🔸🔶🔸

Probudí ji horko. Chvíli trvá, než si uvědomí co se včera stalo. Chce se posadit, ale něco jí v tom brání a tak je nucena otevřít oči.
Okamžitě se zamračí, když jen pár centimetrů od sebe spatří obličej a uvědomí si, že je schovaná v jeho náručí.

Opatrně, aby ho nevzbudila posune paži a na chvíli se zadívá na tetování. Nechápe, jak si někdo může něco takového namalovat na tělo.
Vstane a zamyslí se. Při pohledu z okna zjistí, že je ještě tma, i když slunce už pomalu začíná vycházet.

Teď ji nikdo nehlídá, tak může zkusit utéct. Měla by si dát sprchu, je úplně mokrá, ale to počká. Dá si ji, pokud se jí to nepovede. Pak nikam spěchat nebude. Ale tuhle variantu si nepřipouštěla.

Vyšla na chodbu a chvíli přemýšlela, kde začít. Nakonec to vzdala a zkoušela jedny dveře po druhých až vešla do místnosti, která byla očividně pracovnou.
Tady by to možná šlo. Přistoupila k oknu a v duchu se modlila aby šlo otevřít.

K jejímu překvapení klika povolila a okno se otevřelo. Okamžitě dovnitř vnikl chladný vzduch. Nechtěla se zdržovat tím, že by se vracela pro kabát a tak se zběžně rozhlédla po místnosti. Našla deku, popadla ji a přehodila přes sebe.

Naštěstí pro ni byl pokoj v přízemí, takže vylést ven jí nedělalo problém. Snažila se ignorovat příšernou zimu a soustředila se na to, aby se co nejdřív dostala do města, nebo alespoň k silnici, kde by mohla stopovat.

Tma a vítr jí stěžovali orientaci, ale nezastavovala ani se neohlížela. Sníh měla v botech a promáčené ponožky nepříjemně studily. Deka jí nebyla nic platná, jak byla propocená, zima byla o to horší a zuby drkotaly tak hlasitě, že to museli slyšet na kilometry daleko.

Ticho najednou prořízlo vlčí zavytí. Trhla sebou a po zádech jí přeběhl mráz. Dala se do běhu a když se záhy ozvaly další hlasy, na mysl ji vyvstávaly představy, jak bude obědem pro vlčí smečku.

Síly a dech rychle ubývají, ale odmítá se vzdát. Udělá všechno pro to, aby utekla.
Po několika dalších metrech se musí zastavit aby popadla dech. Ledoví vítr bodá do plic a nohy už ani necítí.
Znovu se rozběhne, přehlédne kořen stromu a upadne tváři do sněhu.

Měla by vstát. Ví to a její mysl to na ni křičí, ale tělo odmítá poslušnost. Je příjemné ležet, přestože se celá třese zimou. Zavře oči. Jen na chvíli.

🔹🔷🔹

Přetočí se na druhý bok a zašmátrá rukou, aby našel tu, kterou hledal. Marně.
Otevřel oči a zjistil, že je sám. Třeba už vstala, nebo se ho lekla a zase někde trucuje. Ještě chvíli ležel a se vzpomínkami na předešlou noc hleděl do stropu.

Jeho vlk vstal a protáhl se. Teprve když na něj začal dotírat se posadil aby se soustředil.
Kde je?  Zeptal se nespokojeně.
Jen si zase hraje na uraženou. Odpoví mu a pomalu shodí nohy na zem.
Ne. Ona není v domě. Vlk naštvaně zavrčí a přinutí ho tím se okamžitě probrat.

Snaží se ji najít, ale má pravdu. Není tu. Postřehne že někde bouchá otevřené okno.
"Sakra," vyskočí z postele a rozběhne se k místnosti, odkud hluk vychází.
Pracovna. Jak mohl zapomenout zajistit okna v pracovně?!
Podívá se ven, kde uvidí už částečně zapadané stopy vedoucí k lesu.

Bez zaváhání vyskočí ven a přemění se. Teď je snazší vycítit její pach. Zavyje a rozběhne se po stopě. Za chvíli se ozvou hlídky, na znamení, že rozumí aby dali vědět, kdyby ji našli.
V hlavě se mu ozve Torkil: Co se děje?
Tak zrovna na něho teď nemá náladu.
Utekla do lesa. Pro jeho vlastní dobro doufá, že si odpustí jakékoliv poznámky typu: Já to říkal.
Chceš, abych ti šel pomoct hledat? Tak tohle nečekal, ale byl rád.
Ne, jen budu potřebovat, aby přišel doktor. Usoudí, když se sklání u deky, která bývala v jeho pracovně a na ní ucítí její pach.

