🔹🔷🔹

Seděl v pracovně, ale nedokázal se soustředit. Pořád se vracel k tomu, co se mezi nimi stalo ve skleníku. Snažil se svého vlka udržet, ale nakonec se mu povedlo částečně převzít kontrolu a udělal za něj to, na co on sám neměl odvahu.
Paradoxně na něj nebyl naštvaný za to, že ji políbil, ale za to, že ji tím vyděsil.

Zavře oči a při vzpomínce na chuť jejích rtů spokojeně zavrní stejně jako jeho vlk. Chce ji cítit znovu. Znovu ji obejmout a cítit jak se chvěla a ten pocit maximálního štěstí její přítomnosti a blízkosti.
Zároveň si byl vědom toho, že teď bude ještě těžší se držet zpátky a dát jí prostor. Současně cítil naději, že přestože na něj byla naštvaná za to, že ji tu drží, očividně k němu cítila i něco jiného. Děkoval Bohyni za jejich pouto, které očividně působilo i na ni.

Poprosil Lisbet, aby s ní strávila nějaký čas aby se necítila sama. Poslouchal jejich smích z obýváku, ale nevěnoval pozornost jejich rozhovoru.
Když bylo deset, rozhodl se snahu o soustředění vzdát. V domě bylo ticho, Lisbet odešla už před víc než dvěma hodinami.

Protáhne si ztuhlé nohy a zamíří do kuchyně. Překvapí ho, když na lince najde talíř s připraveným jídlem. Podle pachu pozná, že ho připravovala Sky, jen nevěděl pro koho.
Z lednice si vytahne pivo a posadí se ke stolu aby si ho v klidu vypil.
"Ty nebudeš jíst?" Je tak unavený, že si ani nevšiml, že je tady. Otočí se a když stojí u talíře, překvapeně nadzvedne obočí.

"To je pro mě?" Zní asi dost překvapeně, protože se zasměje a položí talíř před něj.
"A pro koho jiného? Já jsem dávno po jídle."
"Děkuju."
"Ber to jako poděkování za oběd." Zývne. "Půjdu si lehnout. Moc děkuju za ten skleník," nečekaně se k němu nakloní a obejme ho, "dobrou noc."
Než se vzpamatuje je v místnosti sám.

Tos nemohl aspoň něco říct? Zavrčí jeho vlk.
Ty máš co říkat. Byls stejně mimo jako já. Oplatí mu stejným tónem.
Nají se a když vyjde do patra na chvíli zaváhá.
Nevzal si z pokoje čisté oblečení, takže tam bude muset tak jak tak. Sky si sice nevědomky, ale zabrala jeho pokoj. Rozhodně neměl v plánu ji z tama vyhánět.

Tiše vešel dovnitř a ze skříně si vzal čisté prádlo a kalhoty. Na chvíli zaváhal, ale pak zamířil do své koupelny, kde si dal sprchu a kontroloval, jestli stále spí. Pořád se převalovala, ale stále spala.

Hned ráno měl v plánu si promluvit s Lisbet. To, že jí zapletla vlasy se mu sice líbilo, ale na druhou stranu měl raději, když je nosila rozpuštěné.
Stojí u postele a pozoruje ji, jak se přetočila na druhý bok a zachvěla se zimou.
Dnes tak dlouho neváhal, než si k ní lehl. Jako by cítila blízkost zdroje tepla a přisunula se k němu.

S tichým zavrněním se k němu přitiskla až se usmál a objal ji. Na tento okamžik dne se těšil. Prsty přejížděl po copáncích a spokojeně oddechoval.
Nechápal, jak může být pořád tak studená, ale aspoň měl do budoucna důvod ji neustále objímat.
Při té představě se pousmál. Už se na to těšil.
Přestala se vrtět a jen si občas povzdechla. Brzy se i on uvolnil a o chvíli později tvrdě usnul.

Tvrdě, protože když se probudil bylo už světlo. Jeho instinkty ho upozornily, že je sám. Zhluboka se nadechl.
Její vůně byla slabá, takže odhadoval, že odešla přibližně před hodinou. Vstal a zamířil dolů, odkud slyšel tiché cinkání.
V kuchyni na stole měl opět připravené jídlo. S úsměvem ho vezme a jde do obýváku, kde ví že ji najde.

"Dobré ráno," znejistí, když ji uvidí sedět v rohu pohovky s hrnkem v rukách. Dokud nepromluvil ani nevěděla že tam je.
Vzhlédla a podívala se na něj nečitelným pohledem. Nevěděl co si má myslet.
"Dobré," zašeptala a napila se.
"Děkuju za snídani." Přikývne a vstane.
"Prosím. Jdu do skleníku."
Nadechne se aby se zeptal co se stalo, nebo jestli je v pořádku, ale připomene si, že jí musí dát prostor.
Až bude chtít, řekne mu to sama.

Jen si povzdechne a nechá ji odejít. Musí se vrátit ke své práci a tak se vzpamatuje a po jídle zamíří do smečkového domu. Všichni jsou očividně rádi že se vrátil.
Torkil sedí za jeho stolem a zoufale hledí na nějaké papíry.
"Díky Bohyni," vstane aby mu uvolnil místo.
"I tobě dobré ráno," řekne s úsměvem.
"No, moc se nesměj. Tak jak to probíhá?" Když projde kolem něj, postřehne jak se zhluboka nadechne.

"Řekl bych že lepší, ne?" Potlačuje smích. Posadí se do křesla a přejede dlaněmi po tváři.
"Právě že ani ne."
"Tak jak to, že jsi jí celý cítit?" Založí si ruce na prsou a posadí se do křesla naproti němu.
"Protože když usnula, lehl jsem si k ní. Ale ráno jsem spal tak tvrdě, že se probudila první a našla mě tam."
"A co udělala?"
"Nic. Když jsem se probudil byla pryč. A od rána se mi vyhýbá."
Torkil jen zavrtí hlavou.

"Tak zase buď rád, že když tě našla u sebe v posteli, tak tě rovnou nevykopala," řekl to ze srandy, ale něco na tom bylo. Kdyby ho přeci tak hrozně nenáviděla, křičela by a vyhodila ho. Nebo ne?

"Já nevím. Když jsem jí dal ten skleník, myslel jsem si, že se to spraví, ale," pokrčí rameny. Torkil se zasměje.
"Vážně si myslíš, že holka, kterou jsi unesl a zavřel ve svém domě tě začne milovat když jí dáš skleník?"
Když to řekl takhle, znělo to dost směšně a jeho vlk mu dal za pravdu.

"Já vím, ale je to těžké. Jak se sakra mám držet dál, když se nedokážu na nic soustředit?! Pořád myslím jenom na ni!" Torkil se spokojeně usměje.
"Je zvláštní slyšet říkat něco takového právě tebe. Nikdy bych si nemyslel, že tě uvidím rozhozeného, nejistého v pozici toho, kdo se snaží někomu zalíbit."

Místo odpovědi jen zavrčí a přimhouří oči. Jeho přítel potlačí další smích a zvedne ruce na znamení že už neřekne ani slovo.