🔸🔶🔸

Jeho úsměv ji přinutí se pousmát také. Byla nesmírně unavená a potřebovala se vyspat, přesto se rozhodla dobu, kterou bude vzhůru ještě trochu prodloužit.

Uchopí ho za krkem a přitáhne se k němu ještě blíž, aby ho mohla políbit. Byl to nádherný a osvobozující pocit. Konečně si přestala nalhávat, že pro ni nic neznamená.
Bylo to vyčerpávající a zbytečné. Došlo jí to v momentě, kdy ho slyšela říkat ta slova k Bohyni.

Nemohla si pomoct, ale když ho po těch týdnech znovu viděla, jako by se dívala na úplně jiného člověka. Nevěděla, jestli je to tím, že měla prostor si všechno urovnat a v klidu nad tím přemýšlet, nebo to mělo něco společného s jejím tetováním.
Ať tak, nebo tak, když byla s ním, cítila se v bezpečí a jako by v životě měla něco, co jí dodávalo sílu a chuť žít.

Když jí tiše zamručí do úst, pousměje se a pevně se k němu přitiskne, čehož využije a stiskne ji tak pevně, až to téměř bolí, ale nevadí jí to.
Potřebuje cítit, že na to není sama a že má někoho, na koho se může spolehnout.
Když se jí začíná točit hlava odtáhne se a zjištění, že je stejně vykolejený jako ona, ji potěší.

"Děkuju," zašeptá tiše. Nechápavě se zamračí a tak se pousměje a prsty ve vlasech mu pomalu přejíždí a užívá si jeho blízkost.
"Za všechno, cos pro mě udělal, přestože jsem se tě snažila odehnat."
Povzdechne si a palcem přejede po rudé tváři.
"Udělal bych pro tebe cokoliv." Zachraptí a políbí ji na špičku nosu.
"Musíš si odpočinout," s tím souhlasila.
"Dobrou noc, Eskile."
"Dobrou noc, lásko," s úsměvem zavře oči a během pár vteřin usíná.

Když se probudí ví, že už je den, protože slunce barví její víčka do růžova, ale oči neotevře. Cítí teplo, které vychází z těla vedle ní a když nepatrně pohne prsty ucítí dlouhé chlupy. Je jí jasné, že teď s ní v posteli neleží Eskil, ale jeho vlk.

"Proč jste mě neprobudili?" Zamručí, ale oči neotevře a přitiskne se k němu pevněji.
"Ne, že bych tě tu neměla ráda, ale teď bych tu raději měla Eskila," zabručí a když se vlk po chvíli pohne, chlupy začnou mizet a za chvíli pod prsty cítí jen hladkou kůži.

"Dobré ráno," políbí ji do vlasů a tak se spokojeně usměje.
"Dobré ráno."
"Mám ti vyřídit, že bychom ti odpoledne chtěli něco ukázat." Jen přikývne a užívá si jeho objetí. Prsty jí přejíždí po paži.
"Kde jsi k němu přišla?" Unaveně otevře oči aby se na něj tázavě podívala. Pokyne k prstům, kterými jí stále přejíždí po potetované kůži.

"Došlo mi, že tě ze svého života nevymažu, tak jsem se rozhodla před minulostí přestat utíkat."
"Pamatovala sis jak vypadá?" Jako by ho to překvapovalo.
"Jistě, prohlížela jsem si ho několikrát a pamatovala jsem si úplně každý detail." Nepatrně se zamračí, jako by nad něčím přemýšlel.
"A víš co to znamená?" Tak tohle ho trápí.

Usměje se na něj a přikývne.
"Vím to úplně přesně," chvíli to trvá, ale nakonec se mu na tváři rozlije úsměv.
"Miluju tě. Vás oba," položí dlaň na jeji bříško a přitáhne si je k sobě.
"Já vím. My tebe taky. Budeš skvělý otec."
Má pocit, jako by mu oči zalily slzy, ale když ji sevře v náručí a zaboří obličej do vlasů, už nevidí nic, jen cítí jak se nepatrně chvěje.

Následující dny jsou nejhezčí, jaké kdy zažila. Eskil tráví hodně času s ní ať už ve skleníku, nebo spolu podnikají výlety.
Na další kontrolu jsou do nemocnice spolu.
"Chcete vědět, co to bude?" Zeptá se Kelen. Překvapeně se na něj podívá. Nad tím nepřemýšlela a ani se o tom nebavili, ale ze snu, pokud byl pravdivý by to měla být holčička.
"Chces to vědět?" Otočí se na Eskila, který jako by řešil stejné dylema.
"Podle mě to bude holka," řekne s úsměvem a otočí se na doktorka.

