🔸🔶🔸

Jedla v tichosti, mezitím co Lisbet skládala nádobí z myčky a do myčky.
"Ukážeš mi své květiny?" Zeptá se nakonec. Nechce celý den strávit v tomhle domě. Když neodpoví, nejistě k ní zvedne pohled. Chvíli jako by přemýšlela a pak se na ni usměje.
"Jasně. Musím ještě některé přesadit, tak mi můžeš pomoct."

Jakmile dojí, uklidí nádobí.
"Zajdu si pro kabát," Lisbet na ni počká, jakmile uvidí co tím kabátem myslela, zamračí se.
"Není ti v tom zima?"
Pokrčí rameny a přitáhne si látku blíž k tělu a vyjde s ní ven, kde ji okamžitě ovane neskutečná zima.

Po deseti minutách chůze dorazí k domu, kde už byla.
"Ještě zajdeme ke mě do pokoje," zamíří do patra a když vejdou do pokoje, zvědavě se rozhlédne.
Má to tu moc pěkné. Lisbet otevře skříň a vytáhne z ní několik kusů oblečení.

"Na, tohle ti dám. V tom co máš bys zmrzla," podá jí termo tričko, dlouhý svetr a čepici.
"Děkuju," oblékne se a pak už společně zamíří k zadnímu východu.

"Páni," vydechne, když si uvědomí, jak velký skleník je a hlavně kolik v něm má květin.
"Musím přesadit tyhle, už jsou moc velké. Pomůžeš mi?" Přikývne a poprvé za dlouhou dobu se pousměje.

Čas tu běží úplně jinak. Dokonce zapomněla na okolnosti, za jakých se sem dostala.
Květiny pro ni vždycky byly terapie. Prsty v hlíně, která voněla stejně jako sazenice.
Ani jí nevadilo, že jí po několika hodinách prsty mrzly a hlínu měla za nehty.

Když se dostala zpět do druhého domu, už byla tma. Zamířila do koupelny, aby se umyla. Shodila ze sebe svetr a na zem se rozsypala hlína, která jí zůstala v záhybech.
"Sakra," na bílých dlaždicích vypadala jako vetřelec. Vzala ubrousek a začala ji sbírat na hromádku.

Když se rozrazí dveře, trhne sebou až spadne na zadek.
"Co se děje?" Přelétne pohledem místnost jako by čekal, že uvidí nějaký hororový scénář.
"Ježiši, co tady děláš?" Zamračí se a znovu začne sbírat hlínu.
"Tos stál za dveřmi, nebo co?"
"Co se stalo?" Zopakuje svou otázku podrážděně.

"Nic, jen jsem na svetru přinesla hlínu." Vstane a chce kapesník vyhodit.
"Ukaž, vyhodím to," než se naděje vezme jí ho z rukou a když se jí dotkne napadne ji, že má horečku.
Jeho ruce byly až neskutečně teplé a jakmile se jí dotkne, tělem se jí rozlije zvláštní pocit.

Vyděšeně ucukne. Vidí jak se zamračil a odfrkne si.
Beze slova vyjde z koupelny a zavře za sebou dveře. Ještě hodnou chvíli tam stojí a snaží se pochopit, co to sakra mělo být?!
Nakonec zatřese hlavou, rozpustí vlasy a za chvíli už si užívá teplou vodu dopadající na prochladnout kůži.

Osuší se a vyjde do pokoje aby našla něco, co si může obléknout. Ve skříni najde několik kusů oblečení, ale všechny jsou příliš velké. Nakonec se přestane přehrabovat a vytáhne černé tričko, které si oblékne spolu s tepláky. Aby si nepřipadala jak pytel brambor, lem na zádech svázala do uzlu.
To bylo lepší.

Chvíli přemýšlela co by měla dělat, ale jakmile se ozve prázdný žaludek, má jasno. Sice bylo už pozdě, ale i tak se rozhodla zjistit, jestli je v domě něco k jídlu.
Co nejtišeji našlapovala bosýma nohama až se zastavila u lednice, kterou otevřela.
Zorničky se jí rozšířili, když pohlédla na přeplněné police ovocem, zeleninou a spoustou jiného jídla.

