,,Budu muset teď zmizet."

●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●

Sedíme v naší oblíbené útulné restauraci na našem stálém místě u posledního stolu u krbu, už jsou to 3 roky od doby co jsme zde měli první rande a stále nám to funguje skvěle až na maličké problémy, které jako vždy spolu nějak zvládneme. Je to zvláštní..ale i po těch třech letech jsem do Williama stále zamilovaná a to se mi jen tak nestalo již dlouho. Vždycky když je blízko mne cítím se v bezpečí a zapomenu na svoje životní trable, kterých je nespočetně dost.  Uchvacuje mne jak i po těch třech letech je tak neodolatelně přitažlivý, charismatický a tak ochotný..na nohou by mě nosil. Někdy si připadám jako princezna teda až na chvíle když můj princ odjede ve svém autě do jeho práce kde je obvykle přes noc s výjimkami.

Číšník nám přinesl ke stolu námi objednané jídlo a my mu s milým úsměvem poděkovali a pustili se do vychutnávání si naší dokonalé večeře. Celou restaurací se roznesla velmi příjemná vůně čerstvého cukroví, které tento podnik rozváží do zdejších domovů pro seniory a škol. Nad touto vůni se usměju a upiji  si mého šálku s hřejivým kakaem, poté odložím hrnek na stůl. Všimnu si,že mě William stále sleduje a všímá si každého mého pohybu. Trochu mě to překvapí jelikož si ani neukousnul  svého jídla.

,,To jsem tak ošklivá,že jsi ze mě oslepl?" zeptám se s touhou aby řekl pravý opak čímž mi poskytne pocit štěstí, které mi před těmi lety co jsem ho potkala jsem tak postrádala. William sebou ošije aby na mě přestal zírat a vyšel z toho svého myšlenkového světa. Nadzvednu obočí a věnuji mu svůj tázavý pohled, on se nervózně usměje a jedním pohledem si mě prohlédne od hlavy až k patě a následně se sladce usměje.

,,Jsi tak krásná." řekne něžně a pošle mi vzdušnou pusu a já mu taky. Tyto slova mě dokáží dostat na kolena..pouhá tři slova. Dál už nemluvíme a pustíme se do jídla. Objednala jsem si svůj oblíbený salát s parmezanem, vím zvláštní kombinace parmazán a kakao,ale já to i po těch letech miluji. William si objednal svůj oblíbený steak se zeleninou.  Tento večer se mi zdál naprosto dokonalý do té chvíle co Williamovi zazvonil mobil. Rychle si ho vyndal z tašky a kouknul se kdo mu volal, po té co uviděl kdo mu volá lehce se usmál,ale to skryl tou překvapeností.

,,Promiň..to je z práce." omluví se a zvedne se od stolu, ještě mi dá lehký  polibek do vlasů a odejde dostatečně daleko ode mně. Zůstala jsem zase sama..ach, jak čekané. Položím si předloktí na stůl a pozoruji mé okolí. V restauraci sedí zamilované páry - možná taky proto,že je únor 14. Doufám,že i nám tento večer skončí hezky..Najednou mi pípne mobil a v oznámení se mi ukáže zpráva od mé kamarádky Sophie - sestry na urgentním příjmu nemocnice Svatého Bartoloměje. Otevřu si mobil pomocí gesta a otevřu si Whatsapp kde mám jednu nepřečtenou zprávu od Sophie. Kliknu na zprávu a začnu si jí číst.

Ahoj,

budu vám muset překazit váš večer. Na urgetním příjmu si tě žádají. Přijď nejpozději do 20:00.

