(Vrátíme se do doby, kdy Skyler jela ve vlaku, abychom zjistili, co se dělo s Eskilem)

🔹🔷🔹

Byl dobrý, ani ne za deset minut po tom, co muži zadal najít auto, kterým obě odjely mu dává vědět, kde se vůz nachází. Je ve městě a tam ve vlčí podobě nemůže, takže se musí přeměnit.
Vezme sebou několik mužů a vyrazí. Auto stojí před nákupním centrem. Pošle je, aby přivedli Amandu, ví že je uvnitř.

Přechází na parkovišti a čeká. Přijde mu to jako věčnost, ale nakonec se vrací i s dívkou, která se tváří jakože nechápe co se děje.
Nechá na ni plnou vahou dolehnout svou autoritu Alfy spolu s hněvem, který pociťuje.
Dívka sklopí hlavu a zastaví se před ním.

"Kde je?" Zavrčí a musí se ovládat aby jí neutrhl hlavu hned a tady.
"Kdo?" Zeptá se, ale pozná že se jí hlas zachvěje.
"Neprovokuj," udělá k ní krok a šeptá tak, aby to nikdo neslyšel, "už teď jsi mrtvá a pokud se jí něco stane, bude to hodně pomalé a bolestivé."
"Já jsem tvá družka, neublížíš mi," ona tomu očividně věří! Odfrkne si a ironicky se na ni zadívá.
"Já svou sjelevenn mám. A ty to nejsi. Moc dobře víš, jaký je trest za únos družky Alfy." Její obličej zbělá.

Kolem projde skupinka lidí, kteří si je podezíravě prohlížejí.
"Jedeme domů," zavelí a všichni nasednou do aut.
Po příjezdu ji nechá odvést do části domu, kde už delší dobu nebyl. Zhluboka se nadechne a vejde do místnosti, kde se vyděšená dívka třese na židli.
"Takže znova. Kde je?" Založí si ruce na prsou.
"Nevím. Chtěla vzít do města, tak jsem ji svezla. Nevím kam jela." Nadzvedne jedno obočí.
"Jela?" Teď si uvědomila že se prořekla. Povzdechla si a svěsila ramena.
"Vyhodila jsem ji na nádraží."

Rozejde se k ní a za chůze se přemění. Amanda se napřímí aby mu byla co nejdál, ale je to zbytečné.
Sama sis vybrala. Přenechá kontrolu nad tělem vlkovi aby udělal co je potřeba.

Když bylo hotovo, šel se umýt a pak do pracovny. Zavolal Torkila, potřeboval s ním probrat následující kroky a hlavně se mu musel omluvit.
Když vešel dovnitř, zhrozil se. To mu vážně provedl?
Přes celou tvář měl ránu, která už se hojila díky vlčím genům.
"Přeješ si?" Řekne formálně. Očividně se pořád bojí že se bude chovat impulzivně a nedivím se mu.
Pokyne mu aby se posadil do křesla naproti něj.

"Omlouvám se," bylo pro něj těžké to říct, ale musel to udělat.
"Nemusíš se omlouvat."
"Ale ano musím. Choval jsem se jako šílenec. Ze všech sis to ty zasloužil nejméně. Mrzí mě to."
"To se zahojí. Co jsi zjistil od Amandy?" Je mu vděčný, že to dokázal tak rychle přejít a sám začat o tom, co s ním potřeboval probrat.

"Svezla ji do města na nádraží. Ale nemám ponětí jak zjistíme, kterým vlakem, nebo autobusem a kam jela," promne si unaveně oči.
"Tak se podíváme na záznamy z GPS auta v kolik tam dorazily a pak zjistíme, které vlaky a autobusy odjížděly v následujících minutách."
Přikývne. To byl dobrý začátek, ale to ještě netušil, jak dlouhá cesta ho jeste čeká.

Zjistit spoje bylo snadné, to náročné je teprve čekalo. Museli projet každé město, kde daný autobus nebo vlak zastavoval a zjistit, jestli tam není, což bylo čím dál těžší, protože čím déle jim pátrání trvalo, tím menší byla pravděpodobnost, že by její pach zachytili už na nádraží.

Dny ubýhaly a měnily se v týdny. Znovu se vrátil ke svému návyku, že téměř nespal. Nedokázal bez ní usnout a když se mu to přece jen povedlo, zdálo se mu o ní.
Tak jako tak to bylo mučení. Ať už v bdělém stavu, nebo ve spánku.
Vrátila se i jeho mrzutá nálada.
Nespal už několik dní a tak když přejíždějí mezi městy a v autě panuje ticho zavře oči a usne.

Je v domě a kolem něj pobíhá holčička s menším chlapečkem.
"Tati, půjdeme za maminkou?" Zatahá ho okatá dívenka za ruku.
"Jo, nás už to lego nebaví," přidá se chlapeček.
"Tak pojďte," pokyne jim a všichni zamíří ke skleníku.
Když ji spatří, jak je v jeho svetru zabraná do práce, pousměje se.
Tiše k ní přijde a obejme kolem pasu. Nadechne se její dokonalé vůně a políbí ji do vlasů.

"Tady jsi zlato, hádej, kdo se po tobě sháněl?" Otočí se a vidí děti, jak pobíhají po skleníku.
"Mami! Můžeme ti pomáhat?" Zaprosí holčička.
"Jistě," usměje se na ni.
"

Jupí!"
"Já chci taky!" Chlapec nechce zůstat pozadu.
"Hlavně se nehádejte. Je tu dost místa pro oba," obejme ji pevněji.
"Miluju tě, sjelevenn," zašeptá a cítí jak se zachvěla, "i naše děti. Jste celý můj svět."

