🔸🔶🔸

Otevře oči a párkrát zamrká, jak ji na okamžik oslní slunce, které je už vysoko. Nelíbí se jí, že spala tak dlouho, ale ani přes to se necítí odpočatá. Bolí ji každý sval v těle a rukou pulzuje nepříjemná bolest.
Bude muset zajít k lékaři, aby se na to podíval.

Pohled jí padne na květiny na stolku. Asi by ji už neměly překvapovat kopretiny v zimě. Možná že ji spíš než překvapily zaskočily. Věděla od koho jsou a najednou si vzpomněla na jejich první setkání. I to, jak jí je dal na Vánoce, když si pro ni přišel po tom, co utekla.

Najednou nevěděla, jak by chtěla aby se rozhodl. Vzpomněla si jak se na ni díval, když se milovali, ale současně viděla i ten zvířecí pohled, když po ní křičel.
A najednou sama sobě položila otázku: Co vlastně chceš?

Chce, aby se rozhodl pro ni? A dokázala by ho nechat, aby se jí dotkl? Po tom všem, jak se poslední měsíce choval?
Vzpomene si na slova Bohyně, ve snu: "Protože po tom, čím sis prošla si zasloužíš to nejlepší, co ti svět může nabídnout. Zasloužíš si muže, který tě bude milovat bez podmínek za každých okolností a udělá pro tebe cokoliv. To ti nikdo jiný kromě něj nedá."

Neustále si přehrává jednotlivé části a snaží se přijít na jejich smysl.

Zajde na ošetřovnu. Kelen ji vyhubuje, že měla přijít už včera a když odmotá obvaz, zhrozí se.
"Musím to pořádně vyčistit. Bude to hodně bolet," jen mu pokyne, aby se do toho pustil a dál se věnuje svým myšlenkám.

Měl pravdu. Několikrát musela přivřít oči a skousnout si ret, aby nesykla bolestí.
"Zítra přijďte a podívám se, jestli je to lepší. V některých ranách zůstaly nečistoty a začala se rozjíždět infekce. Pokud se to do zítra nezlepší, dáme pro jistotu antibiotika," informuje ji, když ránu pečlivě zavazuje.
"Dobrá. Mohl byste o tom neříkat Eskilovi?" Aniž by se na ni podíval přikývne.

Stahuje si rukáv a pozoruje ho, jak uklízí věci.
"Už jste mu to řekl," omluvně k ní vzhlédne. Povzdechne si a zvedne se k odchodu. Nesnáší tu jejich online komunikaci.
"Děkuju. Tak zítra."

Chvíli přemýšlí kam jít, je pozdní odpoledne a ona od rána nic nejedla. Nakonec se rozhodne zajít do domu a udělat si něco malého k jídlu a pak ještě na chvíli do skleníku.
Ruce v hlíně jsou nejlepší terapie a relax, jaký kdy zažila, bohužel nevyřeší žádný problém.

Rozhodla se nechat Eskila být. Nebude ho uhánět a tlačit na něj aby se rozhodl. On na ni také netlačily, když chtěl, aby se s ním vrátila.
Povzdechne si a opře se o stůl. Za zavřenými víčky vidí jeho výraz, když souhlasila že se vrátí.
Nikdy by nevěřila, že ji jednou pošle k čertu a bude chtít, aby mu dala pokoj.

"Sky?" Otevře oči a zadívá se na květináče před sebou. Nemusí se otáčet, ví kdo to je, "Můžeme si promluvit?" Zhluboka se nadechne a skryje všechny své emoce. Strach z toho, jak tenhle rozhovor skončí, strach z něj, který stále ještě neodezněl. Nejistotu, když neví, co by mu měla říct. Smutek a lítost, že to všechno muselo dojít až sem.

