"Od toho dne jsme spolu nemluvili vůbec. Už ani nespí se mnou v ložnici a občas ho celé dny nevidím. Když už tak v noci opilého spícího v křesle."
Jeho výraz napovídá, že něco takového čekal.
"Ale zkusím to," slíbí a zamíří do skleníku.

Musí popřemýšlet, jak s ním mluvit. Je to zvláštní. Dřív si povídali pořád a teď neví, jak začít a má z toho strach. Nakonec stejně na nic kloudného nepřijde a tak se rozhodne mu to říct tak, jak ji to zrovna v ten moment napadne.

Jako by snad tušil, že s ním chce mluvit, potká ho, když jde večer do pokoje.
Jako obvykle sedí před krbem se sklenkou v ruce a lahví u nohou.
"Ahoj," začne a sama by si za ten nejistý tón vyliskala. Neřekne nic, ani se nepohne.
"Eskile, mohli bychom si promluvit?" S povzdechem vstane, zvedne láhev a otočí se.
"Nemáme o čem mluvit," ani se na ni nepodívá. Jako by mu nestála ani za to. Při zvuku jeho hlasu se jí sevře hruď. Tak dlouho ho neslyšela až na ten zvuk málem zapomněla.

"Prosím, musíš se začat starat o smečku, jinak -"
"Jinak co?!" Prudce se k ní otočí až o krok ustoupí. "Zboří se svět?!"
Neví co na to v ten moment říci. Otočí se a jde pryč.
"Prosím, Torkil potřebuje -"
"Jděte všichni do pekla a dejte mi pokoj!!" Oči, které na ni teď hledí nejsou Eskilovi. Poznala to i na tu dálku.

Najednou se ho začala bát. Teprve teď si uvědomila, že se rozhodla mluvit ne s člověkem, ale napůl zvířetem, které je ke všemu opilé. Ztěžka polkne a opatrně o krok ustoupí, jako by jí to snad v případě, když by se rozhodl zaútočit mělo nějak pomoc.

Nepoznávala ho. Jako by se na ni díval úplně cizí člověk. Smrděl alkoholem a vypadal, jako by se několik týdnů nemyl a neholil. Ani stopy nezůstalo po tom okouzlujícím, sebejistém muži kterého znala a milovala.

Jako by ho její strach zaskočil. Zlost na okamžik vystřídala nejistota, kterou vzápětí schoval za nečitelnou masku.
"Jak chceš," zašeptala a zamířila do pokoje, kde se zamkla. Opřela se zády o dveře a bezmocně svezla na zem.

Co se to s ním stalo? Do očí jí vhrkly slzy. Němě lapá po dechu a rukou si zakrývá ústa. Ví, že kdyby se rozbrečela, slyšel by to a to nechtěla. Jediné, co teď chtěla bylo, aby byl co nejdál od ní.

"Tak co?" Zeptal se Torkil, když ráno bez pozdravu vešla do pracovny a posadila se za stůl.
"Máme jít všichni do pekla a dát mu pokoj." Ta věta jí celou noc zněla v hlavě a nedokázala z mysli dostat ten šílený výraz v jeho očích.
Unaveně si přejede dlaněmi po tváři a s dlouhým výdechem se zaboří do křesla.

"Tak to je na tom ještě hůř, než jsem si myslel," zabručí a zamračeně se na ni podívá, "spala jsi vůbec?" Kruhy pod očima zamaskovat nešlo a ani se o to nepokoušela.
Jen zavrtí hlavou. Nebude mu vyprávět jak většinu noci proseděla u dveří, pokoušela se nebrečet a poslouchala, jestli neuslyší kroky.

"Tak co podnikneme?" Je jí jasné, že je to na ní. Torkil se sice tváří jako že ne, ale není hloupá. Tím, že jí sám tak důrazně vysvětlil jakou má moc jí řekl i o povinnostech a zodpovědnosti. Jedno souviselo s druhým.
"Klidně to můžeme vyřešit dnes. Ať to máme za sebou," očividně se mu do toho nechce stejně jako jí.

Přikývne a zhluboka se nadechne.
"Vezmeme sebou tolik vlků, kolik bude potřeba aby si nic nedovolili a pochopili, že jsi stejně vysoko jako Eskil," přikývne a přinutí se soustředit na zbylé povinnosti.

Teprve potom se vydají do smečkového domu. Nemělo by ji překvapovat, když ji Lisbet odvede do svého pokoje, aby z ní, podle jejích slov, udělala drsňačku.
Výrazně ji nalíčí, vlasy vyčeše do vysokého culíku a oblékne černé triko a kalhoty společně s koženou bundou.
"Jsem hotová," spokojeně si ji prohlédne a odvede před dům, kde stojí Torkil s početnou skupinou vlků, kteří při jejím příchodu mírně sklopí hlavu na znamení pokory.

"Tolik?" Vydechne a začíná se bát.
"Při jednání nesmíš pocítit strach. Vycítí to a bude po všem," přikývne a potlačí všechny pochyby a nejistotu.
"To je lepší. Jedeme!" Zavelí a všichni nasedají do aut.

"Tak povídej, co bych měla a neměla říkat?" Zeptá se, když vyjedou v koloně ostatních aut.
"Mluv k věci, nedej na sobě znát strach, musí vzít na vědomí, že přestože jsi člověk se ho nebojíš. Nesmíš dovolit, aby tě jakkoliv vykolejil nebo znejistil. Přinuť ho, aby tě vnímal jako autoritu."
Byla toho spousta, co jí během cesty poradil, až se začala bát, že na něco zapomene.

Zastavili před velkým domem na okraji města. Všichni vystoupili a počkali, dokud nepřejde do čela početné skupiny.
Ve dveřích se objevil muž, změřil si ji kritickým pohledem a ochrnul nos.
"Co tu chceš?" Zeptal se kysele.
"Mluvit s tvým Alfou," řekla pevným hlasem.
"Proč by měl chtít mluvit s člověkem?" Přimhouří oči a postaví se těsně před něj, aby pochopil, že se ho nebojí.
"Tobě nic vysvětlovat nebudu. Odveť mě k němu. Okamžitě," chvíli váhal, ale nakonec se otočil a vešel do domu.

Torkil jí pokynul na znamení, že si vede velice dobře. Šel po její pravé straně a za ní zbytek skupiny až ke dveřím, před kterými se muž zastaví a pokyne jí.
Zhluboka se nadechne a vezme za kliku.
Hra začíná.