Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

15

🔸🔶🔸

Práce ji vždy uklidňovala a pomáhala přijít na jiné myšlenky, ale dnes to nefungovalo. Nedokázala se soustředit a tak to nakonec vzdala po tom, co shodila motyčku, která dopadla jen kousek od její nohy.
Vrátila se do zimní zahrady, kde se posadila do proutěného křesla. Přitáhne si kolena pod bradu a opře o ně čelo.

Vážně byla tak naivní, že si myslela, že jí v noci nebyla zima jen tak? Když se dnes ráno probudila, záhada byla vyřešena.
Vyděsilo ji, když otevřela oči a spatřila mohutnou hruď jen pár centimetrů před sebou, ke které se z nepochopitelného důvodu tiskla.
Jejich propletená těla ji děsila, ale zvláštně uklidňovala.

Chvíli přemýšlela co by měla udělat. Zprvu chtěla křičet a vztekat se, ale čím déle tam jen tak ležela, se cítila zvláštně klidně. Nechápala to.
Zvedla hlavu a když viděla, jak se ze spaní spokojeně usmívá ztěžka polkla.

Otevře oči a povzdechne si. Vstane a rozhodne se jít do druhého domu za Lisbet, jestli by se šly projít. Potřebuje si vyčistit hlavu.
Vejde dovnitř a rozhlédne se po lidech, kteří jsou v místnosti. Někteří se na ni usmějí a pozdraví ji, jiní se na ni ani nepodívají.

"A ty jsi kdo?" Otočí se k dívce, která si ji prohlíží se založenýma rukama.
"Ehm, Skyler," řekne nejistě.
"Tady nemáš co dělat, kdo tě sem pustil?" Nakloní se k ní.
"Eskil? Co s ním máš?" Jak na tohle přišla?
"Já. No," kdyby to sama věděla.
"Ty s ním spíš?" Vyvalila na ni oči a nasucho polkla. Jak proboha přišla na něco takového?!

"Amando!" Ozve se místností tvrdý hlas až se dívka lehce přikrčí. Slyší kroky, které se zastaví těsně za ní.
"Nech ji na pokoji." Zavrčí na ni.
Dívka se na něj podívá naštvaný pohledem, ale po chvíli zamrká a její výraz se změní na překvapený.
"Jako vážně? A co my?"

"Žádné my není," řekne hlasem, který nedává prostor pro argumenty.
Dívka stiskne čelisti a sklopí pohled k té, která by se nejraději vypařila.
"My dvě jsme spolu ještě neskončily," zavrčí a udělá krok vpřed.
Automaticky ustoupí, ale zády narazí do něčího těla. Ví čí je a tak neuhne.
Je jediný, komu tady aspoň trochu věří. Když jí obejmou mohutné paže, snaží se nehýbat, ale i tak se trhaně nadechne.
Dívka se zamračí ještě víc a zavrčí. To je pes, nebo co?

Otočí se a rázným krokem zmizí.

"Jsi v pořádku?" Sevře ji nepatrně silněji. Přikývne a snaží se uklidnit.
"Kdo to byl?" Teprve teď se rozhlédla po místnosti, kde najednou nikdo nebyl. Jen oni dva. Ticho ji přinutí se k němu otočit čelem a snaží se ignorovat, že ji stále objímá.
"Amanda. Dnes se vrátila." Ale tím jí neodpověděl na to, co jí zajímalo nejvíc.
"Proč se ptala na vás? Vy jste spolu něco měli?"
Zhluboka se nadechne.
"V naší komunitě si každý muž družku vybírá sám. Tím, že jsem si dosud jako vůdce žádnou nevybral, se někteří rozhodli, že mi ji proti mé vůli, vyberou sami."
"Amandu," ujistí se a jeho přikývnutí jí to potvrdí.

"To zní ale hrozně zastarale. Přeci nejsme ve středověku," nechápe, že by někdo v jednadvacátém století praktikoval dohodnuté sňatky.
"To tedy je. Ale někteří členové se nedokáží smířit s tím, že by naše komunita neměla pokrevního nástupce."
Ani tohle jí nepřijde jako rozumný důvod.
"Proč jsi sem vůbec přišla?" Změní téma.
"Chtěla jsem se zeptat Lisbet, jestli by se šla projít."
"Teď tu není, před hodinou odjela a vrátí se nejdřív za tři hodiny."

