Mohlo uběhnout pár dní, nebo taky několik týdnů, ale i kdyby se Severus snažil sebevíc, nedokázal by říct, co z toho je pravda. Po zjištění o tom, kdo je doopravdy matka Iris a po nečekaném setkání s Lilly, byl Severus v jednom kole zaměstnán. Buď Pánem zla, který se zdálo chtěl mít černovláska pod svým dohledem, nebo Brumbálem, který se snažil získat co nejvíce informací, kvůli plánovanému odvetnému útoku.

Ve všem tom zmatku a shonu si ale často vzpomněl na Miu. Věděl moc dobře, že si s ní dřív, či později bude muset promluvit, upřímně promluvit. Už před rozhovorem s Lilly mu bylo jasné, že si musí společně ujasnit, jak na tom jsou, aby následně nevznikaly trapné situace, jako například ta, když je v kuchyni na Grimmauldově náměstí přistihl Ron.

„Promiň, neunavuji tě náhodou Severusi?" ozval se tichý, leč nepříjemný hlas Pána zla, který donutil našeho černovláska, vrátit se i se svými myšlenkami zpět do reality.

„Omlouvám se Můj pane, pouze jsem se zamyslel nad tím, co jste říkal," pokusil se zachránit svou chybu Severus. Bylo očividné, že mu Voldemort nevěří ani slovo, ale přešel jeho odpověď bez jediného slova.

„Jak jsem tedy již říkal. Brumbál už dozajista ví o mých viteálech a bohužel, se mu za pomoci těch šmejdů z Řádu podařilo většinu z nich zničit. Musím říct, že jsem zklamán. Velice zklamán," řekl a svůj pronikavý pohled upřel na Luciuse, který se krčil na okraji místnosti, a na Bellatrix, která oproti Luciovi stála co nejblíže k Temnému pánovi a kdyby mohla, tak by mu nejspíš zlíbala nohy.

„Můj pane...Udělal jsem v-vše, co bylo v mých silách, abych váš viteál ubránil ale..." nedostal šanci dopovědět.

„Tvé kluzké výmluvy mě nezajímají Luciusi. Kvůli tobě a Bellině neschopnosti, jsem zase o kus zranitelnější. Jediný, kdo mě zatím nezklamal jsi ty Severusi. Ano, sice si pamatuji ten incident s tou Weasleyovic holkou, ale to nebylo nic důležitého," černovlásek pouze pokývnutím hlavy poděkoval a doufal, že už bude moct schůzi opustit.

„Zmizte mi z očí," prskl směrem ke dvěma provinilcům a ti bez zbytečného zdržování opustili mísnost.

„Jak se daří mé dceři Severusi? Doufám, že její výcvik pokračuje bez problémů?"

„Ano můj pane. Iris se učí velice rychle a nejsou s ní žádné problémy," odvětil vyrovnaným hlasem černovlásek. Když si však vybavil, jak většinou tráví společný čas s Iris, musel se hodně držet, aby si uhlídal své myšlenky. Místo toho, aby ji učil smrtící kletby a černou magii, trénovali praktická obraná kouzla, která jdou zvládnout bez hůlky, pomocí stínové magie, a nebo psali potají dopisy pro Miu, které následně Severus tajně propašovával z Malfoy Manoru do Hlavního štábu, kde je vždy pečlivě uložil před dveře Hermionina pokoje.

„To rád slyším. Schůzka Kruhu se blíží a nesmím dopustit, aby má dcera selhala. Je to jasné?" zeptal se přísným hlasem Voldemort. Severus nemohl jinak, než neochotně přikývnout. Temný pán si ho jenom významně prohlédl a následně opustil, bez jediného slova na rozloučenou, místnost. Věděl moc dobře, že Severus s přijetím Iris mezi smrtijedy nesouhlasí, ale bylo mu to jedno. Spíš ho bavilo ho tím faktem trápit.

Černovásek si hluboce oddechl. Konečně mohl povolit svou nitrobranu a dovolit svým myšlenkám volně se rozběhnout hlavou. Dovolil si spustit své zábrany a pokusil se naplnit svou mysl šťastnými vzpomínkami. Chvíli se mu i zdálo, že je v tom úspěšný, ale jakmile se z temných zákoutí jeho mysli začala vynořovat děsivá minulost, ihned zase uzavřel svou mysl, nasadil nepřístupný výraz a vyrazil za Iris.

