🔹🔷🔹

Celé odpoledne je jako na trní. I když ví, že je s ní Lisbet, každou chvíli přemýšlí nad tím, jestli je všechno v pořádku.
Ví že reaguje přehnaně kvůli jejich poutu, ale je těžké to ignorovat. Zvlášť po tom, co mu řekla, že ho miluje. Tak dlouho na to čekal a teď má všechno, co si kdy přál.

Nakonec to nějak zvládne a čím víc se blíží čas, kdy by se měly vrátit, tím víc se na ně těší.
Sedí v křesle a v ruce točí sklenici, když se ozve telefon.
"Ano?"
"Eskile, něco se stalo," Lisbet má zvláštní hlas, který ho přinutí se napřímit a zpozornět.
"Co? Je Skyler v pořádku?"
Na okamžik se na druhé straně rozhostí ticho.

"Lisbet!" Zavrčí nervózně.
"Někdo mě omráčil, když jsme byli v obchodě a když jsem se probudila, byla pryč," vzlykala.
"Jsme na cestě. Počkej tam." Vystřelí z pracovny a po cestě informuje Torkila a ostatní stopaře.

V nákupním centru jsou v rekordním čase. Najde Lisbet, která se choulí na lavičce a vzlyká.
"Eskile," vstane a rozběhne se k němu, "moc se omlouvám."
"Není to tvoje vina," obejme ji a když se nadechne instinktivně zavrčí.
"Co se děje?" Odtáhne se od něj.
"Ten pach. Je slabý, ale už jsem ho cítil," jeho vlk se ošije a výhružně zavrčí.

"Cože? Kde?" Chvíli přemýšlí, ale netrvá mu dlouho si vzpomenout.
"Na Skyler. Než se vrátila. Musí to být někdo, s kým se tam znala a stýkala." Zachmuří se a v duchu toho vlka proklíná a slibuje tu nejhorší smrt.
Stačí mu jeden pohled na Torkila aby pochopil, co má v plánu.
"Lis, vrať se domů. My jedeme na návštěvu," neřekne ani slovo, jen přikývne a s částí mužů se vydá ke dveřím.

Cesta trvá dlouho. Tedy aspoň mu to tak připadá. Odpočítává každý metr, než nakonec zastaví před jedním z nejstarších domů ve městě. Jen co vystoupí, už u nich stojí dva vlci a s ostražitým odstupem čekají, než jim věnují pozornost.
"Chci mluvit s vaším Alfou. Okamžitě," řekne dřív, než se stihnou zeptat na cokoliv jiného. Po chvíli, kdy se určitě domlouvají jim pokynou a vedou je do domu.

Vejde do místnosti, které dominuje velký stůl, za kterým sedí starší muž.
"Nechte nás," pronese ke svým mužům a tak pokyne Torkilovi, aby počkal na chodbě.
Jakmile jsou o samotě naznačí mu, aby se posadil, což se mu nechce, ale ze slušnosti mu vyhoví.
"Vás bych tu čekal nejméně. Myslel jsem, že po vaší minulé návštěvě už se nikdy neuvidíme."
"To jsem si myslel taky," přikývne a nervózně si poposedne.

Muž si ho přeměří zkoumavým pohledem a zamračí se.
"Začínám se bát," zamručí nespokojeně.
"Dělá někdo ze smečky v zahrádkářství? Nebo je momentálně mimo město?" Muž přimhouří oči a chvíli přemýšlí.
"Ano, co se stalo?"

"Někdo unesl mou spřízněnou duši. Stejný pach jsem na ní cítil, když ještě pracovala tady ve městě." Muž si nespokojeně pomlaskne a zavrtí hlavou.
"Kyle vždycky býval příliš zbrklý, ale nikdy bych si nemyslel, že udělá takovou hloupost."
"Kdy odjel?"
"Před pár dny i s několika dalšími. Tvrdil, že jedou na turistickou výpravu někam do hor." Stiskne čelisti, když si představil, že jeho sjelevenn je pro toho bastarda jako cíl nějaké turistické výpravy.

"Chci jeho telefonní číslo, abychom ho mohli najít a vyřídit to," podle výrazu mu je jasné, že se mu to moc nelíbí, ale také ví, že jsou zákony, které nemůže porušit nikdo.
Na papír napíše řadu čísel a podá mu ho. S přikývnutím vstane, vyjde na chodbu, kde čeká Torkil a společně zamíří k východu.

Po cestě zpět číslo předá technikovi, který nemá problém najít signál a tak šlápnou na plyn a on v duchu prosí Bohyni, aby dorazil včas.

🔸🔶🔸

Dveře se otevřou a muž stojící na prahu se ušklíbne.
"Tu máš," hodí jí kus chleba, při jehož dopadu na zem je jí jasné, že je tvrdý jako kámen.
Zvedne ho a mrští jím po muži, který se otočil k odchodu. Trefí ho do hlavy. Obr se zastaví a jakmile po ní vrhne nenávistný pohled je jí jasné, že to byla chyba.
"Tos posrala mrcho," zavrčí, udělá pár rychlých kroků a vší silou ji kopne do břicha až odletí ke stěně a vyrazí si dech.

Stiskne víčka a snaží se nabrat vzduch do plic. Marně. Ani nepostřehne bouchnutí dveří, jen se snaží uklidnit aby byla schopná se vzpamatovat.
Jakmile může volně dýchat, stočí se do klubíčka a obejme břicho, které stále bolí.
Bolest neustupuje ani po několika hodinách a začíná se bát nejhoršího. Její obavy potvrdí divný pocit a když dlaní přejede po látce kalhot a zvedne ji aby na ni viděla, bolestně zalapá po dechu. Dlaň má celou od krve a cítí, tak pomalu prosakuje celé její oblečení až nakonec pomalu vytváří na zemi kaluž.

Po nekonečně dlouhé době se dveře opět otevřou a objeví se v nich Kyle spolu s dalším, který ho doprovází.
Jakmile spatří její stav, Kyle se zamračí a ten druhý k ní poklekne.
"Ona je těhotná," řekne po chvíli a otočí se za sebe. Po Kylově tváři se mihne pohrdavý výraz.
"Musí do nemocnice. Může o dítě přijít, nebo umřít sama," pokračuje, ale ani jednou se jí nedotkne, za což je vděčná.
Chvíli přemýšlí, ale nakonec mu pokyne aby odešel. Jakmile jsou sami, poklekne na koleno a prohlédne si ji.

"Jak jsi mohla?" Vůbec nechápe, co tím myslí, "Já tě miloval a tys mě zradila a vyspala se s tím zmetkem." Neřekne nic, nemá sílu a ani nevidí důvod, proč by se s ním měla bavit.
Vstane a z kapsy vytáhne telefon, který jí vzali.
"Ať si tě nechá," odfrkne si a vytočí číslo.

"Nazdar, jasně, kdo jiný? Neměj obavy, je celá tvoje, už ji nechci ani vidět," znovu se na ni podívá, "otázka je," v obličeji mu pohrává posměšný úšklebek, "jestli stihneš přijít včas."
Při těch slovech ztěžka polkne a do očí se jí derou slzy.
Chce vstát a zbít ho, ale když se o to pokusí, dlaň se jí smekne na kluzké podlaze a upadne zpět do kaluže vlastní krve.