"To bychom měli," řekne tiše a teprve teď se k němu pomalu otočí. Vypadá úplně jinak než včera. Očividně se umyl a upravil, vypadal střízlivě a v rukou držel dva hrnky a jeden jí podá.
"Díky," vezme si ho od něj a když se jejich prsty dotknou, ucítí to samé chvění jako vždy, když se jí jeho horké ruce dotýkaly. On se ale zamračí.
"Co je?" Zeptá se ho podrážděně.
"Jsi úplně promrzlá," konstatuje nespokojeně.
"O tom se ale bavit nebudeme, že ne?" Nechtěla znít tak naštvaně, ale stále byla a už to v sobě nechtěla dát dusit.

Povzdechne si a zvěsí ramena.
"Ne," řekne, jako by mu snad nevadilo, když s ním tak mluví.
"V první řadě ti chci poděkovat, že jsi společně s Torkilem tak dobře vedla smečku. Prošel jsem všechno a vedla sis skvěle," uznání, které zaznívalo v jeho hlasu ji vyvádělo z míry, ale zachovala si neutrální výraz a přikývla.

"A chci se omluvit za to, jak jsem na tebe vyjel. Nezasloužila sis to. Chtěla jsi jen pomoct a já tě ignoroval. Jak ses na mě podívala mi připomnělo den, kdy jsi zjistila, co jsem zač," smutně se pousměje, "ten pohled bolel úplně stejně.

Měla jsi pravdu ve všem, co jsi říkala. Vykašlal jsem se na smečku a nedocházelo mi, co tím způsobuji.
Ale v jednom ses mýlila. Neviním tě z toho, co se stalo. Dávám to za vinu sobě. Měl jsem být rychlejší. Kdybych přišel dřív, nic z toho by se stát nemuselo."
"Ale stalo. A já jsem tě potřebovala. Kdybychom si tím procházeli společně, nebylo by to tak bolestivé," hlas se jí začne třást a do očí se derou slzy.

Povzdechne si a sklopí hlavu.
"Teď už to vím. Ale už je pozdě. Všechno jsem zase podělal. Tak jako vždycky. Mělas pravdu, jsem obyčejný zbabělec."
Na chvíli se rozhostí ticho a když k ní znovu vzhlédne, ve tváři má vepsaný smutek a bolest.

"Dala jsi mi ultimátum. Ale chci, abys věděla, že i kdybys ho nevyslovila, už před tím jsem byl rozhodnutý. Rozhodl jsem se v momentě, kdy ses na mě se strachem dívala a utíkala přede mnou.
Představa, že si myslíš, že je pro mě něco důležitější než ty bolí, ale je to má vina. Můžu si za to sám.
Pokaždé, když jsem tě viděl jak jsi smutná a trpíš, jsem sám sebe nenáviděl, že jsem to dopustil a myslel jsem si, že bude lepší tě nechat být.
To ale neznamená, že se mé city vůči tobě změnily. Každý večer jsem poslouchal jak uléháš ke spánku a bojoval s nutkáním jít tě obejmout a utěšit. Pokaždé, když jsi plakala mi pukalo srdce a udělal bych cokoliv, abych to vrátil zpět a naše dítě zase žilo."

Nedokáže ty slzy zadržet a tak jí pomalu stékají po tvářích. Přes ně ho pořádně nevidí, ale jakmile se pohne, rychle zamrká, aby si byla jistá tím, co dělá.
Udělá k ní pár kroků a klekne si k jejím nohám.

"Omlouvám se," zašeptá, "vím, že ti nikdy nebudu moct vynahradit ty týdny samoty a bolesti. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Od první chvíle co jsem tě uviděl tě miluju z celého srdce. Jsi celý můj vesmír. Má sjelevenn a nikdy tě nikdo nenahradí," vzhlédne k ní, "pokud jsou podle tebe mé chyby tak velké, že už mě dál nechceš ve svém životě, chápu to.
Pokud si přeješ odejít, nebudu ti bránit.
Ale pokud ke mě stale cítíš aspoň špetku toho co dřív, prosím, dej mi ještě šanci se změnit."

Nevěřícně na něj hledí.
"Ty mě necháš odejít?"