🔸🔶🔸

Když se probudila chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Pořád se cítila hrozně unavená a nechápala to.
Ve dveřích se objevila Lisbet s úsměvem a podnosem plným jídla.
"Ahoj," usměje se na ni a vstane.
"Ahoj," dívka si ji chvíli prohlíží a potom ji obejme.
"Vítej zpět."
"Díky. Jak dlouho už jsme zpět?"
"Asi tři hodiny," překvapeně na ni vyvalí oči.

"V koupelně máš připravený ručník a oblečení."
"Díky," zamíří do vedlejší místnosti a dopřeje si dlouhou horkou sprchu. Když se vrátí zpět, Lisbet mezitím rozložila na stůl jídlo.
"Musíš mít hlad," usměje se na ni a odpoví jí zakručení v jejím břiše.
"Jak ses měla? Něco nového?" Zeptá se jí, když se usadí ke stolu a pustí se do jídla.
Pokrčí rameny a s plnou pusou zavrtí hlavou.
"Ani ne." Dívka přikývne a z tácu vezme krabičku, kterou si prohlédne.

"Co to je?" Zeptá se. Lisbet se nadechne a zaváhá.
"Hned jak jsi přijela jsem poznala že je něco jinak a mám pocit, že ty to zatím nevíš a nechci tě děsit." Zamračí se na ni. Tak teď ji vážně nevyděsila.
Lisbet ještě chvíli váhá, ale nakonec si povzdechne a krabičku jí podá.
"Nechám tě," otočí se a odejde.

Chvíli se za ní dívá, ale pak skloní pohled ke krabičce. Po přečtení nápisu se zamračí.
Jako vážně? To je blbost! Zamyslí se. Je pravda, že měla zpoždění, ale to u ní nebylo nic neobvyklého.
Jak by to ale mohla vědět? Chuť k jídlu ji najednou úplně přešla.

Po několika minutách přemýšlení dojde k jedinému závěru. Když si test udělá, nic tím neztratí. Buď se Lisbetino podezření potvrdí, nebo vyvrátí a ona se bude moct v klidu najíst.
Zamíří do koupelny, kde si přečte návod. Nastaví časovač na telefonu a spustí ho.
Je to nejdelších pět minut v jejím životě. Jakmile se ozve signál, že čas uběhl zhluboka se nadechne a zvedne papírek.

"Pane bože, to není možné," ruka se jí třese a dech panicky zrychluje.
"To není možné," opakuje, jako by tím tu druhou čárku chtěla odčarovat, ale nepovedlo se.
Cítí jak se jí zmocňuje panika a dech se zrychluje a zkracuje.

"Co se děje?" Je tak mimo, že si vůbec nevšimla, že vešel dovnitř.
Opře se zády o skříňku a sesune se na zem.
"Sky, co se děje?" Starostlivě si ji prohlíží a zprvu si vůbec nevšimne proužku v ruce. Vyděšeně se na něho podívá a není schopná nic říct.
"No tak, dýchej," pohladí ji po tváři. Zhluboka se nadechne a pomalu vydechne.
"To je ono, zlato. Dýchej," podle hlasu se mu trochu ulevilo.

Ještě několikrát se nadechne a vydechne, až se opře hlavou o skříňku za sebou.
"Tak co se stalo?" Zeptá se znovu. Místo odpovědi zvedne papírek a znovu se na něj podívá.
Nezdálo se jí to. Podívala se na něho, aby zjistila, jak bude reagovat.
Zadíval se na dvě čárky a na chvíli se zarazil, než se podíval na ni.

"Ty jsi těhotná?" Vydechne a jeho pohled už není jeho i hlas se mu mírně změnil. Ale i tak mu na tváři hraje mírný úsměv.
Pomalu přikývne a nasucho polkne. Vydechne a položí dlaň na její břicho.
"Sjelevenn," vydechne a tiše zavrčí.

Zhluboka se nadechne a napřímí.
"Chci ho vidět," nechápavě k ní vzhlédne, "tvého vlka," dodá a když vstane, na okamžik svého rozhodnutí lituje.
Vyjde do pokoje, kde se k ní otočí. Vstane a vyjde za ním.
"Jsi si jistá?" Přikývne. "Dobře"
Během pár vteřin před ní stojí obrovský černý vlk.

Zhluboka se nadechne a bedlivě si ho prohlédne. Ano, vypadal děsivě, ale zároveň byl nádherný.
"Eskile," zašeptá a vlk zakňučí a sklopí hlavu. Pousměje se a vztáhne k němu ruku.
Když se ho dotkne, vydechne. Vlk k ní přistoupí a čenichem se otře o její břicho. Je to zvláštní pocit.
"Nevím jestli jsem na něco takového připravená," vlk k ní zvedne pohled a nakloní hlavu ke straně, "ty ano?" Místo odpovědi se o ni otře.
"Omlouvám se za ten můj poslední výstup, když jsme se potkali. Vím, že si na tebe musím zvyknout, stejně jako na Eskila. Oba jste pravděpodobně otcem."

Vlk se postaví naproti ní a s tichým zavrněním se čenichem dotkne jejího břicha. V dalším momentě před ní klecí Eskil s dlaněmi na bocích a uchem přitisknutým na místě, kde před chvílí byl čenich.
"Miluju tě, sjelevenn," vydechne a pevně ji obejme, "my oba."
Nejistě prsty zajede do vlasů a pomalu vydechne.