Buď to byla náhoda, nebo to věděl. Stejně jako ona. Později se ho na to musí zeptat, ale teď se podívala na Kelena také a čekala co řekne.
"Asi vás zklamu. Je to kluk," aniž by si to uvědomila se zamračí. Že by to byl vážně jen sen a tu jejich Bohyni si vysnila?

Jakmile jsou sami, Eskil se k ní otočí.
"Všechno v pořádku? Nevypadalas moc nadšeně, když řekl, že je to kluk."
"Je mi jedno jestli je to kluk, nebo holka, ale myslela jsem si, že to je holka," zadumaně si přejede po břiše.
"Já taky. Byl jsem o tom přesvědčený." Podívá se na nej.
"Jak to?" Povzdechne si a podívá se na její dlaň.
"Možná to bude znít šíleně, ale když jsi byla pryč, zdál se mi sen. Zdálo se mi, že máme dvě děti. Starší holčičku a mladšího kluka. Bohyně mi řekla, že je to útržek možné budoucnosti," nevěřícně na něho hleděla a nemohla tomu uvěřit.

"Byla jsem ve skleníku a vy jste za mnou přišli a děti chtěli pomáhat," doplní. Zamračí se a přikývne.
"Ano. Jak jsi to," oči se mu rozšíří úžasem, "mělas ten samý sen."
Přikývne a posadí se vedle něj.
"Tak jak je možné, že je to kluk?" Jen pokrčí rameny.
"A není to jedno?" Usměje se po chvíli a přitáhne si ji k sobě a ona se neubrání úsměvu.
"Je to úplně jedno," políbí ho do vlasů a spokojeně přivře oči.

🔸

"Odpoledne musím pracovat. Zvládnete to sami?" Nadzvedne obočí a založí si ruce na prsou.
"Nejsem malé dítě, zvládnu se o sebe půl dne postarat," převrátí oči a stáhne ji k sobě na klín.
"Já vím že ano. Jen mám pořád potřebu vás chránit."

"Já vím. Už jsem si zvykla," popíchne ho, "potřebuju do města. Začíná mi být malé oblečení. Ze všeho mi leze břicho."
Se spokojeným úsměvem přejede po napnutém tričku.
"Mě to nevadí, ale dobře. Řeknu Lisbet aby jela s tebou." Jen přikývne, ví, že argumentovat, že to zvládne sama je zbytečné.
Aspoň si udělají dámskou jízdu, dokud to jde.

Zajdou si na kávu a do několika obchodů. Chce si rovnou koupit těhotenské oblečení, aby za pár týdnů nemusela jet nakupovat znova.
Je to náročné a Lisbet brzy pochopí, že ptát se jí každých deset sekund jestli už je oblečená nemá cenu. Nakonec se vždy posadí a čeká.
Začíná být unavená a tak se rozhodne, že to pro dnešek stačí. Vyzkouší si poslední kousky a nakonec si vítězoslavně odfrkne.

Otevře dveře kabinky, aby našla Lisbet, ale nikde ji nevidí.
"Lis?" Rozhlédne se po prázdném obchodě a nechápe, kde všichni jsou.
"Lis!" Vrátí se do kabinky, aby si posbírala kousky, které bude kupovat.
Když se otočí k odchodu, leknutím upustí některé věci na zem.

"Přejete si?" Muž ji děsí. To, jak se na ni mračí. Neřekne ani slovo, udělá krok a než se naděje chytne ji a k ústům přiloží páchnoucí kus látky.

🔸

Namáhavě otevře těžká víčka a nedokáže si vzpomenout, co se stalo. Rozhlédne se po místnosti, kterou vůbec nepoznává. Jak se sem dostala? Posadí se na posteli, která je pro ni stejně cizí jako zbytek pokoje.
Ozve se klíč v zámku a vyděšeně sebou trhne, když se skřípáním do místnosti vstoupí cizí muž spolu s tím, kterého už viděla. Ale kde?

Ano! V obchodě. Co se to stalo? Něco jí dal k obličeji a pak si už nic nepamatuje. Musel ji uspat.
"Kdo jste? A co chcete?" Hlas se jí třese stejně jako ruce.
Muž ji sjede pohledem a s nakrčeným nosem se nadechne.
"Je to ona," úplně ji ignoruje, "bude tu do hodiny." Otočí se a odejdou.
Kdo tu bude do hodiny?!

Zdá se to jako věčnost, než se znovu ozve ten skřípavý zvuk a dovnitř vstoupí jen jeden muž.
S překvapením vydechne a nevěřícně zamrká.
"Kyle? Co tady děláš?" Nechápe to. Co tady dělá?
Spokojeně se na ni usměje, až jí po zádech přeběhne mráz.
"Ahoj Skyler. Chyběla.jsi mi."