🔸🔶🔸

Připraví si něco malého k jídlu a v klidu si vypije kávu. Moc se jí nechce, ale nakonec zamíří k pracovně. Zastaví se přede dveřmi a na chvíli zaváhá.
"Pojď dál," ozve se zevnitř. Vezme za kliku a vejde.
Místnost je poměrně velká, po stranách jsou police až po strop naplněné knihami a spisy. Celému prostoru dominuje velký dřevěný stůl, za nímž sedí Eskil.
"Jen to dopíšu," rychle datluje do počítače a tak zamíří k policím aby se podívala, co za knihy v nich jsou.
Názvy jí neříkaly absolutně nic.

"Tak," zaklapne laptop a vstane, "můžeme?"
Nejistě pokrčí rameny.
"Nevím," usměje se její reakci a pokyne jí ke dveří.
"Pojď," nechá ji vyjít jako první.
Jde za ním do zadní části domu, kde ještě nebyla.

Podá jí šedý svetr.
"Na, obleč si to." Vezme si ho a jakmile si ho oblékne je jí jasné, že není dámský. Byl až příliš velký. Podle vůně typoval, že je jeho a jakmile se na něj podívala jeho spokojený výraz ji v tom ujistil.
Otevřel dveře do zimní zahrady. Byla krásná, ale ji zaujalo to, co bylo vidět za oknem.

"Je tvůj," otevřel jí dveře a nechal projít dovnitř skleníku.
Byl větší než vypadal. Záhony připravené k sázení, police s květináči a pytle se zeminou.
"Vážně?" Nevěřícně se k němu otočí.
"Chci aby ses tu cítila co nejvíc příjemně."

Nemůže si pomoct, ale cítí že to myslí upřímně. Rozhlédne se po velkém prostoru.
"Tos myslel tím, že děláš po nocích? Dělal jsi ho sám?" Usměje se a strčí ruce do kapes.
"Rád bych řekl že ano, ale nikdy jsem skleník nestavěl, takže jsem si nechal poradit a pomoct od odborníků."
"Ale dělal jsi ho." Přikývne.
Překvapeně vydechne a aniž by nad tím přemýšlela ho obejme.

"Děkuju," zašeptá vděčně. Po chvíli jí nejistě objetí oplatí a přitiskne ji k sobě. Dlouze se nadechne a vydechne.
Nedokáže to vysvětlit, ale má pocit, jako by tam patřila. Do jeho náruče.
To je blbost.
Odkašle si a odtáhne se.

"Nebude vadit, když tu zůstanu?" Zasměje se a zastrčí ruce do kapes.
"Ne, jen mi slib, že neprochladneš a přijdeš na oběd."
"Dobře, slibuju," usměje se a otočí k tomu, na co se teď nejvíc těšila.
Na stole našla rukavice a v krabici spoustu semínek.
Ani nepostřehla kdy odešel, byla tak nadšená že málem zapomněla i na oběd.

Ve skleníku byla zima, ale svetr byl teplý a tím že byl tak velký jí to ani nepřišlo. Vrátila se do domu a ihned poznala, kam má jít.
Z kuchyně se ozývá syčení a celým domem se line příjemná vůně.
Jakmile vejde dovnitř, zůstane překvapeně hledět na Eskila, jak v teplákách a zástěře krájí zeleninu.

Jemu snad není nikdy zima? Proč pořád chodí jen v kalhotech?! Teda ne že by se na něho nedalo dívat, právě naopak, ale jak mohl v takové zimě chodit jak kdyby bylo dvacet stupňů?!

Přejde k pultu a posadí se na židli. Opře hlavu o dlaň a s úsměvem mu kouká pod ruce.
"Už to budu mít hotové," nezvedne hlavu a místo toho jí nalije džus.
"Děkuju. Jak vždycky víš, že jsem za tebou, nebo poblíž?" Jako by měl oči i v zadu.
"Řekněme, že tě cítím." To zní dost divně.

Raději to přejde.
"A tobě není zima? Jak můžeš chodit takhle?" Teď se k ní otočí a se zájmem se na ni zadívá.
"Jak takhle?" Sakra. Měla mlčet.
"Jenom v kalhotech. Vždyť je venku kolem nuly." Naloží jídlo a zamíří se dvěma talíři ke stolu a tak ho následuje.
"Nejsem jako normální lidi," otočí se k ní tak náhle, až mu málem vrazí do hrudi, "vadí ti snad něco na mém oblečení?" Položí talíře a jako by to dělal schválně si sundá zástěru, než se k ní otočí zpět.

Ztěžka polkne a neví co říct. Usměje se a pokyne jí k židli.
"Pojď se najíst, musíš mít hlad." Za změnu tématu je vděčná.
Musela uznat, že to bylo dobré. Naštěstí pro ni jídlo snědli v tichosti.

"Nechtěla bys ve skleníku s něčím pomoct? Mám teď čas." Chvíli přemýšlí, ale nakonec souhlasí. Není to špatný nápad. Aspoň ho trochu líp pozná a snad pochopí, proč na ni působí tak, že je z toho zmatená.
"Dobře." Usměje se na ni a přikývne.

Pomůže mu uklidit nádobí a pak se spolu vrátí do skleníku.
Dá mu semínka a květináč. Ukáže jak je má sázet a sama si vezme další.
No. Vaření mu šlo rozhodně líp. Musela se smát. Mezi tím, co ona měla tři, on jeden a to tak, že ho musela předělat.

"Nesměj se mi," ohradní se a dloubne ji.
"Promiň. Jen je vtipné vidět že něco neumíš," směje se.
"Hele! Ty taky určitě neumíš všechno."
"To ne," řekne mezi tím co popadá dech jak ji lechtá, "ale aspoň nevypadám tak dokonale jako ty," že to řekla nahlas si uvědomila teprve, když ji přestal lechtat.