"Tak se půjdu projít sama," pokrčí rameny.
"Dobře, ale vem si tohle," podá jí telefon, "je tam číslo na mě a mapa, kdyby ses ztratila. Kdyby cokoliv, volej," vezme draze vypadající telefon. Chce protestovat, ale je jí jasné, že ji jinak nepustí.
"Dobře," souhlasí nakonec.

Vymaní se z jeho objetí a zamíří ke dveřím. Slušné vychování ji donutí se otočit a když zjistí, že tam pořád stojí a sleduje ji, jen zašeptá: "Díky," a vyjde ven.
Až teď přemýšlí nad tím, jestli mu děkovala za to, že ji zachránil před Amandou, nebo za ten telefon a že ji pustil ven.
Ve finále to je vlastně úplně jedno.

Zamířila mezi stromy a užívala si ticha a křupající sníh pod nohama. Bylo chladno, ale pohyb ji zahříval. A taky teplý svetr, za který byla vděčná.
Co se to tam stalo? Vypadala jak nějaká šílená psychopatka. Naháněla jí hrůzu. Upřímně doufala, že už ji nikdy neuvidí.

Znovu si přehrávala to ráno a pak i scénu v domě. Aniž by nad tím v tu chvíli uvažovala, prostě mu důvěřovala a něco ji k němu táhlo. Teprve když nad tím začala přemýšlet se pocity měnily a byly čím dál víc chaotické.

Vůbec se v sobě nevyzná. Od doby co ho poznala, se celý její život převracet vzhůru nohama. Zase.
Při vzpomínkách, které se jí vracely se zachvěje. Ne, na to nebude myslet. Tak dlouho jí trvalo se s tím nějak vyrovnat. Znovu do toho nespadne.

Vrátí se zpět do domu a napustí si horkou vanu. Je úplně promrzlá, ale cítí se o dost líp. Samota a čerstvý vzduch jí pomohly pročistit si hlavu.
Cítila teplo, které pronikalo do zkřehlého těla, opřela hlavu o vanu a zavřela oči.
Teprve když začínala usínat se přinutila vylést.

Neměla hlad, jen se potřebovala něčeho napít. Uvařila si čaj a sedla si do zimní zahrady aby si mohla užít západ slunce. Seděla tam a zírala do tmy i dlouho po tom, co se kolem rozprostřela černo černá tma.

"Nepůjdeš už spát?" Cukne sebou a pootočí hlavu. Stojí opřený o veřeje s rukama v kapsách a s mírným úsměvem ji pozoruje.
"Kolik je hodin?" Úplně zapomněla na čas.
"Bude jedenáct," nakloní hlavu ke straně.
"A ty?" Nějak nad tím nepřemýšlí, když se zeptá.
"Já?" Nechápe její otázku.
"Jo ty. Jdeš už spát?" Nadzvedne obočí, jako by přemýšlel, co na to má odpovědět.

"Půjdu. Jsem už vyřízený," přikývne a vstane. Zastaví se až pod schody.
"Jdeš?" Nemusí mluvit nahlas, ví že ji slyší. Za chvíli se ozvou kroky a tak jde nahoru. Nechá otevřené dveře a lehne si do postele.
Ve dveřích na chvíli zaváhá, ale nakonec vstoupí a lehne si naproti ní na druhou stranu postele.

Rozum jí říká, že je to hloupost, ale po všem, co se stalo už neměla sílu ani chuť neustále zvažovat, co by bylo správné. Cítila, že nechce být sama a že on to má stejně.
Zhluboka se nadechne a posune se k němu blíž. Zvedne ruku a položí ji na hruď. Pořád nechápe, jak může být tak horký, ale byla jí zima a tak se k němu přitiskla.

Cítí jak dlouze vydechl, pak se uvolní a obejme ji stejně jako ráno. Pousměje se a zavře oči.
"Dobrou noc," zašeptá.
"Dobrou noc, Sky," pohladí ji po zádech a políbí do vlasů.

Usměje se. Je to příjemný pocit, vědět, že někomu na vás záleží.
Spokojeně usíná. Poprvé za posledních pár dní.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro