(o pár hodin dříve)

🔸🔶🔸

Lisbet konečně odejde. Chápala, že to myslí dobře, ale potřebovala být sama. Nedokáže už v tom domě strávit ani minutu, musí na vzduch.
Zamíří mezi stromy a prochází se. Je to uklidňující.
Už má jasno, jen musí vymyslet, jak to provést.

Ozve se křupnutí, trhne sebou a otočí se za zvukem.
"Kdo je tam?" Hlas se jí třese a nasucho polkne. Co když je to jeden z nich?
Zpoza stromu vyjde dívka, která se na ni škodolibě usmívá.
"Jenom já."
"Co chceš?" Snaží se znít sebejistě, ale čím víc se k ní blíží, tím víc se bojí.

"Spíš co chceš ty," nakloní hlavu ke straně.
"Jak to myslíš?"
"Jedu do města, chceš vzít?"
"Co bych tam dělala?" Zasměje se. Očividně poznala že nechápavou jen hraje.
"Nehraj si na blbou. Chceš vzít, nebo ne?" Úsměv jí z tváře zmizí.

"Proč bys to pro mě dělala?"
"Nedělám to pro tebe, ale pro sebe. Ty chceš odejít, já chci abys tu nebyla." Chvíli nad tím přemýšlí. Tím by se vyřešila část jejího plánu.
"Dobře," ušklíbne se a pokyne jí, aby šla za ní.

Na cestě stojí auto, do kterého obě nastoupí a zamíří od domu.
Jedou mlčky, dokud Amanda nezastaví na parkovišti.
"Na, tady máš nějaké peníze. Pokud ti můžu poradit, sedni na první vlak a zmiz tak daleko, jak to jen půjde. Nebude trvat dlouho, než zjistí, že jsi pryč."
"Děkuju," vezme si štos bankovek a vysedne.

Na nádraží je během pěti minut. Poslechne ji a koupí si lístek na první vlak, který odjíždí. Posadí se do kupé a s úlevou se sveze na sedadlo.
Cesta trvá déle než tři hodiny. Jede až na konečnou stanici, kde vystoupí a porozhlédne se.
Je to malé městečko. Líbí se jí tu. Je tu o poznání tepleji a hlavně žádný sníh.

Pronajme si pokoj v jednom z nejlevnějších hotelů. Peníze jí na čas vydrží, ale musí si najít práci.
Jako by na ni někdo seshora dohlížel. Při jedné z procházek míjí malé zahrádkářství, kde mají na dveřích nalepený papír s textem: Přijmeme zahradníka.

Dny se pomalu střídají. Už je to čtrnáct dní, co přijela vlakem. Má kde bydlet, práci, je spokojená. Částečně.
V noci špatně spí. Pořád ji budí chaotické sny, které nedávají smysl.

Stojí mezi záhony v práci. Cítí čerstvou hlínu i vláhu. Usměje se, ale šťastná není. Něco jí chybí. Stojí jako přikována na místě a kolem ní se jako ve zrychleném filmu střídají dny, týdny, měsíce a nakonec i roky.
"Tohle může být tvůj život," ozve se cizí hlas. Otočí se, ale nikdo za ní nestojí.

Když se otočí zpět, najednou stojí ve svém skleníku, který jí postavil Eskil.
"Tady jsi zlato," obejme ji a políbí do vlasů, "hádej, kdo se po tobě sháněl?" Otočí se a spatří holčičku. Může mít tak pět.
"Mami! Můžeme ti pomáhat?" Zaprosí. Má stejné oči jako Eskil.
"Jistě," řekne, aniž by si to uvědomovala.
"Jupí!"
"Já chci taky!" Vedle ní se objeví chlapec o něco mladší. Má stejné vlasy a rysy jako ona.
"Hlavně se nehádejte. Je tu dost místa pro oba," napomene je Eskil a přitáhne si ji do objetí.
"Miluju tě, sjelevenn," zašeptá, až jí přeběhne mráz po zádech, "i naše děti. Jste celý můj svět."

"Tohle může být tvůj život," ozve se znovu ženský hlas a všechno najednou zmizí a zůstane jen tma, "pokud si ho vybereš. Volba je jen na tobě Skyler."
"Kdo jste?" Před ní se objeví postava ženy. Obrysy jsou nejasné a nedokáže zaostřit.
"Víš kdo jsem. Jsem ta, kterou tolik nenávidíš."

