🔹🔷🔹

"Torkile, posloucháš mě vůbec?" pozvedl obočí a snažil se potlačit smích. Jeho zástupce jen nepřítomně zíral do papírů. Nevyčítal mu to. Věděl, že ho zde drží už příliš dlouho na to, aby po něm mohl chtít stoprocentní soustředění.
"Promiň, co jsi říkal?" Zamrká a promne si oči. Eskil si povzdechne a odloží spis.
"To počká. Běž si odpočinout. Bude lepší, když se k tomu vrátíme až zítra." Torkil vděčně přikývne a protáhne si nohy. Pomůže svému příteli urovnat složky a zamíří ke dveřím.

"Dobrou noc, Alfo Eskile," pronese vážným tónem. Ten po něm vrhne výhružný pohled a zavrčí.
"Torkile, neprovokuj," v hrdle mu bublá vztek. Neměl rád, když mu tak říkal právě on. Od něho jediného chtěl, aby ho oslovoval jménem. Byli nejlepší přátelé už od dětství. Když se stal Alfou, bylo každému hned jasné, že se stane jeho zástupcem.

Torkil se tlumeně zasměje a zastrčí dlaně do kapes.
"Ale prosím tě, na mě vrčet nemusíš. To platí na ostatní, ne na mě. Ale díky. Už jsem vážně vyřízený. Jdi brzy spát. Už teď vypadáš hrozně a i ostatní si toho všímají." Odfrkne si, ale musí přiznat, že má pravdu. Vždycky špatně spával, ale poslední dobou se snažil spíš nespat a věnovat se práci.
"Pokusím se," otočil se k oknu a zahleděl se do tmy.

Nevzdáme to. Ozve se jeho vlk a ošije se. Jemu chybí také. Sakra, jak nám může chybět něco, co jsme nikdy neměli?! Dřív si říkal, že není sám, kdo svou spřízněnou duši dosud nenašel.
Jeho přítel, budoucí Alfa ze vzdálené smečky na tom byl stejně. Před časem se mu ale doneslo, že svou Sjelevenn našel. Byla to prej dívka, která k nim přišla a teprve u nich se dozvěděla kdo vlastně je.
Od té doby se pro něj téma družky stalo bolestivějším a odmítal se o tom s kýmkoliv bavit.

"Dobrou noc," vyruší ho Torkil z myšlenek, zavírající za sebou dveře pracovny.
"Dobrou noc," odvětí mu a jen nepatrně pootočí hlavu.

Musím se vyspat, promne si oči, které únavou štípou a zhluboka si povzdechne. Jeho vlk se schoulí do klubíčka a pokusí se o totéž.
Zamíří do svého patra nad všemi členy smečky, kteří zde bydlí. Má ještě jeden dům. Tam chodí, když chce být sám, nerušen ničími myšlenkami. Teď je mu to jedno. Většina obyvatel už stejně spí a je tak unavený, že mu ostatní nevadí.

Zavře za sebou dveře a jen ze sebe shodí všechno oblečení a padne na postel.
Je až příliš velká pro jednoho vlka, prolétne mu hlavou a dlaní přejede po druhé polovině. Zamračí se. Musí se vyspat, už zase začíná myslet nad nemožným a být melancholický. To si nemůže dovolit.

Než usne, jako každý večer pošle Bohyni svou prosbu a pak už se nechá vtáhnout do tmy bezesného spánku.

Ráno se probudí sice unavený, ale melancholická nálada předešlého dne je pryč. Díky Bohyni.
Dopřeje si dlouhou sprchu, než se upraví do čistého oblečení a sejde do jídelny, kde už snídají ti, co vstali. Je si vědom toho, že účastnit se takových věcí je téměř povinnost, přestože jí nevykonává nijak často.

