🔹🔷🔹

To, jak se na něho dívala mu rvalo srdce. Byl tak šťastný, že ji konečně našel, že si zprvu ani nevšiml té nejdůležitější věci. Teprve, když nepronesla ta slova a on k ní vzhlédl mu došlo, že je něco špatně.
Její pohled nebyl plný lásky a radosti z toho, že ho vidí, ale strachu a nejistoty. Když se Torkil postavil mezi ně, jeho vlk ho chtěl zabít. Mezi ně se nikdo stavět nebude!
Copak nevidíš, že se tě bojí? Spustil na něj.

Věděl to. Cítil to z jejího pohledu i skrze pouto, které se v momentě, kdy ji spatřil vytvořilo. Věděl že se ho bojí a to ho nutilo k nepříčetnosti.
Zavrčel a otočil se ke dveřím. S každým krokem jeho vlk kňučel a svíjel se. Nebránil mu. Cítil to stejně. Její vůně pomalu slábla, ale city sílily. Chtěl ji sevřít v náručí a dát celý svět.

"Sakra," kopl do kola u auta, "Proč? U Bohyně!" Šeptal si sám pro sebe. Slyšel každé jejich slovo a když Torkilovi přidržovala dveře a usmála se na něho, výhružně na svého přítele zavrčel a nervózně si poposedl na sedadle spolujezdce.
Ten uložil pytel do kufru a nepřekvapilo ho, když po zabouchnutí dveří našel Eskila stát za nimi.

"Co si sakra myslíš že děláš?" Vyštěkl na něj a paží ho přišpendlil k plechu.
"Snažil jsem se o ní něco dozvědět," řekl klidným tónem a ignoroval jeho vrčení.
"Vážně? Tak proč se na tebe usmívala?!" Nakloní se k němu ještě blíž.
"Snažil jsem se ti to vyžehlit," jeho podrážděnost už ho přestává bavit. Jen si odfrkne a nastoupí.

Celou cestu je v autě ticho. Proč se to muselo stát zrovna jemu?! Překvapivě mu nevadí, že je člověk. Ano, zaskočilo ho to, ale víc ho trápí to, že k němu necítí to, co on k ní.
Bohyně proč?! Zavře oči a opře čelo o sklo.
To proto se v tom obchodě vždycky cítil tak příjemně. Kvůli ní. Teď mu došlo, že to její pach byl na všech vázaných květinách.
Chtěl se rozběhnout zpět a vzít si ji k sobě domů. Otevře oči.

Domů. To slovo teď nabylo úplně jiný rozměr. Domov už není budova, je to místo. Tam kde je ona. Ať je to kdekoliv. Jeho vlk vstane a napřímí se. Získáme ji. Bude naše ať tak či tak.
Souhlasí s ním. Pokud nebude jeho, nebude ničí.

Po návratu ke smečce se odebere do domu, který už delší dobu nenavštívil. Zjistí co je potřeba udělat a zaúkoluje vlky aby vše připravili.
Blíží se noc a začíná být neklidný. Stejně jako jeho vlk ji chce znovu vidět. Přemění se a pod pláštěm začínající noci se vkrade do města. Asi hodinu se krčí u zahradnictví, než konečně vyjde ven.

Při představě že pracuje mu v hrudi zabublá zavrčení. Už ne dlouho. Uklidní ho vlk a tak si odfrkne a tiše jde za ní. I na tu dálku slyší, jak jí zakručelo v břiše a ona změnila směr. Když vyšla z pekárny vypadala šťastně, při čemž ho bodlo u srdce.

Konečně zjistil, kde bydlí. Vyšla do podkroví domu a po chvíli co popocházela po rozvrzané podlaze se objevila v okně, které otevřela. Nasál noční vzduch, který k němu přinesl její pach až se blaženě ošil.
Vypadala tam jako princezna ve věži, napadlo ho. Sakra, co se to a ním děje?! Nikdy nebyl tak měkký a rozněžněný, ale s ní to jinak nešlo. Nedokázal si pomoci.
Jakmile okno zavřela a slyšel jak si lehá na postel pomalu zamířil pryč. Její povzdechnutí ho přimělo zrychlit a dát se do běhu.
Vlk v něm hlasitě zavyl na celé město a na malý okamžik se mu ulevilo.

Ležel na posteli a nedokázal usnout. Pořád na ni musel myslet. Na to jak se nad ním skláněla, jak voněla. Jeho vlk ho vyrušil a upozornil na to, že by měl vymyslet plán, jak si ji získat.
Tohle nebude nic snadného a ani nemá ponětí jak vezme zjištění, že je, čím je. Zamračí se a zatřese hlavou. Na to myslet teď nebude. Nejdřív se k ní musí nějak dostat.

Když ráno vstal, měl jasný plán. Jen neví, jak se Torkil postaví k tomu, že mu na půl dne svěří smečku a s ní všechny starosti.
Nakonec jako by ho to nepřekvapilo a vůbec neprotestoval. Ale ani se nezeptal na důvod, takže mu to muselo být jasné.
Po cestě se stavil v květinářství, které v noci našel na internetu a pak zamířil k její práci.