"Vy jste Bohyně?" Přikývne.
"Vím, že spoustě věcem nerozumíš a nechápeš je, ale nikdy jsem ti nechtěla ublížit."
"Tak proč?"
"Po tom, co jsem ti ukázala to stále nechápeš? Obě vize byly z tvé budoucnosti."
"Proč právě on?" Tahle otázka ji tížila od chvíle, když se dozvěděla co je zač.
"Protože po tom, čím sis prošla si zasloužíš to nejlepší, co ti svět může nabídnout. Zasloužíš si muže, který tě bude milovat bez podmínek za každých okolností a udělá pro tebe cokoliv. To ti nikdo jiný kromě něj nedá."

"Jak si tím můžete být tak jistá? Třeba na mě už dávno zapomněl," žena se zasměje.
"Skyler, jsem Bohyně. Já vytvořila pouto sjelevenn. Každý pár, který jsem pro sebe vybrala má své pouto, které nepřetrhne nic. Ani smrt.
Nikdy toho druhého nepřestanou milovat a myslet na něj a nikde na světě pro ně není lepší partner.
A ruku na srdce, vážně si myslíš, že na tebe zapomněl?"

Otázku nechá bez odpovědi. Nechce nic říkat. Pokud je opravdu Bohyně, odpověď zná.
"Nemůžu se tam vrátit," zavrtí hlavou. Žena se na ni usměje a přikývne.
"Já vím. Ale kdyby přišel sám, zvážila bys návrat?"
"Jsem stovky kilometrů daleko. Bude trvat roky, než se sem při hledání dostane."
"Nepodceňuj mě Skyler. Dokážu nemožné." Rozplyne se jako mlha až zbude jen tma.

Byl to jen sen, říká si, když se ráno probudí, ale nedokáže na něj zapomenout, přestože se snaží.
Dny se mění v týdny a plynou přesně tak jednotvárně jako ve snu.

Blíží se Vánoce a s nimi i vánoční večírek. Ne, že by si nenašla žádné kamarády, ale s nikým se mimo práci nestýkala. Čas tráví sama buď doma, nebo venku v přírodě.
Přestože se hodně snažila zapomenout na minulost, nedokázala to. Zvlášť na Eskila. Jako by se jí vryl pod kůži a nedokázala se ho zbavit. Jako by přes to všechno byl její součástí.

Nakonec tu snahu vzdala a řekla si, že když se ho nemůže zbavit, udělá něco, čím to všechno uzavře a zároveň ho přijme jako součást svého života.
Ztěžka polkne, když vchází do dveří, kam si myslela že nikdy nevejde.

"Dobrý den, posaďte se," usměje se na ni muž.
Po patnácti minutách, když mu vysvětlí svou představu se dá do práce.
Kdyby jí někdo před rokem řekl, že si nechá dobrovolně udělat tetování, vysmála by se mu.

Pamatovala si každý detail. Nechápala to, ale bylo to tak. Když odcházela, cítila mírnou úlevu a spokojenost.
Musela si přiznat, že jí občas chyběl. Neměla nikoho, s kým by si mohla promluvit jako s Lisbet, nikoho, komu by bylo jedno, čím si prošla a co zažila a stále by se na ni díval jako na dokonalou, přestože nebyla.

Chybělo jí jeho objetí, ve kterém se mohla každý večer schovat. To všechno věděla a trápilo ji to. Přesto se její rozhodnutí nezměnilo. Nemohla se vrátit. Bála se, že by zuřil a potrestal ji, nebo zjištění, že ji vůbec nehledal a třeba dokonce souhlasil a s Amandou vytvořil pár.
Jedna varianta byla horší než druhá.

Večírek se blížil a ona se na něj spíš netěšila než těšila. Rozhodla se trochu uvolnit a tak si dala se všemi po příchodu panáka. Bylo to hnusné, ale po chvíli se cítila líp.
Nějak to neodhadla a najednou už nevěděla kolik jich vypila. Dokonce se nechala přesvědčit ke hře s flaškou.

"Pravda, nebo úkol?" Zeptal se jeden kluk, který se v zahradnictví staral o ovocné stromy.
"Pravda," to byla jasná odpověď. Po tom, co si jedna holka musela svléknout triko a druhá si jednomu klukovi sednout na klín, variantu úkolu okamžitě zavrhla.
"Mělas už chlapa? Myslím jako přítele včetně sexu?" Jako vážně?

