🔸🔶🔸

Vážně se zrovna zeptala, jestli s ní pojí?! Co to dělá?! Jako by se v momentě, kdy otevřela dveře, všechny ty týdny smazaly. Jako by to bylo včera, kdy ho viděla naposledy.
Hlava jí říkala uteč, ale srdce bylo štěstím bez sebe že je tady. Nechápala to. Vždyť byla šťastná?

Chvíli ho pozorovala jak přechází po místnosti a prohlíží si ji, ale pak zamířila do kuchyně. Vzala druhý talíř a naložila jídlo. Celou dobu přemýšlela, jestli v jeho přítomnosti má prsty Bohyně, nebo je to jen náhoda.
Bylo něco takového vůbec možné? A hlavně: existovala vůbec? Nebo si ji její mysl jen vymyslela?

Nedokázala na to najít odpověď. Jak taky mohla. Nebyla jako on, byla obyčejný člověk.
Postavila talíř na stůl a posadila se ke svému talíři.
"Jak dlouho už tady jsi?" Vidličkou se přehrabuje v talíři.
"Pár dní," posadí se naproti ní a slyší, jak začne jíst. "Je to výborné."
"Díky," zašeptá, ale pohled nezvedne.

"Nechtěl jsem tě zaskočit, ani vyděsit. Upřímně jsem si ani neuvědomil co je za den. Ty kytky byly taková záchrana."
"To o těch květinách i ty palačinky a káva. Jak jsi to věděl?" Odloží příbor a zvedne pohled.
"Skrze naše pouto. Stejně tak poznám, že se bojíš a jsi zaskočená."

Čím déle se na něho dívá, tím víc jí připadá jako cizí člověk. Má jiný výraz, než si pamatovala. Víc divoký.
Vzpomněla si, co jí řekla Lisbet o únosu nebo ublížení něčí družce a prudce se nadechne.
"Co jsi udělal Amandě?" Je jí jasné, že musel přijít na to, že jí pomohla.
Přimhouří oči a zaváhá.
"To není téma na dnešní večer. Jednou ti to povím, ale ne teď."

"Zabil jsi ji?" Jako by ho vůbec neslyšela. Povzdechne si a odloží příbor.
"A co jsi čekala? Nedokážeš si představit, jak jsem se cítil," snaží se krotit, poznala to. Vidí jak se mu ruce třesou a tak se znovu vrátí k jídlu.
Neměla v plánu ho vyprovokovat a setkat se znovu tváří tvář jeho vlkovi. Ne prozatím.

"Ty se mě bojíš," patrně to měla být otázka, ale vůbec to tak nevyznělo.
"A co čekáš?" Oplatí mu stejným tónem, ale dál se věnuje jídlu, "Že mě uneseš, neříkáš mi pravdu, zabiješ jen tam dívku a já bych ti teď měla skočit kolem krku?" Tiché zavrčení dává jasně najevo, že se mu nelíbí ani co říká, ani jak to říká, ale to jí je jedno.

"Omlouvám se," překvapeně vzhlédne k muži, který sedí s hlavou v dlaních a už nevypadá tak nebezpečně.
"Za všechno. Totálně jsem to podělal od samého začátku. Já jen... Nikdy jsem k nikomu nic tak silného necítil a nedokázal jsem objektivně vnímat důsledky.
Jsi pro mě celý svět a udělám cokoliv, abych odčinil to, jak jsem ti ublížil." Když k ní vzhlédne, nedokáže se pohnout.

Tíha jeho pohledu jí vzala schopnost se pohnout byť jen o centimetr. Už ani nevěděla, jak dlouho tam tak sedí a hledí na sebe.
Najednou si povzdechne a ztěžka vstane.
"Měl bych jít." Dívá se jak míří ke dveřím.
"Počkej," vstane a jde za ním. Neotočí se. S rukou na klice stojí a čeká.
"Taky se omlouvám. Že jsem utekla. Vím že to po tom, co se stalo nebylo správné, ale bylo toho na mě moc. Potřebovala jsem prostor."

Otočí se a smutně usměje.
"Já vím. A chápu to. Zasloužíš si víc." Otočí se aby šel. Najednou udělá něco, co sama nechápe. Aniž by nad tím přemýšlela uchopí ho za ruku.
"Prosím," zašeptá, "zůstaň. Nechci být dnes sama."
Překvapeně se na ni otočí.
"Pokud chceš, zůstanu rád," nepatrně se pousměje.

Vrátí se ke stolu a dojí večeři. Pak se přesunou k televizi, kde si pustí vánoční film. Je to zvláštní pocit nebýt sama.
Když nastane čas jít spát, podívá se na svou malou postel. I kdyby chtěla, oba se na ni nevlezou.
"V pohodě. Stačí mi gauč," natáhne se na něj, jako by nad jinou variantou ani nepřemýšlel. Asi to tak bylo lepší. Proč vůbec uvažovala nad tím, že by s ní spal v posteli?!

V koupelně se převlékne do vytahaného trika, ve kterém běžně spí, ale tentokrát si oblékne i kraťasy. Na jednu stranu je to k smíchu, vždyť ji nahou viděl, ale na druhou stranu to bylo jen jednou a dávno.
Rychle vklouzla pod přikrývku a chvíli se snažila ve tmě rozpoznat, jestli už spí.
"Dobrou noc, sjelevenn," ozve se tichý příjemný hlas.
"Dobrou noc, Eskile," pořád to oslovení říkal se stejným tónem až se nad tím pousměje.
Zavřela oči a snaží se poslouchat, jestli neuslyší sebemenší pohyb. V tichu nakonec propadá do klidného, bezesného spánku, který už dlouho nezažila.

Probudí se a zjištění, že už je dávno světlo ji trochu rozmrzí. Pak si uvědomí co je za den a ještě víc se zachumlá do peřiny.
Po chvíli si uvědomí, že by neměla být sama a tak se opatrně nadzvedne, ale na pohovce není.
Chvíli přemýšlí a není si jistá. Nezdálo se jí to jen náhodou? Opravdu tu byl?
Tentokrát to ale bylo jiné než dřív. Byla za jeho přítomnost vděčná. Toužila po jeho blízkosti a pozornosti.
Nakonec to vzdá, vstane a zamíří do koupelny, kde se zastaví před zrcadlem.
Vypadá hrozně. Odhrne si vlasy z obličeje a svlékne pyžamo.

Teplá voda navozuje příjemnou atmosféru a teprve když má kůži rudou se přinutí vyjít ven. Mokré vlasy vyždímá a kolem těla omotá osušku. Vyjde do pokoje aby si ze skříně vzala oblečení, když se najednou ozve klapnutí dveří.
Prudce otočí hlavu za zvukem a zůstane stát jako přikovaná.
U dveří stojí Eskil se sáčkem a dvěma kelímky v rukách. S nečitelným výrazem na ni hledí a pomalu sjíždí pohledem až ke kotníkům a zpět.

Myslela si, že se jí včerejšek jen zdál, ale vypadal skutečně. Ztěžka polkne a sklopí pohled. Jako by si uvědomil, že se cítí nesvá a odkašlal si.
"Přinesl jsem kávu a snídani," odloží věci na stůl aby jí dal prostor pro to se obléknout.
Rychle na sebe hodí tričko a svetr a na nohy první kalhoty, které jí přijdou pod ruku.

"Díky," zamumlá a když se k němu otočí zjistí, že se mračí.
"Stalo se něco?" Zeptá se nejistě, ale on si jen odfrkne a zavrtí hlavou.
"Ne. Jen," povzdechne si, "zapomněl jsem, jak dokonale vypadáš." Cítí jak jí rudnou tváře a tak se jen posadí naproti němu a vezme do rukou kelímek, který jí podá.

"Myslela jsem si, že se mi včerejšek jen zdál," přizná a prsty opisuje písmenka natištěná na papíru.
"Vážně? A to tě zjištění, že to nebyl sen tak potěšilo?" Překvapeně k němu vzhlédne.
Jak něco takového může vědět?!

S úsměvem se posadí naproti ní a podá jí snídani. Při pohledu na pudinkový šáteček se usměje. Stejně jako věděl všechno státní. Ale mohl by vědět i že...? Nejistě si ho prohlédne aby v jeho tváři našla odpověď na své otázky, ale jeho výraz je nečitelný, přestože se usmívá.

Vypadá jinak, než si ho pamatovala a její pocity vůči němu ji zneklidňovaly, ale zároveň se cítila šťastná.
"Vrať se se mnou," vydechne po chvíli, jako by si to jen říkal ve své hlavě. Ani se nad tou prosbou nezamyslela, když nepatrně přikývla.
Úsměv se mu rozšířil a spokojeně vydechl.

"Ale až po novém roce. Musím mezi svátky do práce," spokojený výraz najednou zmizel a slyšela jak tiše zavrčel.
"Pod jednou podmínkou. Odstěhuješ se z téhle barabizny do hotelu," zavrtí hlavou.
"Na hotel nemám peníze," namítne, ale to ho vůbec nezajímá.
"Jsi má družka. Všechno co je mé je i tvé. Mám v hotelu pokoj." Chvíli se chtěla hádat, ale nemělo by to cenu a tak souhlasila.