Když procházel domem uvědomil si, že už je to dlouho, až moc dlouho, kdy se mohl jenom sám se sebou zavřít ve své laboratoři a začít pracovat na novém projektu, nebo prostě jenom vařit nové zásoby lektvarů do své spíže. S radostí v srdci sledovat bublající kotlík, který přisliboval úspěch. Věnoval se „Velkému úkolu" jak to nazýval Brumbál, ale neměl ani čas na jednu jedinou radost jeho života, která ho nikdy neopustila.

„Budu si někdy muset udělat čas. Jinak vyjdu ze cviku, a to by nebylo dobré. Až se pak vrátím do Bradavic tak..."

„Až se vrátíš do Bradavic? Vážně jsi tak naivní, že věříš, že se ještě někdy podíváš do temného sklepení toho hradu? Vážně si myslíš, že z téhle války vyjdeš jako kladná postava? Nebo dokonce v hloubi svého srdce věříš, že přežiješ? Ach Severusi. A já si myslel, že ty jsi tady ten racionálně uvažující," postěžoval si černovláskův rozum a uvrhl tak na jeho osobu stín, který si tak dlouho držel od těla. Stín kruté reality, před kterou se snažil utéct. A proč? Proč vlastně utíkal?

„Protože nechci odejít od ní. Nechci ji tady nechat samotnou," odpověděl sám sobě Severus.

„Koho nechceš nechat samotného. Mě?" ozval se mu v hlavě hlásek, který by teď už poznal kdekoliv.

„Samozřejmě, že tebe," odvětil nahlas Severus, který byl rád, že ho malá Iris vytrhla z hlubin jeho hlavy.

„Ale co jsme si říkali o lezení do myšlenek jiných lidí?" Iris se provinile podívala do onyxových očí černovlasého kouzelníka a zkusila své kočičí oči.

„Moc dobře víš, že tohle funguje jenom na tvoji matku, a na mě rozhodně ne, takže se koukej sebrat a používat slova," řekl rozhodně Severus a sledoval, jak dívenka chvíli bojuje sama se sebou. Moc dobře věděl, co způsobilo, že se opět uzavřela do sebe. Chyběla jí Mia a lidský kontakt. Tady v sídle se s ní nejčastěji vídal on a vzhledem k tomu, že za ní mohl chodit maximálně čtyřikrát týdně, ten zbytek trávila buď sama se sebou, nebo ve společnosti své matky a za občasných návštěv Voldemorta.

„Už jsem se bála, že nepřijdeš. Dlouho jsi tady nebyl," vyčetla mu a její smutná očka v Severovi probudila lehký pocit viny, i když věděl, že za to nemůže.

„Víš moc dobře, že kdyby to bylo jenom na mě, tak jsem tady s tebou každý den, ale bohužel musím pomáhat tvému otci a ve volném čase Brumbálovi, takže jsem byl hodně zaneprázdněný," na to Iris nic neřekla. Jenom tiše seděla na své posteli a hrála si se svýma rukama.

„Děje se něco?"

„Já jenom...Bojím se," odvětila tiše dívenka.

„Já taky," pomyslel si Severus, ale když si všiml, jak se Iris ustaraně zadívala jeho směrem pochopil, že jeho myšlenku zachytila.

„Čeho se bojíš ty?" obrátila Iris hovor směrem na Severuse a se zájmem sledovala jeho výraz.

„Toho, co přichází. Toho, co je nevyhnutelné a toho, že s tím sakra nemůžu nic udělat!" vypadlo nečekaně z černovláska a podle jeho výrazu bylo poznat, že ani on sám neplánoval s tím, že by to doopravdy řekl nahlas.

„A-aha. A můžu ti nějak pomoct?" zkusila svým úsměvem zlepšit náladu v místnosti malá kouzelnice.

„No, to vlastně můžeš. A tím, že mi ukážeš, která všechny kouzla si z minule pamatuješ," změnil nenápadně téma rozhovoru Severus a byl rád, když se na to Iris chytila. Ihned začala běhat po pokoji a ukazovat nejrůznější kouzla. Černovlásek nemohl jinak, než být zas a znovu ohromen tou dávkou talentu, který dřímal v této dívce. V určitých momentech mu silně připomínala Hermionu a on byl rád, že alespoň v přítomnosti Iris, si ji může připomenout...

