Během jídla spolu prohodí ještě pár vět.
"Chtěl bych ti něco ukázat," drží dveře od auta a jakmile nasedne zavře je. Nasedne a než nastartuje otočí se na ni.
"Můžu? Vím, že si o mě za dnešek nic moc pěkného nemyslíš, ale chci se to pokusit napravit."

Čím déle se na něho dívá, tím méně chce nesouhlasit. Nakonec si povzdechne. Dá mu ještě šanci. Ani neví proč, ale část ní chce, aby byl takový, jakého si ho představovala po jejich včerejším setkání.

"Dobrá," vydechne a připne si bezpečnosti pás.
"Děkuju," nastartuje auto a zamíří ven z města. Sjede ze silnice a nebýt terénního auta, zapadli by ve sněhu.
"Tak, jsme tady," vystoupí a otevře jí dveře.
Kolem jsou jen stromy a tak nechápe, proč zde vlastně jsou.

"Tudy," ukáže mezi stromy a jde první. V ruce nese bundu. Ani si nevšimla, kde ji vzal. Vynoří se mezi stromy až se jí zatají dech. Stojí na okraji srázu a mají pod sebou jako na dlani desítky kilometrů zasněžené krajiny.

"To je nádhera," vydechne a nevědomky se zachvěje, když ji ovane ledový vítr.
"Tu máš," přehodí ji bundu přes ramena.
"Díky," přitáhne si ji k tělu a snaží se ignorovat vůni, která z ní vycházela.

"Tohle je mé království," usměje se a zadívá se zvláštním výrazem.
"Vidíš támhle ty stromy?" Nakloní se těsně k jejímu uchu a ukáže směrem, aby poznala co myslí. Jen přikývne a sleduje jeho prst.
"Tak za nimi je můj dům. Můžeš vidět špičku střechy." Chvíli to trvalo, ale nakonec ji našla.
"Vidím ji," vítězoslavně se usměje, což ho očividně potěší.

"Proč bydlíš tak daleko od města?"
"Líbí se nám tady. Je tu klid."
"Nám?" Otočí se k němu.
"Bydlí tu celá má rodina."
"Vždyť jsi říkal, že máš jen sestru?" Přikývne a zadívá se do dálky.
"To ano. Ale jsme velká komunita. Všichni jsme jako jedna rodina."

Moc to nechápe. To jako nějaká sekta? Nevypadá na to, že by byl pošahaný. Tedy aspoň né v tomto slova smyslu.
Prohlíží si zasněžené stromy a údolí, kde se klikatí řeka, vrcholky kopců jsou schované v mlze a celou tu nádheru ozařuje odpolední slunce.
Je to jako v pohádce. Musí se pousmát. Něco tak krásného už dlouho neviděla.

"Jsi nádherná," zašeptá a když se k němu otočí, spatří v jeho tváři výraz, který jí rozklepe kolena. Jako by si myslel, že je nejkrásnější na světě.
S úsměvem a rukama v kapsách ji pozoruje až cítí, jak jí začínají rudnout tváře.
Nervózně si zastrčí vlasy za ucho, přestože má culík a sklopí pohled.

Jak si někdo jako on může myslet, že je krásná? Je to vůbec možné?
"Můžu tě vzít ještě někam?" Zeptá se po chvíli.
Přikývne a když zamíří zpět k autu, následuje ho.

Jedou dalších pár minut, než zastaví před velkým domem. Vystoupí a prohlédne si ho. Vždycky se jí líbily dřevěné domy a tenhle dokonale souzní s přírodou uprostřed které se nachází.
Vejdou do domu a když si  shodí svetr všimne si na jeho paži tetování.
Pátrá v paměti, jestli když byl v krámu měl ruce odhalené a jen si ho nevšimla, nebo měl dlouhý rukáv.
Nedokázala si vzpomenout.

