🔸🔶🔸

Od devíti hodin nervózně přešlapovala po místnosti a nejraději by ty zatraceně pomalé hodinové ručičky posunula sama.
Svého včerejšího předsevzetí, že se nebude oblékat nijak zvlášť, se držela. Vzala si oblíbené volnější triko a rifle, nejteplejší boty a kabát, který měla. I tak věděla, že jí bude zima, ale byla zvyklá.

Občas přemýšlela, proč se vlastně rozhodla přestěhovat sem, kde je převážnou část roku zima a sníh a ne někam do tepla. Tehdy jí to nenapadlo, nebo možná spíš nedošly následky, takového rozhodnutí, ale kromě té zimy zde byla šťastná.

Měla pocit, jako by to byl celý rok, než se malá ručička přiblížila k jedenáctce a velká ji opět začala dohánět.
Trhla sebou, když se ozvalo klepání na dveře. Kdo to může být? Nějaký soused?
Zalitovala, že dveře nemají kukátko a tak se zhluboka nadechla a otevřela je. Žádný soused.

Zůstala stát jako by ji opatřilo. S úsměvem si ji prohlédl od hlavy k patě až měla nutkání mu dveře před nosem zabouchnout.
"Ahoj, omlouvám se že jdu brzy," nakloní hlavu ke straně, "měl jsem v plánu ještě chvíli stát před domem, ale nějaká paní mě pustila dovnitř." Tím by měla zodpovězenou otázku kdo to je i jak se dostal dovnitř.
"Ahoj, v pohodě, jen si vezmu kabát," sáhla za dveře na věšák pro světle šedý obnošený kus. Mezi tím, co on ustoupil aby mohla zamknout dveře začínala pomalu litovat, že souhlasila, že s ním někam půjde.
O čem se s ním má bavit?!

Po schodech dolů jdou mlčky. Jako by ani jeden nevěděl jak začít. Otevře jí dveře a nechá ji vyjít první. Okamžitě ji ovane chladný vzduch a tak si kabát zapne a přitáhne ke krku.
Obejde ji a otevře dveře černého auta, kde něco vyloví a pak se k ní otočí.
Už by ji nemělo překvapovat, že dokáže sehnat nemožné, ale znovu ji květiny v jeho rukou překvapily.

"Prosím, ty jsou pro tebe. Moc ti to sluší," na chvíli zauvažovala, jestli si z ní dělá legraci, ale jeho pohled prozrazoval, že to myslí smrtelně vážně.
"Děkuju," špitla a vzala si od něj květiny. Uvolnil jí místo, aby mohla nastoupit a zavřít za ní dveře.

Když se rozjedou, osmělí se a pootočí hlavu, aby na něho viděla. Měla spoustu otázek, ale teď byly důležité jen tři.
"Můžu se zeptat?" Začne nejistě a když se na ni otočí a přikývne dodá si odvahy.
"Kde jsi je sehnal?" Úsměv se mu rozšíří a musí uznat, že když se směje vypadá přitažlivě.
"Na internetu jsem našel květinářství, které prodává nesezónní květiny. Je na druhé straně města."

"A kdo ti řekl, že je mám nejraději?" Pokrčí rameny a na křižovatce odbočí.
"Nikdo, prostě jsem to zkusil. Ale napovědělo mi, že když jsem chodíval občas do květinářství kde pracuješ kupovat květiny, spousta jich kopretiny obsahovala." To by teoreticky bylo možné. Když byla jejich sezóna, moc ráda je používala a doma je měla všude.

"Dejme tomu," řekne aby věděl, že mu tak úplně nevěří, čímž ho pobaví a na okamžik se k ní otočí aby ji pohlédl do tváře, "hele, není ti zima? Jenom ve svetru?" Vyklouzne jí dřív, než si to uvědomí. Nejraději by si nafackovala, ale on se jen tlumeně zasměje.
"Není mi zima. Prostě jsem horkokrevný," pokrčí rameny a zastaví na semaforu na červenou, "teď já," otočí se k ní.