Při vstupu do prodejny se kolem něj rozlila její vůně až jeho vlk spokojeně zapředl. Prodavačka k němu okamžitě zamířila.
"Dobrý den, byl nějaký problém?" Okamžitě se ptala a v očích měla nejistotu.
"Ne, všechno bylo v pořádku. Ehm," prohrábl si nervózně vlasy, "mohl bych prosím mluvit s tou slečnou, která nás včera obsluhovala?" Vysoukal ze sebe nakonec.
Překvapeně zamrkala a pak přikývla.
"Jistě, vydržte chvíli," a s úsměvem zamířila někam do zázemí obchodu.

"Skyler, je tam jeden z těch mužů ze včerejška a chce s tebou mluvit," jeho vlčí sluch mu dovoloval slyšet celý rozhovor. Takže se jmenuje Skyler, sám pro sebe se pousmál.
"Cože? Já s nikým ale mluvit nechci," snažila se šeptat.
"Ale prosím tě, vypadá, že je z tebe víc nervózní než ty z něho," teď se zamračil a sám sebe vyhuboval, že se víc nesnažil své emoce zakrýt.

"A který?" Její hlas zněl zvědavě, což ho potěšilo, ale zároveň znejistilo, protože nevěděl, kterého by chtěla vidět raději. Kruci.
"Ten cos ho srazila," snažil se zachytit odpověď aby zjistil, jestli je zklamaná, ale neozvalo se nic. Teprve po chvíli zaslechl kroky a ta příjemná vůně se začala zesilovat.

Objevila se před ním a on nedokázal popadnout dech. Vypadala stejně dokonale jak si ji pamatoval. Vlasy, které vyklouzly z drdolu jí vlály kolem obličeje a zahlédl několik zelených lístků, zachycených v hnědých pramenech.
"Dobrý den," pozdravila ho nejistě.
"Zdravím." Nepatrně se zamračil a snažil se přijít na to, co jí chtěl říct. Sakra! Vždyť to měl vymyšlené!

"Doufám, že jste v pořádku a včera jsem vám neublížila," přeruší nakonec ticho až ho to zaskočí.
"Nic mi není. Ale kvůli tomu včerejšku jsem za vámi přišel," nadzvedne obočí jako by se snažila přijít na nějaký důvod. Vypadá nádherně, když se snaží přemýšlet.
"Ano a proč?" Zeptá se, když se on nemá k vysvětlování a místo toho si ji prohlíží.
"Přišel jsem se omluvit za své chování. Nechtěl jsem vás vyděsit," z poza zad vytáhne kytici, kterou tam do teď schovával a pozoroval její tvář, jestli se trefil.

Dlouho přemýšlel, které květiny by mohly být její oblíbené až to nakonec vzdal. Teprve jeho vlk mu poradil, aby to zkusil přes jeho pouto k ní. I tak si tím nebyl jistý, ale nic jiného mu nezbývalo.

Nejprve spatřil překvapení a když těkala pohledem mezi květinami a ním začínal být nejistý.
"Jak jste to věděl?" Vydechla a vzala si je od něj. Když se jejich prsty na malý okamžik dotkly, tělem se mu rozlil nepopsatelný pocit. Chtěl ji obejmout a zahřát. Měla tak studené ruce až musel stisknout ruce v pěst a spojil je za zády aby to neviděla.
Pokrčil rameny a nepatrně se usmál.
"Intuice."
"Kde jste je sehnal? Vždyť nerostou," přivoněla si k nim a jakmile se usmála cítil se šťastný. Chtěl aby byla šťastná.
"To je tajemství," usmála se na něj až se neubránil úsměvu.

"Chtěl jsem se zeptat," přešlápne na druhou nohu a úsměv zmizí, "jestli byste se mnou nešla na rande?" Vážně to řekl? Zní to hůř než čekal. A ke všemu to vyznělo jako otázka. Připadá si jako totální blbec.
Sjela ho pohledem od hlavy až k patě, což mu bylo mírně nepříjemné, ale zároveň v něm probouzelo něco, co zrovna teď nebylo vhodné.
"No, záleží na tom kdy. Mám moc práce a bývám tu dlouho do večera," ona souhlasila! To bylo to jediné, co ho v ten moment zajímalo. Vážně souhlasila!

"Přizpůsobím se. Také mám moc práce, ale mám ji naštěstí na koho hodit," všiml si jak jí zacukají koutky.
"Myslíte vašeho včerejšího ochránce?" Je chytrá a všímavá. Jeho vlk se spokojeně uvelebí a opře hlavu o tlapy.
Jen přikývne a dál ji pozoruje jak se pobaveně usmívá.
"Dobrá. Tak co třeba zítra. Oběd?" Zeptá se a v prstech žmoulá stonky květin.
"Moc rád," přikývne a musí se hodně ovládat aby nepoznala jak moc je rád. Zamířila k pultu a na kousek papíru něco napsala a pak mu to podala. Byla to adresa.

"Tak zítra kolem jedenácté," jen přikývl na souhlas a zastrčil si lístek, který po ní stále voněl do kapsy.
Otočila se k odchodu, ale pak se zastavila a pootočila zpět.
"Jak se vlastně jmenuješ?" Tolik se musel ovládat aby se k ní nevrhl a nepolíbil ji.
"Eskil."
"Já jsem Skyler."

Já vím. A jsi naše, přestože to zatím netušíš.