🔹🔷🔹

Mohl by ji pozorovat celý den a stejně by mu to nestačilo. Napila se čaje a vstala k odchodu.
"Jdu si dát sprchu," aniž by se na něho podívala s hrnkem odešla. Poslouchal její kroky, jak jde nahoru a pak do koupelny.
Zvažoval, jestli má jít ještě pracovat, nebo spát. Pořád mu chyběla dohnat spousta restů, ale byl unavený a po zjištění že čeká dítě cítil neodbytnou potřebu jí být neustále nablízku a dohlížet na ně.

Nakonec se rozhodne udělat kompromis. Z pracovny vezme pár složek, které musí přečíst a se sklenkou v druhé ruce zamíří nahoru.
Asi si myslela, že nepřijde, nebo jen zapomněla, ale dveře do koupelny nechala pootevřené.

Na okamžik se zastaví aby si ji prohlédl, jak ve spodním prádle stojí před zrcadlem a zírá na sebe. Dlaní přejede po břiše a pootočí se. Teprve teď si všiml změny. Bříško měla už mírně vystouplé a i boky a zadeček se jí začaly kulatit.
Nasucho polkne a přinutí se posadit do křesla a pustit se do čtení.

Je to těžké. Prvních deset minut se nedokáže přinutit soustředit na text. Čte, ale pak zjistí že absolutně neví o čem. Jediné co vnímá je tekoucí voda a snaží se potlačit nutkání jít za ní.
Je si vědom toho, že jí musí dát prostor, aby se se vším srovnala. Sice by byl raději, kdyby s ním o tom mluvila, ale pochopil, že není zrovna typ, který vám na potkání vypráví své pocity.

Byla pryč dlouho, tedy alespoň podle něj, a mohl být rád, že tak rychle souhlasila s tím, že se vrátí.
Popravdě tomu zprvu nemohl uvěřit. Čekal, že ji bude muset dlouho přemlouvat, pokud se mu to vůbec podaří. Jakmile souhlasila, chtěl odjet co nejdříve, aby neměla příležitost si to rozmyslet.

Nakonec se přeci jen dokázal zkoncentrovat a přinutit mozek, aby fungoval tak, jak potřeboval. Když dočetl předposlední spis vzhlédl, ale zjištění, že je v ložnici stále sám a voda teče ho přinutila nespokojeně zavrčet. Pohled na hodiny mu řekl, že už tam sedí téměř dvacet minut.

Vstane a zamíří ke koupelně aby se přesvědčil, že je všechno v pořádku. Opatrně nahlédne dovnitř a pohled, který se mu naskytne mu vyrazí vzduch z plic.
Voda stále teče, ale nikdo pod ní nestojí. Skyler sedí v rohu s hlavou opřenou o kolena, která objímá pažemi a tiskne je k tělu.

Přestože je mokrá pozná, že pláče. Rudé oči se k němu otočí a bez výrazu ho pozoruje. Jako by ztratila všechny emoce i sílu a bylo jí úplně jedno, že je tam.
Zastaví vodu a připraví jí osušku, aby se mohla utřít. Pomalu se zvedne a zabalí se do ní. Jako by byla duchem úplně někde jinde.

Když zjistí, že nemá připravené žádné oblečení zamíří k šatně, ze které vezme jedno z jeho triček. Ona mezi tím přešla do ložnice a tak jí pomůže se obléknout.
Vezme ručník a odnese ho zpět do koupelny. Když se vrátí už leží v posteli na své polovině a hledí před sebe.

"Nechceš něco přinést?" Zeptá se nejistě a když jen nepatrně zavrtí hlavou, zamračí se. Sedne si k ní na postel a zadívá se na ni.
"Co se děje, sjelevenn?" Dlouhou dobu neodpoví, teprve když už si začíná myslet, že se odpovědi nedočká tiše řekne:
"Bylo toho na mě dneska moc. Jsem unavená."

Chápal to. Návrat, zjištění že je těhotná, do toho všechny ty emoce, nedivil se.
"Dobře," odhrne jí vlasy, "kdybys cokoliv potřebovala, budu tu." Jen přikývne a zavře oči.
Chtěl jí nějak pomoci, vidět ji v takovém stavu mu rvalo srdce, ale nevěděl jak a asi to momentálně ani nešlo.

Unaveně si povzdechla a za chvíli začala pravidelně oddechovat. Vrátil se do křesla a dočetl papíry, dopil sklenici a unaveně se protáhl. Bylo teprve půl dvanácté, ale cítil se, jako by byl celou noc vzhůru.

Shodil ze sebe oblečení a opatrně, aby ji neprobudil, si lehl na volnou část postele. Po chvíli se zavrtěla, otočila k němu a přitiskla na jeho hruď. Jako vždy byla úplně studená.
Pevně ji obejme a zhluboka se nadechne vůně, která mu tolik chyběla a nedala mu v noci spát.

Zvedne ruku a jemně ji položí na jeho hruď, jako by se chtěla ohřát každým kouskem svého těla. Jakmile vytáhne paži z pod přikrývky, všimne si na kůži černých čar. Pootočí hlavu a prsty po nich jemně přejede.

Nechápal to. Vždyť byla člověk? Jak mohla mít znamení spřízněných duší? Okamžitě poznal, že je stejné jako jeho, což ho těšilo, ale současně vyvolávalo spoustu otázek.
Ani si neuvědomil, že se usmívá. Cítil se spokojeně, jako by teď byla konečně jeho.
Jeho sluch zachytí tichý zvuk, který se objevil z ničeho nic. Nejprve ho nedokáže identifikovat, ale když k němu přidá i zvuk tlukotu jejího srdce, nevěřícně vydechne.

Je zatím slabé, ale bije rychleji než její. Po tváři mu stéká slza a jemně prsty přejede po jejím břiše, odkud zvuk vychází.
"Bohyně," vydechne a potlačí vzlyk, který se chtě nechtě dere ven, "děkuji za ten den, kdy jsem poznal svou sjelevenn," zašeptá do tmy a slzy se mu řinou z očí.

Pomalu se pohne a zvedne k němu hlavu. Chvíli na sebe mlčky hledí, než jeden z nich prolomí ticho.
"Proč pláčeš?" Zeptá se unaveně a palcem mu setře slzy.
"Slyším jeho srdce," hlas se mu třese, ale stále se usmívá.
"Cože? Čí?" Nechápe.
"Jeho," znovu prsty přejede po bříšku.
"Jak je to možné?" Pokrčí rameny a zhluboka se nadechne.
"Tvoje slyším taky, ale je hlasitější a pomalejší. To jeho se objevilo z ničeho nic a je tiché," nevěřícně zamrká.
"Slyšíš mé srdce?" Nemůže tomu uvěřit. S úsměvem přikývne a pohladí ji po tváři.

"Miluju tě, sjelevenn. Z celého srdce a ten malý zázrak taky," hlas se mu třese víc, než by chtěl.
"Já," začne nejistě, jako by si nebyla jistá, "já tebe taky," kdyby neměl vlčí sluch, patrně by ji ani neslyšel.
Nemůže uvěřit vlastním uším. Vážně to řekla? Slzy se mu znovu začnou kutálet po tvářích, ale je mu to jedno.
Není důležitějšího nic, než že ho miluje a čeká jejich dítě.

Nic víc ke štěstí nepotřebuje. Tohle mu stačí.