Sophie

Hned jak si přečtu zprávu neváhám a zvednu se od stolu, stejně už mám jídlo snězené tak co a Williama si zřejmě též žádají v práci též. Na stolu nechám vzkaz s omluvou a odejdu k věšáku s mým kabátem, který si následně obléknu na sebe. Venku už docela není zima,ale tento můj černý kabát mám moc ráda a budu ho nosit do té chvíle než nestloustnu tak abych se do něj už nevešla. Vyjdu do té večerní  zimy z teploučkých prostor restaurace a jdu pěšky do nemocnice, která je od restaurace vzdálená asi tak 10 minut pěšky. Vždycky se v této restauraci naobědváme se Soph když máme ve směně chvíli volna na obědovou pauzu. Trochu mě ovane studený vítr tak k sobě víc přitisknu svůj kabát s kabelkou pro pocit tepla, které beztak nepřijde. Myšlenky směřuji ohledně svých pacientů, které zřejmě již brzy uvidím. Prý mi přivezli chlapa s dírkou uprostřed hlavy..prý to má od vrtáku a vlastnoručně si to způsobil. Nechápu takové lidi, když jsem byla mladá a měla jsem sebevražedné sklony mě vždy uklidnilo přesvědčení v to,že tím jak se budu učit budu vlastně zachraňovat životy. Jsem pyšná na svoji práci doktorky na urgetním příjmu...

Za chvíli dojdu do nemocnice kde panuje ten ruch, který tak miluju. Uvidím Sophii jak je už oblečená v typickém doktorském bílém  plášti  a tmavě- zeleném triku s kalhoty a já tu běhám normálně v kabátě a džínem, triku s potiskem Nirvany..jak běžné u mě. Přijdu rychle k ní a poklepu ji na rameno čehož se ona lekne a zakřičí snad na celou nemocnici čehož si bohužel nikdo nevšimne z toho vytížení. Hned jak mě Soph uvidí jak se celá tlemím z jejího leknutí mi věnuje svůj naštvaný pohled, který hned změní, neboť už v sobě nevydržela dusit ten smích po chvíli se však přestaneme smát a ona začne mluvit:, ,,To sis dala na čas." postěžuje si a já na to jen protočím očima a nahodím nevinný úsměv.

,,No víš..já mám narozdíl od tebe nějaký sociální život." odseknu ji když mi podá složku kde jsou potřebné informace o pacientovi, které začnu listovat. Sophie dá ruce v bok a začne mluvit svým vážným tónem, kterým mě vždycky spíš rozesměje.

,,To říká ta pravá..denně se prohraváváš v mrtvolách či živých.Moc v tom rozdíl nevidím." řekne a já si přitom začnu číst složku o pacientovi.

Erik Fien, 48 let, 3 děti, rozvedený, byl odsouzený na tři roky ve vězení,ale z toho nějak sešlo. Je tu kvůli malé díře v hlavě, kterou si sám vyvrtal do hlavy pomocí vrtáku. Patří do  nějaké sekty bezhlavých..

Hm..to by vysvětlovalo tu díru v hlavě. Rychle si položím na věšák svůj kabát a doběhnu do boxu kde pacient leží na lůžku. Přijdu k němu, má otevřené oči a hlavu obvázanou aby mu to zranění vydrželo do doby operace. Jsem jeho ošetřující lékařka takže budu muset vyhodnotit zda půjde na operaci či se to zvládne bez ní. Přijdu opatrně potichu k posteli a podívám se konejšivě na pana Fiena. On si mě všimne tak odvrátí zrak od stropu ke mně, nejdřív si mě prohlédne zrakem od hlavy až k patě a poté mi začne věnovat pozornost.

,,Dobrý den pane Fiene, jsem vaše ošetřující lékařka Sadness Greener. Prý jste si sám vyvrtal do hlavy díru.." začnu opatrně a on mlčky kývne. Moc nevykazuje utrpení či bolest... možná jen tu bolest lehce zvládá. 

,,Můžu se podívat?" zeptám se nesměle a přitom dám k jeho hlavě blíž ruce na ,které jsem si mezi tím nandala lékařské rukavice. On kývnul a já mu opatrně odhrnula obvaz od rány. Když se mi naskytl pohled na ránu docela mě šokovalo jak je v pohodě. Je sice lehce zakrvácená,ale obejde se to bez větších problémů. Dám zpátky na ránu obvaz a šťastně začnu:, ,,Tomu bude stačit jen trocha dezinfekce  a budete zase  zdravý jak rybička." začnu na muže a potom se otočím na Sophii, která mi dělá zdravotní sestru a stojí u pultíku s dezinfekcí. Kývnu na ni a ona vezme do ruky dezinfekci. Podívám se ještě na pacienta zda je v pořádku. Muž sebou začne najednou nehorázně šít proto mi nezbývá nic jiného než mu lehnout na ruce aby si neublížil.