Cítí jak mu po tvářích tečou slzy. Nemůže být šťastnější.
Najednou všechno zmizí a on se ocitne ve tmě.
"Tohle může být tvůj život," ozve se za ním a tak se otočí.
Nejasná postava ženy se na něj mile usmívá. Okamžitě poklekne a sklopí pohled.
"Bohyně," vydechne.
"Povstaň, Eskile." Řekne milým hlasem.
"To co jsem viděl," zamračí se.
"Ano, byl to útržek z budoucnosti, která by se mohla stát," odpoví na otázku, kterou nedokončil.

"A co mám udělat aby se stala?"
"To nezáleží jen na tobě. Ale i na ní." Povzdechne si.
"A kde ji mám hledat? Snažím se už několik týdnů a mám pocit, že každým dnem je dál." Žena nakloní hlavu ke straně.
"Nemůžu ti říct kde je, můžu ti jen napovědět," najednou se kolem něj znovu začnou rýsovat obrysy.

Sedí na zadním sedadle a před ním je Amanda a Skyler.
"Na, tady máš nějaké peníze. Pokud ti můžu poradit, sedni na první vlak a zmiz tak daleko, jak to jen půjde. Nebude trvat dlouho, než zjistí, že jsi pryč."
"Děkuju," vezme si od ní štos bankovek a vysedne.
Obraz se rozplyne.

"Eskile?" Zatřese s ním něčí ruka. Otevře oči a zjistí, že je v autě.
Torkil se na něj ustaraně dívá.
"Všechno v pořádku?" Zamrká a promne si oči.
"Jo. Jen," zapřemýšlí a vytáhne telefon. "To jsem já. Zjistěte kdy přesně dorazili na nádraží. Jak dlouho trvá koupit si lístek a nejdřívější odjezd. Chci znát konečnou stanici," zavěsí a podívá se na překvapeného přítele.

"Pokud chtěla utéct, sedla na první vlak a jela co nejdál. Ne?" Jako by si to chtěl potvrdit. Torkil se zamyslí a pak přikývne.
"To by dávalo smysl." Zazvoní telefon a když rozklikne zprávu, je v ní jedno jediné slovo.
Řekne cíl a auto se znovu rozjede.

Bylo to malé město. Stačilo mu deset minut projíždět po hlavních ulicích a ucítil známou vůni, která mu tak dlouho chyběla.
Vysedl a poslal je najít hotel a ubytovat se. On sám se vydal po ulici a snažil se přijít na to, jestli pach sílí, nebo slábne.
Po několika hodinách se zastaví před nápisem Zahradnictví. Tady byla vůně nejsilnější.

Usměje se a posadí se do kavárny naproti, aby měl dobrý výhled, ale zároveň byl nenápadný.
Teprve hodnou chvíli po zavírací době z brány vyjde skupina lidí. Okamžitě ji poznal. Všichni se bavili a smáli se, ale ona šla vzadu a její úsměv byl hraný.
Vypadala úplně stejně jak si ji pamatoval. Ne. Byla krásnější. Je to vůbec možné?
Zhluboka se nadechne a potlačí nutkání jít za ní.

Pár dní ji sleduje. Nelíbí se mu, kde bydlí, je to špinavý pochybný pajzl, ale s tím teď nic neudělá. Může na ni maximálně dávat pozor.
Stojí před budovou, odkud se ozývá hudba. Po půlnoci konečně vyjde ven jako jedna z prvních a zamíří domů. Pozná že je přiopilá a sám pro sebe zavrčí.

Ani si neuvědomil, že se blíží Vánoce. Kdyby mu to Torkil nepřipoměl, vůbec by mu to nedošlo. První co ho napadne jsou květiny. Jo, nebylo to nic originálního, ale co měl na rychlo vymýšlet. Objednal jí je do práce a poslouchal její reakci, když je dostala.

Dech se jí zrychlil stejně jako srdce, ale neřekla nic. Odnesla si je domů. Stál za stromem přes ulici a sledoval okno, ve kterém se svítilo.
Když se v něm objevila v jeho svetru, nevědomky se usmál. Dávalo mu to jiskřičku naděje, že ještě není vše ztraceno.

Najednou jako by jejich pouto zesílilo. Jako by se snažila mu něco říct. Ale co? Už to nevydrží a tak zamíří do domu.
Chvíli stojí přede dveřmi, než se odhodlá zaklepat. Slyší kroky a když se dveře otevřou, dlouze vydechne.
"Krásné Vánoce, sjelevenn," když slyší jak se jí zrychlí dech, nepatrně se pousměje.

"Eskile?" Přiškrceně vydechne. "Co tady děláš?"
"Jsem tu kvůli tobě." Pokrčí rameny, jako by to bylo jasné.
"Jak jsi mě našel?"
"S malou pomocí. Tak dlouho jsem tě hledal až jsem se začínal bát, že už tě nenajdu." Nepatrně se zamračí a téměř slyší, jak jí mozek jede na plné obrátky.

"Ty květiny jsou od tebe?" Jako by se spíš chtěla ujistit, než že by se ptala.
"Ano," přikývne a když se o to víc zamračí, úsměv mu z tváře zmizí.
"Kdo ti poradil, kde mě hledat?" Ne že by jí to nechtěl říct, ale pochyboval, že by mu věřila a hlavně Bohyni nenáviděla.

"To není podstatné," snaží se odpovědi vyhnout.
"Byla to Ona že?" Nevěděl koho tím myslí, ale přikývl. Povzdechla si a pokynula mu aby šel dovnitř.
Bylo to hodně skromné, ale zevnitř to vypadalo daleko líp než z venku.

"Dáš si se mnou večeři?"