Z myšlenek ji vytrhne pohyb, jak k nim chodbou míří muž.
Vzhlédne a když v něm pozná jeho doprovod z obchodu nepatrně se pousměje.
"Ahoj, Skyler," pozdraví ji.
"Ahoj," oplatí mu a sundá si bundu, kterou jí půjčil Eskil i svůj kabát.
"Rád tě vidím. Eskil tě vzal na průzkum?" Podívá se na přítele, ale jejich pohledy jsou nečitelné. Jako by oba skrývali emoce.
"Vypadá to tak," natáhne k ní ruce a kabáty jí vezme, "díky."
"Za málo." Mrkne a vzápětí se ozve zvuk podobný zavrčením. Že to byl Eskil pochopila, když Torkilův úsměv zmizel a ještě než se otočil k odchodu zachytila, jak převrací oči v sloup.

Přemýšlela co se to právě stalo až nepostřehla, že se v místnosti objevilo několik dalších lidí.
"Co tady dělá?" Ozve se jeden muž. Okamžitě na něho pohlédne a jeho nenávistný výraz ji přinutí zbystřit.
"Nemá tu co dělat. Za to zaplatí," zasyčí žena vedle něho.

Udělá krok dozadu, ale neschová se za Eskila. Tolik mu zase nevěří, spíš chce zvětšit prostor mezi nimi, kdyby byla nucena začít utíkat.
"Nikdo se jí ani nedotkne," Eskil se napřímí a jeho hlas se nese místností. Jakoby se všichni přikrčili. Někteří si odfrknou, jiní těkají pohledem mezi ním a ní.

Několik sekund je v místnosti ticho, než ho přeruší dívka, která s úsměvem přejde místnost a nečekaně ji obejme.
"Ráda tě poznávám. Já jsem Lisbet," ta podoba byla nepřehlédnutelná. Byla krásná, což tak nějak zapadalo do jeho rodiny.
"Já jsem Skyler," pokusí se o úsměv, ale bylo jí jasné, že nevypadal nenuceně.
"Dala by sis kávu? Nebo čaj?" Než stihne odpovědět chytne ji za ruku a táhne někam dlouhou chodbou.

Teprve když se rozhlédne zjistí, že jsou v obrovské kuchyni.
"Tak co? Kávu nebo čaj?" Zeptá se znovu.
"Kávu prosím," úsměv se jí rozšíří a zamíří k lince, kde stojí kávovar.
"A s mlékem?"
"Jo," prohlíží si místnost.
"Klidně se posaď ke stolu," pokyne hlavou a o chvíli později před ni postaví šálek s horkou tekutinou.

"Brácha se nepochlubil že někoho přivede," posadí se naproti ní se sklenkou vody.
"Taky mi neřekl kam jdeme," zasměje se zvonivým smíchem a zakroutí hlavou.
"To je celý Eskil. Jak dlouho se znáte?"
"Ehm, no asi tři dny," zní to divně a připadá si ještě hůř. Naštěstí Lisbet působí dost přirozeně, takže se s ní necítí tak hrozně trapně.

"Vážně?" Neví co si o její reakci myslet. Buď nechápe, jak si po třech dnech mohl někoho přivést, nebo jak to, že se jí nezmínil po tak dlouhé době.

"Sky?" Ozve se až sebou trhne. Vůbec neslyšela že někdo jde. Stál mezi dveřmi a těkal pohledem mezi svou sestrou a ní.
"Půjdeme," přikývne a dopije kávu.
"Moc ráda jsem tě poznala a káva byla výborná," teď byl její úsměv upřímný.
"Já tebe také. Doufám, že se brzy uvidíme," znovu ji obejme.

Když se otočí k Eskilovi, dívá se na svou sestru se zvláštním výrazem. Pak se nadechne a s mírným úsměvem pohledné na ni.
"Tak pojď," vrátí se k hlavním dveřím a pomůže jí do kabátu.
Nasednou do auta a už se nemůže dočkat až bude doma.

Proto ji zarazí, když zastaví jen o pár minut později u jiného domu.
"Co tady děláme?" Zeptá se, když ji otevře dveře.
"Tohle je můj dům. Pojď," pokyne hlavou a zamíří ke dveřím, které otevře a počká, dokud nevejde.
Zastaví se jen pár kroků uvnitř a zaváhá.

Tohle není dobrý nápad. Otočí se v momentě, kdy klapl zámek.
"Už bych se měla vrátit domů," dívá se na jeho záda a ozve se další cvaknutí.
Když se k ní otočí, z jeho pohledu ji mrazí.
"Teď jsi doma tady."