla na své lože, kde ležely tmavě modré šaty se zlatým vyšíváním.

Rozčesala si své ohnivě rudé vlasy a svázala je stříbrnou sponou.

Na krk si uvázala řetízek se smaragdovým přívěskem.

Měla k němu velký citový vztah.
Dostala ho, když se narodila, a otec jí kdysi vyprávěl, že se v rodině její matky dědil z generace na generaci.

Lilly zamrkala, aby zahnala nechtěné slzy.
Svou matku nikdy nepoznala.
V jejích představách to byla krásná a laskavá královna.

***

„Slečno Lilly-Anne,“ poklonil se princezně Xavier a otevřel dveře do jídelního sálu.

K večeři hrála muzika a všude panovalo všeobecné veselí.

U dlouhého stolu sedělo několik komtesek, které se ovívaly vějíři.
Až na konci spatřila známé oči v barvě lískových oříšků.

„Bratře,“ věnovala Adamovi zdvořilý úsměv a sedla si po jeho pravici.

Sloužící začali nosit pokrmy a všichni se dali do jídla.
Lusknutím prstů nechal Adam sobě i své sestře nalít sklenici nejdražšího vína v Anglii.

„Na zdraví,“ pozvedl král svou sklenici a dvořané ho napodobili.

A na lepší zítřky, ušklíbla se v duchu Lilly hořce a napila se sladkého vína.

***

„Tudy,“ vedl kuchař Jacoba chodbou, kde viselo několik portrétů předků Adama a Lilly-Anne Sawyerových.

Jake mohl na podobiznách oči nechat.

Po pravé straně visel portrét nadpřirozeně krásné ženy a nad ním muž s tváří anděla.
Naproti nim tři sourozenci, kteří všichni měli stejné rusé vlasy a zelenohnědé oči.

Něco mu na nich však nesedělo.
Všichni měli tu samou krutost vepsanou v očích.

***

Adam si s chladnou tváří dolil další sklenici rudého vína. Všichni jedli, smáli se a na nedávnou ztrátu jako by zapomněli.

Nechápal to. Ke svému nedávno zavražděnému otci vzhlížel a obdivoval jakým způsobem si dovedl vydobít respekt a úctu.

Tušil však, že ne všichni byli stejného názoru.
To, že někteří tiše nesouhlasili, bylo pochopitelné, ale zabít krále?

To vyžadovalo značnou odvahu a mazanost.

Věděl však, že někteří dvořané těmito schopnostmi oplývají ve velké míře.

***

„Tady bude tvůj pokoj, kluku.“

Jacob otevřel dveře a naskytl se mu pohled na malou, ale útulnou místnost. Vypadala velmi starobyle a z okna mohl dohlédnout až do královských zahrad.

„Každý den budeš nosit králi snídani, budeš dohlížet, aby mu nic nechybělo, a tvou povinností bude mimo jiné i starat se o jeho nejmilejší koně.“

Kuchař ho krátce přejel přísným pohledem a odešel zpět za svou prácí.

Jake si sedl na pohodlnou postel a povzdechl si.

Jak moc mu chyběl jeho blonďatý přítel Dean i jeho otec. A ta volnost, když se proháněl se svým koněm po horských hřebenech.

Teď musí sloužit nějakému královskému náfukovi.

***

„Adame...,“ oslovila svého bratra Lilly, když se sál začal vyprazdňovat.

Po smrti jejich otce byl Adam ještě uzavřenější než dřív a už několik týdnů ho neviděla se usmívat.
Tmavé kruhy pod jeho očima na alabastrové pleti mluvily za vše.

Král se s chladným výrazem otočil na svou mladší sestru.

„Já... můžu ti nějak pomoct?“

Adam se bolestně ušklíbl.

„Pokud dokážeš vrátit čas...“

„Adame!“ Lilly nesnášela, když se její starší bratr choval takhle. Jako pravý Sawyer.

„Myslím to vážně, Lill, vymyká se nám to z rukou,“ povzdechl si mladý král a pohladil svou sestru po štíhlé paži.

Oba to věděli, ale ani jeden si to nechtěl přiznat.

„Kdyby tady tak byla maminka...,“ zašeptala s prázdným výrazem Lilly.

„Utekla,“ usadil ji Adam.

„Třeba pro to měla důvod, třeba se bála...“

„Nebo byla prostě zbabělec,“ přimhouřil Adam oči a zadíval se na portrét královny Mariany, který visel nad krbem.

„Proč myslíš?“ Lilly se mu vytrhla a přeměřila si ho nesouhlasným pohledem.

„Mluvil o ní snad otec někdy jinak než o ženě, která mu zlomila srdce?“

~~~
Krásné odpoledne všem, odhodlala jsem se a rozhodla se, že se s vámi podělím o první dílo, které není fanfikcí. Příběh rodiny Sawyerových je pro mě útěk od reality. Adam a Jacob jsou mými hrdiny a doufám, že budou i Vašimi.

Alea iacta est⚔️💕