Utře si prokřehlé ruce od hlíny a při pohledu na několik vysazených květináčů se mírně pousměje.
Ten jí ale zmizí v momentě, kdy u dveří spatří Torkila a dva další vlky, jak chvíli nejistě postávají a jakmile je uvidí zamíří k ní.

"Co se děje?" Zeptá se, když ani jeden neřekne jediné slovo a všichni zírají do země, jako by čekali, že sebere odvahu někdo jiný.
"No tak, Torkile," osloví toho, od kterého čeká odpověď.
Ten si povzdechne a zvedne hlavu.

"Jsme tady, protože potřebujeme tvou pomoc," jako by mu ta slova vázla v krku.
"S čím?" Bože. Je jak malé dítě, napadne ji.
"Potřebujeme podepsat nějaké papíry a rozhodnout pár záležitostí, které už dost hoří."
Zamračí se a založí si ruce na prsou.

"A proč s tím jdete za mnou? Vůdce smečky je přece Eskil." Jako by řekla něco, co slyšet nechtěl, protože neuměl odpovědět.
"A ty jsi jeho žena. Můžeš rozhodovat stejně jako on," zkusí to nakonec. Jen se usměje a zavrtí hlavou.
"Nebudeme si tu na nic hrát, jo? Ve smečce není jediná žena, která by měla nějaké právo o něčem rozhodovat, natož o věcech celé smečky."

Nastane ticho, ve kterém téměř slyší, jak mu mozkové závity jedou na plné obrátky.
"Jsi jeho sjelevenn, Beta celé smečky. Ty jsi po něm ta první a jediná, která smí za něj rozhodovat." Očividně se nehodlá vzdát.
Proč na ni tolik tlačí? Vždyť je jen člověk, nemá žádné právo poroučet vlkům. To spíš oni by měli chtít poroučet jí.

Chvíli nad tím vším přemýšlí. Napadne ji vyzkoušet, jestli to myslí vážně. Podívá se na dva vlky po jeho boku a pokyne jim aby odešli. Bez jediného slova se otočí a odejdou.
Vážně ji poslouchají?

"Když už jsme u té upřímnosti," pokračuje když jsou sami, "nikdy jsem se na to nezeptala, ale jak jsi přišel k té jizvě?" Zajímalo jí to od první chvíle, co ji uviděla, ale přišlo jí to netaktní, ale teď chtěla vyzkoušet, co všechno je schopný udělat pro to, aby souhlasila.

"Když jsi utekla s Amandou, Eskil se rozčílil a já stál až příliš blízko," zamračí se. Tak tohle nečekala. Typovala nějaký souboj, nebo tak něco, ale zjištění že za ni vlastně může ona se jí ani trochu nelíbilo.
Nakonec si povzdechne a přikývne.
"Tak dobře. Chceš to řešit tady, nebo půjdeme někam jinam?'
"Raději do domu. Jsi promrzlá," už už se chystá zeptat jak to může vědět, ale nakonec neřekne noc. Odloží všechny věci a zamíří dovnitř.

Torkil vejde do Eskilovy pracovny a postaví se vedle židle za stolem. Čeká dokud se neposadí a pak si sedne naproti ní. Podá jí několik složek.
"Tohle je potřeba podepsat, aby se to mohlo poslat."
Vezme první složku a otevře ji. Než se ale dotkne perem papíru, vzhlédne k Torkilovi a zadívá se na něj.

"Než začnu, chci znát pravý důvod. Proč s tím nejdeš za Eskilem? Celé dny je pryč, myslela jsem si, že pracuje." Zavrtí hlavou. Na okamžik ji napadne otázka, kde sakra celé dny je?
"Právě že je pryč. Buď běhá po lese, nebo je opilý. Pokaždé, když jsem za ním přišel a žádal ho, aby se začal věnovat smečce, poslal mě k čertu."

Zamračí se a zadívá na papíry.
"Na jak dlouho mám převzít jeho povinnosti? A jak vůbec můžu? Nic o vašich zvycích nevím."
"Nevím. Nikdy jsem ho v takovém stavu neviděl. Neboj se, se vším ti pomůžu a smečka bude vždy stát za tebou. Jsi něco jako naše královna. Tvé slovo má stejnou váhu jako Eskilovo."

Povzdechne si a poklepe perem do stolu.
"Takže mi pomůžeš a poradíš, když budu potřebovat?" Usměje se a přikývne.
"Dobrá, tak pojďme na to."

Během následujících dní tráví za stolem stejně času jako ve skleníku. Vždy půl dne úřaduje a pak si jde odpočinout ke květinám.
Je toho hodně, co se musí naučit, ale Torkil své slovo drží. Hodiny sedí v pracovně a buď čeká, až bude potřebovat pomoc, nebo jí trpělivě vysvětluje co je potřeba.
Za to ho obdivuje, ona by sama se sebou tolik trpělivosti neměla.

🔸

Usměje se a přikývne.
"Co je?"
"Nic," zavrtí hlavou, "jen mi často připomínáš Eskila. Ve spoustě věcech uvažuješ stejně jako on."
"Ale?" Nadzvedne obočí a tuší, že to není všechno. Potlačí smích a znovu se opře do křesla.
"Ale ty se na to díváš s větším odstupem. Nevidíš to tak zaujatě jako on, což je dobře, protože pak se rozhoduješ ne rozumem, ale emocemi, což v obchodě většinou moc dobře nedopadá."

"Takže chceš vlastně říct, že si vedu líp než jsi čekal?" Nemůže uvěřit, že by řekl nějaký kompliment.
"Líp než jsem čekal a občas překvapivě líp než Eskil." Chvíli na něho hledí a neví, co na to říct. Přestože se to snaží zakrýt, pozná, že ho stav jeho přítele trápí. Nakonec jen přikývne a zavře poslední složku.

"Je to vše?"
"Pro dnešek ano. Jen bys měla ještě něco vědět," už už se zvedá, ale nakonec se posadí zpět.
"Jedny z prvních papíru, které jsi podepisovala byl dopis jednomu ze sousedních Alfů. Vždy měl z Eskila respekt, ale taky velice rád zkoušel, co mu projde. Nějak se dozvěděl, že je teď mimo a rozhodl se začat zabírat naše území.
V dopise jsem mu psal, že pokud nepřestane, bude to mít následky, ale očividně poznal, že to nepsal Eskil, nebo je tak drzý, že to ignoruje."

Zamračeně poslouchá a čeká, co po ní bude chtít.
"Pokud brzy nezakročíme, mohlo by se stát, že mu půda bude málo a začne vraždit naše lidi."
"Co mám udělat," jako by snad chtěl, aby se zeptala sama a nemusel jí nic nařizovat on.
"Nejúčinnější by bylo si to s ním vyříkat." Vytřeští na něj oči.
"Já? Jestlis nezapomněl, jsem člověk, ne vlk a ke všemu žena." Přikývne.

"Toho si jsem vědom. Tvou návštěvu bych volil jako druhou variantu."
"A jaká je za první?"
"Aby tam šel Eskil."
"A jak to chceš udělat?" Vůbec nechápe co má za lubem.
"Kdy jste spolu vy dva mluvili naposledy?" Zhluboka se nadechne, když do ní zabodne pronikavý pohled.
"Chceš, abych ho přesvědčila já," chtěla se zeptat, ale bylo to tak očividné, že to nebylo zapotřebí. Jen přikývne.