,,Sophie ty ho chytni za nohy. Zřejmě má epileptický záchvat." zakřičím na ni a ona hned si vezme do ruky injekční stříkačku s anesteziem do ruky a lehne si na mužovi nohy. Pacient se bohu dík přestane tak ošívat a je najednou klidný. Zvednu se z jeho hrudníku a Sophie z jeho nohou. Chvíli tam jen tak stojíme a koukáme na to jak muž klidně spí když on v tom Sophii silně kopne do ruky a ona tím do sebe pomocí injekční stříkačky dá anestezium a omdlí na zem. Podívám se na přístroje, které začnou zběsile  pípat, pacient dostal infakt. Musím mu podat první pomoct.

Rychle si kleknu na něj obkročmo a sepnu ruce do pěstí  a stlačím ruce do hloubky cca 5 cm do jeho hrudníku. Po několika marných pokusech jsem už cítila jak mi teče pot po čele.

,,Pomoc! Rychle přijďte sem!!!" zakřičím tak silně,že to moje hlasivky ještě nikdy nedokázali a stále se snažím pacienta dovést k životu. Z chodby do pokoje najednou vejde doktorka Elmesová, která urgent řídí a s ní nějaký muž - zřejmě nový zaměstnanec. Hned co mě uvidí jak sedí obkročmo na pacientovi a pokouším se mu stlačováním hrudníku dovést k životu hned přispěchají k posteli a ten muž si stoupne ke mně blíž aby mne vystřídal.

,,jedna..dva..tři..čtyři..TEĎ" řeknu a hned jak řeknu teď slezu z pacienta a ten muž začne ho vodit znovu k  životu což se mne nepovedlo. Ředitelka hned si sedne k Sophii, kterou najednou probudí a já začnu tiše popotahovat z to,že toho pacienta nedokážeme už zachránit. Ředitelka přejde k muži a chytne ho za ruku aby už přestal resuscitovat.

,,Jeho už nezachráníme.." řekne tiše se slzami v očí ředitelka on chvíli na ní řve a dohadují se,ale potom poleví a přestane resuscitovat. Slzy mi už tečou proudem, vím jako lékařka na urgetním příjmu bych na tyhle případy měka být zvyklá..no taky,že jsem,ale tohle mě z neznámého důvodu nějak vzalo.. Ten muž se zvedne z lůžka na zem a vezme si blok kam zapisujeme čas smrti a k tomu si vezme ještě do ruky tužku, která leží na stolečku naproti lůžku.

,,14 února, 20:21 hodin a 32 sekund." řeknu rovnou čas a  datum úmrtí což on hned zapíše do bloku. Ředitelka mezitím do místnosti pozve sanitáře, kteří pana Faina odvezou na pitvu v naší nemocnici. Sophie ke mě přijde a jen tiše řekne:, ,,Jdu na sesternu. Ty by sis měla taky odpočinout." je vidět,že je docela dost unavená z toho anestezia. Nedivím se jí..probudit se vedle metvého pacienta a ještě se cítit jako opilá po minimálně pěti skleničkách vína..jo, ještě,že jsem tohle nikdy nezažila. Otočím hlavou lehce na Soph.

,,Jo..už půjdu." řeknu potiše a v tom ona odejde z boxu na lůžka a já si uvědomím,že mám na stole v boxu ještě svoji tašku s notebookem a vším ostatním. Zvednu ji ze stolu a dám si ji na rameno.

,,Půjdu k sobě..kdyby něco." oznámím těm dvoum, lehce ještě zamávám a odejdu přes chodbu k sobě do kanceláře. Být jednou z vedoucích urgentního příjmu má své výhody..Dojdu ke dveřím s nápisem mého jména, které následně otevřu a za sebou zavřu. Oddechnu si a hodím šipku na malý  gauč, který mám v místnosti.

Po krátké chvíli povalování z tašky se začne ozívat pípání mobilu. Znuděně se zvednu a z tašky na Notebook vyndám mobil.