Nebude daleko, ale bude rád, když ji najde dřív než zmrzne.
Už je na cestě. Vyruší ho Torkil. Mám říct i Lisbet?
Už už chtěl říct že ne, ale pak ho napadlo, že možná, když tam bude mít někoho, s kým by si mohla promluvit, bude to lepší
Jo.

Po pár rychlých krocích se zastavuje u bezvládného těla. Přemění se a opatrně ji zvedne. Přitiskne na svou hruď, aby se co nejrychleji zahřála a přehodí přes ni deku, aby alespoň částečně udržela teplo.

Celou cestu zpět kontroluje její dech a tep, který je pomalý a čas od času se zachvěje.
Jak ji sakra mohlo napadnout, vyběhnout do takového počasí jen v triku?! Zlobil se na ni, ale nedokázal to dlouho. Nakonec převládl strach.

Když dorazil k domu, už tam byl lékař a i Lisbet.
Lékař čekal v jeho pokoji a jen co ji položil na postel se dal do práce.
Po chvíli vešla i jeho sestra s tácem, na kterém nesla horký čaj a se smutným úsměvem mu podala šálek.
"Mrzí mě to," zašeptá a položí mu dlaň na rameno.
"Je to moje chyba. Zapomněl jsem zajistit okna v pracovně," mračí se a netrpělivě čeká na lékařův závěr.

"Je silně podchlazená. Musí z toho mokrého oblečení, do horké vany a pak do postele. Bojím se zápalu plic, ale doufám, že se mu vyhneme."
Lisbet připravila koupel, mezitím, co jí svlékl tričko i kalhoty a ve spodním prádle ji odnesl do koupelny.
Slyšel jak začala hůře dýchat i jak se jí zvyšovala teplota.

Když začala hycovat, odnesl ji do postele a nechal sestru, aby jí svlékla mokré prádlo a oblékla suché. Přešlapoval na chodbě a čekal, až mu řekne, že může dovnitř.
Lékař jí dal nějaké léky, ale stejně se její stav zhoršoval, což mu rvalo srdce.
Jediné čím se uklidňoval bylo, že kdyby bylo potřeba, během pěti minut může přijet.

"Bráško?" Vzhlédne k Lisbet, která mu podává hrnek s kávou.
"Díky," vděčně ji přijme. Ani mu nevadí, že ho oslovuje tak neformálně. Správně by neměla, ale nikdo tu není a momentálně má jiné starosti.
Uchopí jeho paži a palcem přejede po tetování.
"Proč jsi mi o ní neřekl?" Pokrčí rameny.
"Ani nevím. Bylo to nečekané a to že je člověk, to celé jen ztěžuje. Nikdo nic z toho, s čím se potýkám já, řešit nemusel. Nevěděl jsem co mám dělat a když souhlasila, že si se mnou vyjde, věděl jsem, ze musím udělat něco, abych o ní nepřišel."

Povzdechne si a zavrtí hlavou.
"Brácha, ty jsi vážně cvok," ani jí to nevyčítá. Kdyby jí to mělo pomoct, klidně by to poslouchal každý den do konce života.
"Ty si myslíš, že když ji tu zamkneš, tak ji přinutíš, aby se do tebe zamilovala?" Když to řekla, znělo to jako ten nehorší nápad.

Povzdechne si a složí hlavu do dlaní.
"Co mám dělat? Nemůžu ji nechat jít? Stratil bych ji navždy."
"Jako vůdce jsi nejlepší," zadívá se na dívku, které po tváři stéká studený pot, "ale jako partner," nedopoví, ví že nemusí. Nechce ho mučit víc, než trpí teď. Je si své chyby vědom.

"Tak jo. Pomůžu ti," přikývne a položí mu dlaň na rameno.
"Vážně?" Vzhlédne k ní a po dlouhé době, kdy přede všemi členy smečky skrýval své emoce dovolil, aby je zahlédla.
Usmála se na něj a přikývla.
"Jsi má krev. Náš vůdce. Když nebudeš šťastný ty, jak může být šťastný zbytek smečky? Ale hlavně jsi můj bratr."
"Děkuju Lisbet," otočí se zpět k té, která ho mučila a zároveň dopřávala ten nejhlubší cit, jaký kdy zažil.

Seděl u ní celou noc a celé další dny. Střídavě Bohyni prosil a vyhrožoval. Jediné, čím si byl jist byl fakt, že nechce žít ve světě, kde nebude ona.