🔹🔷🔹

Celý den je jako na trní. To, že se ho bála a jak na něj reagovala ho mučilo a byl na svého vlka naštvaný, že ho neposlechl. Její pohled mu podlamoval kolena.
Než odjel řekl Lisbet, aby na ni dohlédla. Bál se, co by byla schopná v takovém stavu udělat. A zároveň doufal, že se od ní dozví, proč reagovala tak zvláštně.

Torkil naštěstí věděl, co se stalo, a tak ho dokázal vracet zpět do reality. Když schůzka konečně skončí, na jednu stranu chce jet domů za ní, ale zároveň se bojí toho co zjistí.
Co když ji to natolik vyděsilo, že už ho nikdy nebude chtít vidět? To by nepřežil.
"Zajdeme na pivo?" Navrhne Torkil, jako by mu snad četl myšlenky.
Přikývne, když nasedají do auta.

"Bude to v pohodě. Ona to rozdýchá, uvidíš," snaží se ho rozptýlit, když s ním není žádná řeč.
"A co když ne? Co když mě bude do konce života nenávidět? Po včerejšku, po tom co se mezi náma stalo. To bych nezvládl! Nemůžu bez ní žít."
Torkil se na něho zadívá a přimhouří oči.

"Co se včera stalo?" Nadzvedne jedno obočí.
Eskil neodpoví, jen si povzdechne a při vzpomínce na drobné tělo, chvějící se pod jeho doteky se pousměje.
"Nekecej, vážně?" Očividně poznal i bez odpovědi, co se dělo.
"Tak to jsem rád. Hele, pokud už jste byli tak daleko, určitě to všechno jenom tak nezahodí."
"Kéž by," zamumlá a zhluboka se napije.

"Ale tys neviděl tu její reakci. Čekal jsem, že bude vystrašená a zmatená, ale ona měla v očích úplné zoufalství. Jako by mě vůbec neslyšela a jen opakovala abych jí neubližoval." Odfrkne si.
"Pro to musí být nějaký důvod. Pokud ho neřekne tobě, Lisbet se ho určitě dozví." Přikývne na souhlas a přinutí se mít aspoň malou jiskřičku naděje.

Cesta domů uběhne rychleji než by si přál. Ihned po příjezdu zjistil, kde je Lisbet. Chtěl s ní mluvit dřív, než půjde za Sky. Zrovna byla na půli cestě do smečkového domu.
"Tak co? Jak je na tom?" Zeptá se a odpovědi se upřímně děsí. Lisbet si povzdechne a zamračí se.
"Přemluvila jsem ji aby něco snědla, ale moc toho nebylo. Chvíli jsme byli i ve skleníku a vyptávala se na různé věci ohledně fungování smečky a našich zvyků. Je to pro ni těžké. Tohle nebude snadné."

"Řekla ti, proč se chovala tak vystrašeně a bála se, že jí ublížím?"
Přikývne a svraští čelo.
"Eskile, ona přežila Torehill. Viděla jak jí vraždí rodinu." Vytřeští na ni oči.
"Cože? Vždyť to nikdo nepřežil?!"
"Očividně ano. Nikdo jí nevěřil, když popisovala co viděla a trvalo jí rok, než se z toho vspamatovala."

"Bohyně," vydechne a prohrábne si vlasy.
"Snažila jsem se jí všechno vysvětlit, ale byla naštvaná. Nenávidí Bohyni za to, že po tom, čím si prošla, jí za spřízněnou duši přisoudila právě vlka." To chápal, ale musí něco vymyslet, aby změnil její názor.
"Díky Lis, kdyby něco, tak se ozvu." Povzbudivě se na něj usměje a obejme ho.
"Drž se brácho."

Normálně by něco takového netoleroval, ale momentálně byl myšlenkami úplně někde jinde.
Pomalu jde do domu a nedokáže přijít na to, jak by se měl chovat.
Okamžitě pozná, že je v obývacím pokoji a spí.
Leží na pohovce zabalená v dece, má rudé oči od pláče a obličej bledý.
Posadí se do rohu místnosti, kdyby se náhodou probudila, aby ji nevyděsil. To už se mu povedlo jednou. To stačí.

Nemohl uvěřit, že byla při tom masakru. Torehill byl černý den pro jeho druh. Bitva mezi vlky a samotáři se měla odehrát o několik desítek kilometrů mimo město, ale samotáři se rozhodli místo bitvy vlkům vpadnout do zad. Mezitím co vlci čekali na místě, samotáři vtrhli do města a pobili všechny obyvatele nehledě na to, jestli byli vlci, nebo lidé.
Pro něho samotného by to byl silný zážitek, ale pro ni... vždyť jí muselo být sotva patnáct!

Povzdechne si a unaveně promne oči. Chtěl si s ní promluvit, ale teď nevěděl, co by měl říct. Jak omluvit něco, co udělal jeho druh nevinným lidem?
Vstane a zamíří do pracovny. Nechá ji odpočinout si, potřebovala to.

Přespal v pracovně a vstal dřív než Sky. Připravil jí snídani a nechal vzkaz, že kdyby něco potřebovala, bude ve smečkovém domě.
Když odcházel, poznal, že se probudila.
Zavřel oči a v duchu jí poslal polibek. Chtěl ji políbit, ale věděl, že to není nejlepší nápad.

Šel pomalu a užíval si čistý vzduch. Na okraji lesa se zastavil a otočil k domu. Okamžitě ji uviděl v okně ložnice. Smutně se pousmál a pokračoval v cestě.
Torkil se ho snaží povzbudit, ale ani ostatním členům neujde, že se něco děje. Lisbet se nabídla, že za ní zajde a zkontroluje ji, za což jí byl vděčný. Nechtěl ji celý den nechat samotnou.

Musí odjet do města do banky vyřídit nějaké papíry. Jede pomalu aby si mohl pročistit hlavu, takže mu to trvá dvakrát déle než by mělo.
Zaparkuje v garáži a jde odnést smlouvy do pracovny. Je tak zabraný do myšlenek, že si ani nevšiml, že v domě téměř nikdo není.

Chce jít zkontrolovat Sky a tak vyjde z domu. Když spatří Torkila, jak k němu běží ve vlčí podobě zastaví se. Když se nepřemění ale zastaví se před ním a skloní hlavu zamračí se.

"Co se stalo?" Zavrčí.
Lisbet ji nechala odpoledne spát a když se za tři hodiny na ni přišla podívat, byla pryč.
"Cože?!" Vykřikne a přemění se. Torkil se nalepí k zemi.
Ví že on za to nemůže, ale jeho vztek je tak silný, že se nedokáže ovládat. Máchne po něm tlapou a zasáhne ho do tváře. Ani se nepohne.

Většina členů ji hledá. Jen jsme nenašli Amandu.
Nepříčetně zavrčí, zvedne hlavu k nebi a zavyje. Informuje všechny členy smečky, že přebírá pátrání a ať mu hlásí každou stopu. Sám zamíří do domu. Někde začít musí.

V ložnici najde na posteli její pach starý pár hodin. Vyjde po stopě ven z domu, kde zamíří mezi stromy. Tady se její pach mísí s dalším.
Amanda.
Společně šly někam pár metrů, kde jejich pach mizí. Museli nasednout do auta. Každé auto má GPS. Nejschopnějšího člena na počítače pošle prověřit všechny auta.
Amanda je už teď mrtvá. Tohle bylo přes čáru.

Musí ji najít. Takhle to skončit nesmí.