🔹🔷🔹

Cítil se spokojeně. Její výraz naznačoval nejistotu, ale on byl šťastný. Konečně je tady.
Když ji ve smečkovém domě slovně napadli, trochu ho popudilo, že se neschovává za něj, její nedůvěra vůči němu byla téměř hmatatelná, ale její odhodlání a kuráž ho na druhou stranu těšili a miloval ji o to víc. Pokud to ještě víc šlo.

"Co prosím?" Postřehl jak se jí hlas zachvěl, ale snažila se tvářit sebejistě.
"Říkám, že zůstaneš tady. Se mnou." Snaží se nedávat příliš najevo jak je spokojený, ale moc mu to nejde.
Prudce se nadechne a nadzvedne bradu.
"Okamžitě mě pusť!" Obejde ho a zalomcuje dveřmi. Zbytečně, zamkl je a klíč schoval.
Otočí se k ní a uchopí ji za ramena.
"Sky," zašeptá a částečně dovolí svému vlkovi aby se projevil.

Dlužil mu to. Byl tak ovlivněný svými pocity že ji vidí a bude jeho, že se choval jako... jako on. Poznal na ní, že se jí to nelíbilo. Na naléhání svého vlka ho nechal, aby převzal kontrolu nad jeho tělem.
Neví jak to dokázal, ale nakonec se na něho usmála tak, že mu vůbec nevadilo, že se vlastně neusmívá na něho, ale na jeho vlka.

"Nesahej na mě," hrubě ho odstrčí a ustoupí.
"Sky, prosím. Vím že jsi-"
"Okamžitě, mě pusť!" Skočí mu do řeči.
"Nemůžu," zavrtí hlavou. Bojovně si založí ruce na prsou.
"Jak nemůžeš? To mě tu jako hodláš držet násilím?"
"Dokud nebudeš chtít zůstat, tak ano."
"Prosím? Já tu nikdy nebudu chtít zůstat!" Její tón ho začíná dráždit. Takhle s ním nikdy nikdo nemluvil.
"Jak si to vůbec představuješ?! Budou mě hledat!"
"A kdo? Vždyť nikoho nemáš?" Nemyslel to špatně, ale očividně se jí dotkl.
"Jsi odporný," zašeptá, obejde ho a zamíří do útrob domu.

Cítil jak jím pohrdala a nenáviděla ho, což ho mučilo, ale říkal si, že jí musí dát čas aby se s tím vyrovnala. Nadskočí, když prásknou dveře jednoho z pokojů.
Povzdechne si a poslouchá, jak přechází po pokoji. Zkouší okna, dveře a tiše kleje.
Já ti to říkal. Nenávidí nás. Jeho vlk se choulí v klubíčku a kňučí. Odfrkne si. Zatím. Přejde ji to.

Zamíří do kuchyně a na chvíli zavře oči. Nevšiml si jakou kávu jí dělala Lisbet, ale stejně jako s květinami to skusil a využil pouto, které k ní cítil.
Tak jo. Zapnul kávovar a z lednice vytáhl mléko. Ve skříni našel láhev, kterou otevřel a přivoněl k ní.
Jo, tohle je ono. Do hotové kávy nalije dávku kokosové esence.

Vezme šálek a zamíří do místnosti, kde ví, že ji najde. Cítí její vztek i bolest a slyší jak tiše vzlyká.
Než vejde zaklepe, nečekal že odpoví a tak vejde dovnitř.
Sedí v rohu s hlavou složenou v dlaních.
"Přinesl jsem ti kávu," položí hrnek na stůl a poodstoupí.
Vzhlédne k němu a probodne ho pohledem, který ho bolí ještě víc, než kdyby na něj křičela.
"Vypadni," zašeptá, sundá si botu a hodí ji po něm.

Nečiní mu problém se jí vyhnout.
"Sky, omlouvám se. Dej mi prosím šanci."
"Šanci? K čemu? Už teď tě nenávidím. Nepočítej s tím, že tu jen tak zůstanu," vstane a stiskne ruce v pěst.
Chvíli na ni hledí, ale pak si povzdechne a odejde.