"No," zamyslí se. Jedna část otázky je jasná, ale ta druhá...
"Ty nevíš, jestli jsi s někým spala?" Zeptá se holka vedle něj.
"Jo to vím," převrátí oči v sloup, "jen nevím, jestli jsme spolu chodili," znovu se nad tím zamyslí a vážně nemůže přijít na odpověď.
"Musím si odskočit," zvedne se a zamíří na toalety.

Dá se to, že ji unesl a zavřel ve svém domě považovat za chození? Zvlášť, když se s ním dobrovolně vyspala? Zírá na sebe do zrcadla a nepoznává samu sebe.
Jak se celý můj život mohl dostat až sem?

Povzdechne si a zamíří zpět k ostatním.
"V pohodě?" Je to ten samý, co jí pokládat otázku na pravdu. Jak se jenom jmenuje? Že by Kyle?
"Jo v pohodě, jen jsem toho vypila nějak moc." Snaží se vypadat a znít střízlivě.
"To znám. Nedala by sis nějaký vyprošťovák?" Nemá ponětí co tím myslí, ale musí se vzpamatovat a tak souhlasí.

"Vodka?" Nechápe.
"Jasně," usměje se a svůj panák vypije.
To je blbost. Odloží sklenku zpět na pult a zavrtí hlavou.
"Asi už půjdu domů." Zamíří k východu, když ji najednou někdo chytne za ruku.
"Hej, počkej," je to tak nečekané, že zareaguje čistě instinktivně.
Prudce se k němu otočí a vrhne na něj naštvaný pohled.
"Dej ze mě pryč ty ruce," zavrčí a najednou v jejím chování není ani náznak opilosti.

Zamračí se a pustí ji.
"Tak sorry," ustoupí o krok. Bez dalšího zdržování se otočí a co nejrychleji zmizí.

Další den ráno má pořádnou kocovinu. Bohužel pro ni se musí dát do kopy, protože jako nejmladší zaměstnanec dostala dnešní zkrácenou směnu.
Naštěstí pro ni byl dnes štědrý den, takže přišlo jen minimum zákazníků.
Těsně před zavírací dobou dovnitř vešel muž s logem květinářství na bundě.

"Dobrý den, přejete si?"
"Dobrý den, vy jste Skyler?" Přikývne a začíná se bát. Muž vytáhne zabalené květiny a podá jí je.
"Přeji krásné svátky," a zmizí. To je divné. Kdo by jí tak posílal květiny?
Rozmotá papír a zůstane hledět na kytici nádherných kopretin.
Co to má znamenat? Jediný, kdo jí je nosil byl Eskyl, ale ten byl stovky kilometrů daleko a kdo ví, jestli si na ni vůbec vzpomněl.
Ať přemýšlí jak chce, nikdo ji nenapadá. Nakonec nad tím mávne rukou. Uklidí krám a zamíří domů.

Květiny dá do vázy na stůl a připraví si jídlo. Jak se říká: Jednou v roce na Vánoce... Běžně jí pečivo se sýrem, nebo šunkou, když se jí chce, uvaří si polévku. Vaření ji moc nebaví a tak dnešní výtvor považuje za vrchol svého umění.
Bramborový salát a ryba. Už delší dobu na něj měla chuť, ale nechávala si to na dnešek.
A teď, když má jídlo konečně na stole na něj nemá takovou chuť.

Povzdechne si a přejde k oknu, které na moment otevře. Je tam zima a tak sáhne po svetru, ve kterém sem přijela a často ho nosila. Už jím nevoněl, ale vzpomínky vyvolával pořád.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla.
Eskile, přeju ti krásné Vánoce. Pošle mu myšlenky. Doufám, že jsi šťastný. Jen bych si přála abys věděl, že nikdo z nás neovlivní to, čím se narodí; stejně jako není naše vina zločiny ostatních. Vím, že jsem reagovala možná až přehnaně, ale byl to šok. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsi jeden z nich.
Přeji ti abys byl šťastný. Nejsi špatný muž.

Zadívá se do tmy a má pocit, jako by na ulici zahlédla pohyb, ale je příliš velká tma a ona je unavená. Zavře okno a znovu se posadí ke stolu a pustí se do jídla.
Teprve teď si uvědomí, jaký má za celý den hlad. Je to výborné. Nevěřila by, že dokáže něco tak dobrého uvařit.

U druhého sousta se zarazí, když se ozve klepání na dveře. Neochotně se zvedne. Kdo to v tuhle dobu může být?
Jakmile otevře dveře, zůstane stát jako přikovaná. Dokonce na chvíli přestane dýchat. Párkrát zamrká aby se ujistila, že se jí to nezdá.

"Krásné Vánoce, sjelevenn."