Otočí se a nejiste k němu vzhlédne. Z laškovného výrazu nezbylo nic. Propaluje ji pohledem až nasucho polkne.
"Rozhodně nejsem dokonalý," zašeptá, "ale ty ano," vydechne a odhrne pramen vlasů, které jí vyklouzly z drdolu.
Palcem přejede po tváři a jeho oči se změní. Nedokáže to vysvětlit, ale jako by se na ni najednou díval někdo jiný.
Skloní se k ní a lehce se dotkne svými rty jejích.

Nedokáže se pohnout, ale jakmile z jeho hrdla vyjde zvuk podobný zavrčení, zmateně se odtáhne. Teď už jsou oči jeho a všimne si, jak je sám svým chováním zaskočený.
Zavrtí hlavou a vymaní se z objetí a o krok ustoupí.
Chce mu něco říct, ale neví co a tak se otočí a rychle odběhne do svého pokoje.

Teprve když za sebou zavře dveře se zhluboka nadechne a zmateně sesune po dveřích na zem.
Co to sakra dělá?! Vždyť ji unesl! Jak se od někoho takového může nechat líbat? A nejhorší na tom bylo, že se jí to líbilo. Je sama svými pocity tak zmatená až se rozpláče.

Ozve se zaklepání až sebou trhne.
"Sky, moc se omlouvám," otře si oči, "nechtěl jsem tě takhle rozhodit. Já jen," povzdechne si a nastane ticho. Neví co má dělat. Nakonec vstane a otevře dveře.
Stojí za nimi s rameny svěšenými, jakmile k ní vzhlédne je vidět že toho lituje.
"Ty jen co?" Vybídne ho, aby větu dokončil.

Znovu si povzdechne a zavrtí hlavou.
"Tohle se mi nikdy nestalo. Nikdy jsem nepotkal ženu, která by se mnou dělala to, co ty. Vždycky jsem se dokonale ovládal, ale je to čím dál těžší. S tebou si připadám jako jiný člověk. Měníš mě, což mě děsí, ale udělal bych cokoliv, abys pochopila, že ti nechci ublížit.
Chci tě chránit a starat se o tebe. Chci abys ke mě cítila to, co já k tobě, abys byla jediná, kdo ví o mých myšlenkách a pocitech."

Najednou se zarazí, jako by si uvědomil že toho řekl až příliš, ale když neutekla a dál tam stojí a čeká pokračuje:
"Od prvního okamžiku co jsem tě uviděl jsem věděl, že jsi jediná, kterou ve svém osamělém životě chci. Nebyl jsem vždy perfektní vůdce, dělal jsem chyby a to se asi nezmění, ale věřím že s tebou jich bude daleko méně."

Chvíli na sebe mlčky hledí, jako by ještě vyčkávala, jestli něco dodá, ale když jen odevzdaně čeká, pokrčí rameny.
"Mě nezaskočilo to, cos udělal. Teda ano, jasně že jo, ale víc mě děsí moje pocity vůči tobě, které jsou tak protichůdné a já se v nich nedokážu vyznat! Jsem naštvaná sama na sebe a pořád i na tebe, žes mě tady zavřel, ale je to daleko složitější a já to nechápu! Nechápu sebe, nechápu tebe! Prostě se v tom plácám a nevím kde začít."

Smutně se pousměje a přikývne.
"To chápu. Nechci a nebudu tě do ničeho tlačit. Jen chci, abys mi dala šanci a líp mě poznala. Nic jiného nechci."
Možná to není špatný začátek. Někde začít musí, tak proč ne u toho, že se o něm dozví víc, možná se pak její pocity vůči němu nakloní na jednu nebo druhou stranu.

Přikývne a když se na ni pousměje nejistě mu úsměv oplatí.
"Dokončíme to sázení?" Souhlasí a tak se vrátí do skleníku.
Jsou tam asi ještě dvě hodiny a když mají hotové to, co chtěla, vrátí se do domu.
Eskil se omluví že musí ještě něco zařídit, ale jen co odejde se objeví Lisbet.

"Tak co jsi dnes dělala?" Zeptá se jí, když si spolu sednou v kuchyni ke kávě.
Řekne jí vše až na tu situaci ve skleníku.
"Vážně? Už ho dodělal? Myslela jsem si, že mu to bude trvat déle.
Cože? Sám se ti nabídl a pomáhal ti?" Nevěřícně zavrtí hlavou.
"Chtěla jsem se tě zeptat," začne nejistě, až se jí začne bát, "máš strašně krásné vlasy. Nechtěla bys je zapléct?" Tak něco takového nečekala, ale čím déle nad tím přemýšlela, tím víc se jí to líbilo až nakonec souhlasila.

Jak vzápětí zjistila, Lisbet přišla už připravená. Přesunuly se do obývacího pokoje, kde si k tomu pustily televizi a další dvě hodiny byly jedny z nejlepších, jaké zažila. Lisbet byla milá, vtipná a hlavně upovídaná, takže přesný opak Skyler. Ta potřebovala aby někdo neustále mluvil, popřípadě se jí ptal.

"Tak, hotovo," podá jí zrcátko. Překvapeně si prohlíží copánky a nemůže uvěřit, že jí něco takového byla schopná na hlavně vytvořit.
"Udělala jsem to tak, abys to pár dní nemusela rozplétat."
"To je úžasné," vydechne a přejede po tenkém copánku těsně nad uchem.
"Jsem ráda, že se ti líbí," řekne hrdě.