Zamíří do pracovny a posadí se za stůl. Musí pracovat a jeho vlk na ni bude dávat zatím pozor. Je mu jasné, že se jenom tak nesmíří se svou situací.
Ozve se tichý zvuk vody a tak si dovolí se ponořit do práce, přestože nutkání sevřít ji v náručí je teď ještě mučivější.

Po hodině se zvedl a protáhnul záda. Zaposlouchá se a při zvuku televize se nepatrně pousměje. Zatím neutekla.
Vešel do místnosti, kde seděla na gauči a hned si všiml prázdné sklenice od kávy na stolku před ní.
To je dobré znamení, pousměje se a dodá si odvahy a popojde.

"Sky, co-"
"Jak jsi věděl, že mám ráda kokos?" Skočí mu do řeči a otočí se na něj.
"Já...jen jsem-"
"Opovaž se říct intuice. Jak jsi to věděl? Stejně jako s těmi květinami?" Nervózně si prohrábne vlasy. Nemohl jí říct pravdu. Nepochopila by to. Myslela by si, že je blázen.

"Jednou ti to povím, ale teď není ta správná chvíle."
"Ne? Tak na co je ta správná chvíle?" Začíná zuřit. Nechce se hádat. Chce se v klidu najíst a jít spát.
"Na jídlo." Její obočí vystřelí vzhůru.
"Ty si vážně myslíš, že budu jíst?" Nevěřícně zavrtí hlavou.
"Musíš něco sníst." Přimhouří oči a zatne čelisti. Přejde k němu a z blízka se mu zadívá do tváře.

Její vůně mu vnikne do hlavy až na okamžik přestane dýchat.
"Nemusím vůbec nic," zavrtí hlavou, obejde ho a vyjde z pokoje.
Zamrká a zatřese hlavou aby se vzpamatoval.
Poslouchá kam jde a když se ozve bouchnutí dveří, kroky a pak ticho usoudí, že si lehla.

Jak chce. Nechce jíst? Nemusí. Odfrkne si. Myslel si, že to bude hračka, ale čelit jejímu vzteku s chladnou hlavou je těžší než si myslel.
Nikdo s ním nemluvil tak, jako ona. Všichni ho respektují jako vůdce a nikdo se neodváží mu oponovat.

Zamíří do svého pokoje, kde se svlékne a lehne na postel.
Po několika hodinách, kdy se jen převaluje a poslouchá její pravidelný dech ze vzdálené místnosti, pokus o spánek vzdává.
Vstane a tiše zamíří tmavou chodbou až se zastaví před dveřmi a chvíli váhá. Nakonec tiše vejde a když ji spatří schoulenou na posteli pousměje se.

Přejde k posteli a opatrně, aby ji nevzbudil si lehne vedle ní. Nemůže uvěřit, že je tady! Jeho vlk spokojeně zakňučí a uvelebí se ke spánku.
On ale usnout nedokáže. Prohlíží si její tvář a poslouchá tlukot srdce, které se během zlomku sekundy stalo jeho vlastním.
Neznal ji, ale věděl, že by pro ni udělal cokoliv. Byla pro něj záhadou a už teď poodhalil vlastnosti, které ho vytáčely, ale i tak ji miloval.

Je dokonalá. Silná, odvážná, sebejistá. Tak jako vlk, přestože je člověk. Také je i křehká a zranitelná a to v něm probouzelo ochranitelský pud. Cítil neustále nutkání ji před vším a přede všemi chránit.

Zavrtěla se a vlasy, které před spaním rozpustila jí spadly do tváře a zakryly mu výhled.
Opatrně vztáhl ruku aby je odhrnul, ale jakmile se dotkl chladné tváře zamručela, uchopila jeho paži do studených rukou a přitiskla se k němu.

Překvapeně zkameněl a chvíli nevěděl co dělat, nakonec ji objal a zabořil nos do kaštanových vlasů. Byl to ten nejkrásnější pocit, jaký dosud zažil.
Cítil jak se začíná pomalu zahřívat a to mu na tváři vykouzlilo úsměv.
Musí zítra víc zatopit, aby nenachladla. Zavřel oči a prsty se pomalu probíral dlouhými prameny a vnímal její prokřehlé tělo, které se k němu tisklo.

Už to bude jenom lepší. S touto myšlenkou nakonec usnul.