Ve dveřích se nečekaně objeví silueta. Pohled má rozmazaný od slz a je příšerně unavená a rozbolavělá.
"Za tohle zemřeš," zavrčí příchozí.
Ten hlas by poznala kdekoliv a částečně se jí ulevilo, čímž dala průchod únavě a postupně uvolnila všechny svaly a jen sledovala, jak Kyle vylekaně ustupuje.

Na první pohled bylo jasné, jak tenhle souboj dopadne. Eskil byl o poznání větší a rozhodně naštvanější, kdežto Kyle se vzpamatovával z překvapení a krčil se v rohu.
"Jak ses sem-" koktá zmateně Kyle.
"Nikdo se nebude stavět mezi mě a mou sjelevenn," zavrčí Eskil nepříčetně a během vteřiny se přemění na mohutného vlka. Kyle ho napodobí a v dalším momentě už na sebe štěkají a dorážení.
Souboj netrval dlouho a nakonec se dívala na bezvládné tělo, které se houpalo v čelistech černého stvoření, které jím naposled zatřáslo a odhodilo na stranu.

Otočí se k ní a během dvou kroků, které k ní udělá, před ní klečí opět Eskil.
"Sky? Jsi v pořádku? U Bohyně, co ti to provedl?" Opatrně ji zvedne do náruče a když bolestně zaskučí a stiskne víčka, z pod kterých se řinou slzy, přitiskne ji k sobě a opakovaně se omlouvá.
Nakonec ji bolest a únava spolu s vědomím, že je u ní, vrhnou do černočerné tmy, kde necítí nic.

Všechno je tak zmatené a nedokáže rozeznat, co je skutečnost, a co jen výplod její mysli.

"Je v pohodě?" Pozná Torkilův hlas.
"Doufám. Musí."

Další slyší spoustu cizích hlasů, které spolu mluví lékařskou hatmatilkou. Pípání přístrojů a ruch kolem k ní doléhají z velké dálky.

"Bude v pořádku?" Zněl vyčerpaně a zlomeně.
"Ztratila hodně krve, ale dostala transfuzi a za pár dní bude v pořádku."
"A dítě?" Hlas se mu třese a přísahala by, že má slzy na krajíčku.
Nastane ticho, které jí vypoví víc, než tisíc slov.
"Je mi líto," ozve se nakonec tichý hlas.
Její nitro se sevře a kdyby byla při vědomí, sesypala by se.

"Doktore, je schopná převozu? Chci ji odvést domů."
"Úplně rád to nevidím, ale její stav se hodně zlepšil a věřím, že známé prostředí jí jen pomůže."
"Díky."

Otevře oči a zmateně se rozhlédne kolem sebe. Kde to je?
Místnost vypadá sterilně. Bílé stěny, pach desinfekce a pípání monitorů.
"Už jsi vzhůru?" Usměvavý obličej, který vykoukne zpoza rohu ji částečně uklidní. Byla zpět.
"Jak dlouho jsem byla mimo?" Zachraptí a odkašle si.
"Přivezli tě před pár hodinami. V nemocnici ti dali nějaké léky, aby převoz byl co nejmíň nepříjemný."

Do očí jí vhrknou slzy. Už když ležela ve vlastní krvi, někde hluboko uvnitř věděla, že to nemůže skončit dobře, ale v ten moment si to nepřipouštěla.

Trvá hodnou chvíli, než se vypláče a únavou znovu usíná. Částečně se probere, když ji někdo nese a vzápětí pokládá do měkké postele. Přetočí se na bok a stočí do klubíčka.
Z pod zavřených očí jí znovu tečou slzy, ale ani na okamžik nedokáží zmírnit bolest ze ztráty, která v jejím srdci zanechala prázdnotu.

Procitne, ale ještě dlouhou chvíli nechá oči zavřené, než ztěžka zvedne víčka a rozhlédne se po místnosti, kterou dobře zná. Je sama, což vítá a ani nevnímá čas, jak dlouho jen sedí na posteli a sleduje slunce, jak putuje po stropu až na jednu ze stěn.
Nechce vstávat, nechce spát, nemá hlad ani žízeň a nechce nikoho vidět. Chce být sama. Sama se svou bolestí a pocitem viny.

Z bažiny myšlenek ji vytrhne lehké zaklepání, ale neodpoví. I přes to, se dveře otevřou a dovnitř vejde drobná postava, dříve vždy optimisticky naladěné Lisbet.
Teď ale měla výraz, který jí znovu hnal slzy do očí. Okamžitě v její tváři poznala lítost a nemusela ani nic říkat.
"Ahoj," pokusí se o úsměv, ale vůbec se jí nepovede. Když neodpoví, posadí se vedle ní a pár minut mlčky sedí a společně civí na stěnu.

"Brácha říkal, že by se ti možná hodila společnost," otočí se k ní, ale ona si jen znovu lehne a otočí se zády k ní aby pochopila, že nikoho nepotřebuje.
"Dobře, kdybys cokoliv potřebovala, budu tady, než se Eskil vrátí. Stačí zavolat," v tichu slyší jak otevřela dveře, ale neslyšela je klapnout, "moc mě to mrzí, Skyler," zašeptá a ta slova jí znovu vženou slzy, které se neustále snažila potlačovat.

Den za dnem se snažila najít důvod a smysl proč žít. Snažila se najít něco, co by jí dalo naději, že bude zas líp, ale nenacházela nic.
Cítí se sama, jako by najednou neměla nikoho.

Když do pokoje vešel Eskil, ani se na ni nepodíval a neřekl jediné slovo. Tehdy jí to nevadilo, chtěla být sama, ale čím déle to trvalo, tím víc potřebovala někoho, kdo by ten smutek sdílel s ní. Z něj měla pocit, jako by jí to vyčítal a proto se jí vyhýbal. Jako by mu jen pohled na ni připomínal, co se stalo. Nakonec přestal do pokoje chodit úplně.
Přespával buď v pracovně, nebo v křesle u krbu, kde ho několikrát našla spát se sklenkou v ruce, když v noci nemohla spát a bloumala po domě.

Celé dny trávila ve skleníku nebo s Lisbet. Postupem času méně a méně času myslela na to, co se stalo až jako by se to stalo jen obyčejnou součástí minulosti.