Všichni ho pozdraví úklonou hlavy a jakmile se posadí vedle Torkila, jedna z vlčic před něho postaví talíř s jídlem a hrnek kávy.
"Díky, Lisbet," nejraději by nic nejedl a šel se proběhnout, ale to teď muselo počkat. Když nic nesní, bude to jako by pohrdl tím, co mu připravili a to nechtěl.
Zhluboka se nadechl a pustil se do jídla.

"Hele, musím do města, nechceš jet se mnou? Mohli bychom zajít do našeho krámu a podívat se co mají nového," pokusí se mu Torkil zvednout náladu a odvést jeho pozornost. Chvíli váhá, ale při vzpomínce na speciality, které přivezli posledně se nepatrně pousměje. Aspoň si na chvíli oddechne.
"Dobrá," souhlasí a jeho přítel se spokojeně usměje a dopije svou ranní dávku kofeinu.

Má ještě dost času a tak se rozhodne vyhovět svému vlkovi, který už od rána naléhá, že se chce proběhnout.
Zamíří k okraji lesa, kde se přemění a předá plnou kontrolu vlkovi a sám si užívá volnost spolu s krásou lesa.
Vrací se spokojenější a klidnější. Torkil už čeká u auta a datluje do telefonu.

"Můžeme?" Nastoupí na sedadlo spolujezdce a vytáhne svůj, aby zjistil, jestli mu v době jeho pobytu ve vlčí kůži někdo nevolal.
Torkil nasedne a nastartuje auto, když se z domu vyřítí Lisbet.
"Mohli byste mi přivést zeminu? Potřebuji přesadit truhlíky," jen přikývne a ona vděčně skloní hlavu.

Za pár minut už míří po cestě do nejbližšího města. Eskil chvíli přemýšlí, kde sehnat tu nejlepší zeminu. Lisbet by nic nekvalitního nekoupil. Při pomyšlení na zahradnictví, které mu vyvstalo na mysli se pousměje. Na kytky niky nebyl, ale tohle místo, v něm vyvolávalo zvláštní pocit.

"Na co myslíš, že se tak směješ?" Všimne si jeho výrazu Torkil, který dosud mlčel.
"Přemýšlím, kde Lisbet koupit tu zeminu." Jeho přítel nadzvedne obočí.
"Vážně? A to ti takový úsměv vykouzlila představa, že půjdeš do zahradnictví?" Stále nechápe. Nic neřekne, jen pootočí hlavu k oknu aby mu naznačil, že se o tom bavit nechce.

Nejdříve se rozhodnou zajet do obchodu, kvůli kterému Eskil souhlasil že pojede. Byl to malý krámek s produkty různých malých pivovarů. Torkil ho tam před časem zatáhl aby mu zlepšil náladu, což se mu ostatně povedlo tehdy i dnes.

Další zastávkou bylo zahradnictví. Už při vstupu poznal, že to bude delší návštěva. Před nimi byli zákazníci, kteří se očividně nemohli rozhodnout.
Prodavačka, která je při příchodu mile pozdravila o pár minut později přišla aby se omluvila.
"Moc se omlouvám. Pošlu vám kolegyni aby vám ukázala, kde máme zeminy," s těmi slovy odběhla někam dozadu.
Eskilovi se to nelíbilo. Potkal zde už hodně prodavaček, ale tahle byla vždy jediná, která dokázala vyhovět jeho nárokům.
"Půjdeme, stavíme se tu až při cestě zpět," otočil se k Torkilovi, který převrátil oči v sloup.
"To nemůžeš dvě minuty vydržet?" Odfrkne si, ale otáčí se k odchodu.

V tom momentě se srazí s někým za sebou. Byl tak zabraný do svých pocitů rozmrzelosti, že si té osoby ani nevšiml.
"Hrozně moc se omlouvám," při těch slovech jeho vlk zbystřil a jemu po zádech přeběhl zvláštní pocit.
Jakmile k němu dívka zvedne pohled, vlk v něm zavyje.

Konečně.