Po chvíli váhání si vzala jogurt a našla lžičku. Posadila se na linku a když se uvelebila s pokrčenou jednou nohou pod zadkem pustila se do červeno bílé hmoty, kterou důkladně promíchala.

"Dobrou chuť," lžička se jí zastaví těsně před pusou a oči vystřelí vzhůru. Jak to sakra dělá?!
Vůbec ho neslyšela přicházet. Ze tmy se vynořila postava muže v teplákách velmi podobných těm, co měla na sobě.
Zavřela pusu a ztěžka polkla, když jí pohled sklouzl na hruď, která by měla být správně schovaná pod tričkem. Kdyby nějaké měl.

Očividně si její rozpaky a pohled užíval, protože se zastavil až před ní a na tváři se mu rozprostřel spokojený úsměv, když si dlaně strkal do kapes a neušlo jí, jak se lem posunul o pár centimetrů níž.

Vůbec jí nedošlo, že pořád drží v ruce lžičku s jogurtem, teprve když si přičichl a dávku na lžíci bez zaváhání snědl.
"Jahody?" Nechápala co tím myslí!
"Máš ráda jahody?" Přikývne a pomalu se nadechne.
"Vem si svůj," odsekne, když si prohlíží kelímek v jejich rukách. Strčí mu do ruky lžíci, kterou jí olízl a natáhne se do šuplíku pro čistou.

"Dobře," vytáhne si vlastní a postaví se naproti ní a opře se o linku.
Jí a při tom ji pozoruje jako lovec, který stopuje svou kořist. Z toho pohledu jí běhal mráz po zádech.
Přinutila se dát do pohybu a sklopila pohled dolů, aby se nemusela dívat na něj.

"Jak to, že nespíš?" Zeptá se po chvíli. Jen pokrčí rameny.
"Měla jsem hlad. A ty?" Proč se na to sakra vůbec ptá? Vždyť ji to nezajímá!
"Já většinou nespím skoro vůbec."
"A jak můžeš bez spánku fungovat?" To nechápe. Kdyby se nevyspala aspoň osm hodin, byla by úplně mimo.
"Litry kávy." Zasměje se. Ona zavrtí hlavou. "Ale spíš jde o to, že nemůžu spát, než že bych nechtěl. Většinu času zírám do stropu a tak raději pracuju."

"To musí být dost ubíjející," strčí jednu z posledních lžiček do pusy a vzhlédne.
Co se to sakra děje?! Ještě ráno byla rozhodnutá s ním do konce života nepromluvil a teď si tu s ním povídá!
Pokrčí rameny a smutně se pousměje.

"Má to i výhody. Když něco dělám, je to hotové rychleji, než kdybych na tom pracoval jen přes den.
Měla bys zítra ráno čas? Něco bych ti chtěl ukázat," přimhouří oči a snaží se přijít na to, co to je.
Jako první ji napadla nějaká cela, do které ji zavře a už nikdy neuvidí denní světlo, ale jeho výraz je zvláštní.

Jako by na to něco byl hrdý a opravdu se těší až jí to ukáže.
Pokrčí rameny.
"Podívám se, jestli ve svém nabitém programu najdu chvilku," neujde jí jak se zasmál, přestože se to pokusil skrýt.
Bylo to tak nenucené a přirozené až jí to vykouzlilo úsměv a city vůči němu se najednou změnily.

Jakmile si to uvědomila nasadila neutrální výraz, v rychlosti dojedla a s tichým "dobrou noc" odešla zpět do pokoje.
Posadí se na postel a zatřese hlavou. To přeci není možné? To je pořád tak mimo? To jí zmrzl mozek?!
Vzchop se ženská!

Teprve když si udělá jasno ve svém postoji vůči jeho osobě si lehne a přikryje se až po krk, aby se přestala třást.