"Proč jsi nervózní? Ty se mě bojíš?" Nadzvedne jedno obočí a nepatrně skloní hlavu.
Zamrká aby se vzpamatovala a zavrtí hlavou.
"Nebojím, jen tohle nedělám moc často," zamrmlá, otočí hlavu a dívá se před sebe.
"Jako co? Chodit ven s cizími lidmi, nebo rande?" Podle tónů hlasu se dobře baví. Nehodlá mu na to odpovědět, ale když blikne zelená a on ji stále pozoruje nervózně se ošije.

"Už můžeš jet," naznačí mu, jako by to podle troubících aut za sebou nevěděl.
"Já vím, ale čekám na odpověď." Zmetek. K troubení se přidají i naštvané hlasy řidičů a tak se na něho podívá tak, aby pochopil, že se jí jeho vydírání rozhodně nelíbí.

Bohužel pro ni to vypadá, že je mu to jedno.
"Oboje. Můžeš už prosím jet?" Spokojeně se zazubí a aniž by z ní spustil oči zařadí. Teprve pak se vrátí zpět ke sledování provozu.

Zastaví před restaurací, ani jeden z nich nepromluvil do té doby, než se posadili ke stolu.
"Co si dáš na pití?" Jen pokrčí rameny. Muž, který ji dnes vyzvedl byl úplně jiný než ten, který za ní včera přišel do práce. Nelíbil se jí. Choval se povýšeně a arogantně.

Byla chyba s ním někam chodit a květinami to rozhodně nezachrání. Jako by si byl sám sebou jistý. Ne jako včera. Už ani neměla hlad.
"Omlouvám se za to v autě," vyruší ji z myšlenek. Když k němu vzhlédne, jako by ta tvář patřila tomu muži, který za ní včera přišel a byl jí sympatický. Ale teď jím už tolik nadšená nebyla.

"Neměl jsem tolik vyzvídat. Nic mi do toho není," zamračí se.
"To není," sakra, kde se to v ní bere? Nikdy nebyla tak upřímná. Tedy ne nahlas a přímo.

"Tak co kdybychom na to zapomněli a začali znovu? Jsem moc rád, že jsi souhlasila a šla se mnou," já už tak moc ne, prolétne jí bezděčně hlavou.
"Na co jste vlastně kupovali tu zeminu? Ani jeden z vás nevypadá jako zahradník?" Koutky mu zacukají a stiskne rty do pevné linky aby zakryl úsměv.
"Ne, to nejsme. Byla pro Lisbet. Pěstuje květiny a chtěla je přesazovat."

Aniž by chápala příčinu, se jí hlavou mihl zvláštní pocit.
"Kdo je Lisbet?" Snažila se tvářit nezaujatě.
"Moje sestra."
"Máš víc sourozenců?" Nakloní hlavu ke straně.
"Ne, jen ji."
"A rodiče?" Chce být první, kdo se bude ptát aby věděla, kolik mu toho o sobě říct.
"Mrtví."
"To mě mrzí." Pokrčí rameny.
"Už je to dlouho."
"I tak."

Naštěstí jim přinesou jídlo, takže se má na co zaměřit. Na pár minut se mezi nimi rozhostí ticho.
"A co ty? Máš sourozence?" Zeptá se, když zrovna vkládá vidličku do úst, takže má ještě chvíli na rozmyšlenou.
"Ne, nemám. Ani rodiče."
"Hm," zamručím jen, "ale nepocházíš odsud." Zavrtí hlavou a nepatrně se pousměje.
"Ne, přistěhovala jsem se před dvěma lety."

Nadzvedne obočí, jako by nad něčím přemýšlel, ale očividně se o tom bavit nechtěl, tak se neptá.
"Chutná ti to?" Zeptá se po chvíli. Zamrká aby se vyhrabala ze svých myšlenek.
"Je to moc dobré," vůbec nad chutí jídla nepřemýšlí. Zajímá ji jen, jaký ve skutečnosti je a jaké pocity vůči němu převládají a jestli ho po dnešku chce ještě někdy vidět.