Trvá na tom, že hned zajdou k doktorovi. Musí to vědět jistě, jinak nad tím bude pořád přemýšlet. Jdou mlčky do smečkového domu a když vchází do dveří s nápisem nemocnice, Eskil se zastaví, natočí hlavu a podrážděně zavrčí.
"Co se děje?" Když se na ni podívá, má neutrální výraz.
"Musím jít. Něco se stalo." Přikývne na souhlas, ale jeho pohled naznačuje, že se mu to nelíbí.

"Já to zvládnu," přistoupí k němu blíž a usměje se, "musíš se postarat o smečku," pohladí ho po tváři a když se mírně uvolní, lehce ho políbí na tvář a obejme.
"Běž Alfo," zašeptá mu do ucha, "až se vrátíš, budeme tady," s dlouhým výdechem ji obejme.
"Vážně? Nebudu vás muset několik týdnů hledat?" Zasměje se a odtáhne.
"Ne. Tohle sama nezvládnu." Přikývne a ještě jednou ji obejme.
"Dobře. Přijdu hned, jak to bude možné." Jako by to nechtěl déle protahovat, otočí se a odejde.

Najednou se jí uleví. Chtěla tam být sama. Potřebovala chvíli sama pro sebe.
Lékař o ní očividně věděl. Hned jak vešla dovnitř už na ni čekal. Ani nemusela říkat co potřebuje.

"Tak se podíváme," povzbudivě se na ni usměje a ona otočí pohled k obrazovce na které se po chvíli začne míhat šedý stín.
"Tady je," řekne lékař a ukáže prstem na obrazovku, "tady bije srdíčko, tohle je jedna ručka, druhá ručka a tady jsou nožičky." Cítí jak se jí do očí tlačí slzy.
"Podle ultrazvuku jste těhotná čtrnáct týdnů." Když to tak odhadovala, tak to tak vycházelo.
"Ještě vám vezmu krev, abysme měli jistotu, že je všechno v pořádku," když má lékař hotovo, podá jí černobílý obrázek.
"Děkuju," byla tak mimo, že si o fotku vůbec neřekla, ale byla za ní ráda.

Vrátila se do domu a po chvíli, kdy přecházela po pokoji se rozhodla jít do skleníku. Potřebovala si vyčistit hlavu a na chvíli vypnout.
Z chvíle bylo několik hodin. Úplně zapomněla na čas i na to, že jí mrznout ruce.

Mírně nadskočila, když se kolem jejího pasu ovinuly paže a přitiskly na teplou hruď.
"Tady vás mám," zašeptá jí do ucha a políbí na krk, "jsi úplně promrzlá. Musíš na sebe dávat pozor," schová dlaně do svých, aby je aspoň částečně zahřál.
"Ani se nezeptáš jak to probíhalo?" Čekala že to bude první otázka, ale jako by ho to nezajímalo.
"Kelen mi poslal video. Výsledky budou zítra. Nechceš jít dovnitř?"

Očistí si ruce a jde za Eskilem, který na ni čeká u dveří.
"Jsi unavená? Nebo si dáme ještě šálek kávy nebo čaje?"
"Spíš bych si vzala něco na jídlo. Jak na mě Lisbet vybafla a tím testem, tak jsem nic nesnědla." Eskil na ni vyvalí oči.
"Cože? Ona to ví?" Přikývne.
"Jo, to ona mi přinesla ten test. Nějak to věděla a byla si tím jistá." Zamračí se a nespokojeně si odfrkne.

"Tak pojď, něco ti nachystám," natáhne k ní ruku a ona ji nejistě uchopí.  Proplete své prsty s jejími a přitáhne si ji k sobě. Zamíří do kuchyně, kde se posadí na židli a Eskil se pustí do vaření.
Po chvíli jí začne být teplo a tak si svlékne svetr, který si vzala z jeho skříně.
"Vyřešil jsi cos potřeboval?" Zeptá se po chvíli.
"Ani ne. Zatím se na tom pracuje." Očividně ho to štve a tak se na to dál neptá.

"Jak ti je? Kelen říkal, že tu únavu máš z těhotenství. Kromě toho tě nic nebolí?" Starostlivě si ji prohlédne. Usměje se a zavrtí hlavou.
"Ne, jenom ta únava. A občas mám závratě, ale to když se prudce postavím."
"Musíš být opatrná a dávat na sebe pozor," jeho obavám se musí usmát.
"Do teď jsem to nevěděla a jsem v pohodě," její lehkovážnost se mu očividně nelíbí.
Otočí se k ní a káravě se zadívá.
"Teď už to ale víš." Koutky jí cukají. Líbí se jí, jak se o ni stará a strachuje, ale už teď věděla, jak jí to za chvíli poleze na nervy.

"Na, najez se. Dáš si čaj?" Přikývne a pustí se do jídla. Má takový hlad, že když před ní staví šálek s horkou tekutinou už má vše snězeno.
"Děkuju," řekne, když uklízí talířek.
"Rádo se stalo," posadí se naproti ní s kávou a bez jediného slova se na ni dívá.

"Co je?" Zeptá se, když už jí to přijde divné.
"Nic, jen se na tebe rád dívám. A byla jsi dlouho pryč. Potřebuju si to vynahradit," cítí jak rudne a tak raději sklopí pohled k hrnku.