______________________________________

Bylo něco málo po druhé hodině odpolední a Hermiona ležela ve své posteli. Nad hlavou se jí vznášeli malí modří motýlci a ona se snažila soustředit na ně a na to, jak krásní a bezstarostní se zdají.

Po jejich záchranné akci, která naštěstí dopadla úspěšně, neměl ani jeden ze Zlatého Tria, co dělat. Právě to, že se pustili na vlastní pěst zachránit Ginny bylo důvodem toho, že je teď Brumbál vynechával z akcí Řádu a nenechal je se zapojit. Na jednu stranu chápala, že to, co udělali, bylo proti pravidlům řádu, ale stejně se cítila ukřivděná.

Až na občasné trénování Obrany proti černé magii s Remusem, hraní Kouzelnických šach s Ronem a Harrym, nebo trávení času s Ginny, si přišla naprosto zbytečná. Už třetí týden se členové řádu pokoušeli najít a zničit předposlední viteál, který stál mezi nimi a zničením Voldemorta, zatímco ona se válela v posteli, četla si a snažila se všemožně bránit nudě.

Občas našla u svých dveří dopis, díky kterému pak měla celý den dobrou náladu. Tyto vyjímečné dopisy byli totiž od Iris, ale důvodem její radosti nebyl  jenom obsah, který nalezla na řádcích, ale i vědomí toho, že jí ty dopisy u dveří nechával Severus. Proto pokaždé, když si všimla bílé obálky u svých dveří seběhla co nejrychleji do kuchyně s nadějí, že ho třeba ještě zastihne, ale pokaždé ji čekalo jen hořké zklamání.

Její nálada se ale o stoprocent zlepšila, když jim při večeři Molly oznámila, že se večer bude konat porada, na kterou můžou přijít i oni.

„Porada řádu. Klid Hermiono. Ano. Je nejpravděpodobnější, že tam bude i Severus. Ano, je pravda, že jste se pořádně neviděli od toho okamžiku, kdy jsi ho omráčila," začala Hermiona panikařit ve své hlavě a kdyby na ní nezačala mluvit Ginny, jistojistě by se ve svých myšlenkách nadobro ztratila.

„Myslíš, že se bude Ron hodně naštvanej?" zašeptala nervózně směrem k hnědovlásce Ginny. Mia nejdřív nechápavě zkroutila obočí, než si uvědomila, o čem je řeč. Ginny s Harrym spolu totiž v uplynulých třech týdnech začali chodit a zatím to nevěděl nikdo kromě jich dvou a Hermiony.

„No, nejspíš bude potřebovat čas, aby to zpracoval, ale jinak nevidím důvod, proč by měl být naštvaný. Je to přece Ron. Pochopí to," podpořila svou kamarádku Mia a s radostí sledovala, jak se Ginny aspoň trochu uvolnila.

Po večeři pomohli Molly s nádobím a následně se šly ještě rychle upravit předtím, než měla začít porada. Zlaté trio spolu s Ginny bylo v kuchyni skoro jako první a společně s Brumbálem a Molly čekali, než dorazí všichni pozvaní. Podle Brumbálova výrazu se muselo stát něco vážného, jelikož jeho čelo zdobila vráska, způsobená jeho strnulým obličejem.

S každým vrznutím dveří a s každým novým příchozím nervozita v Mie rostla, jelikož věděla, že už další příchozí by mohl být onen černovlásek s uhrančivým pohledem. Díky tomu, že měla hodě času na přemýšlení si uvědomila, že musí s pravdou ven. I kdyby jí měl odmítnout (což bohužel očekávala) tak mu musí říct, co k němu cítí a jednou pro vždy to vyřešit.

Místnost se pomalu, ale jistě zaplňovala kouzelníky, kteří zaujímali místa kolem dlouhého stolu, v jehož čele stál Brumbál spolu s Kingsleym.

„Tak, nyní, když jsme tu všichni, myslím, že můžeme zahájit poradu," při těchto slovech v Hermioně zatrnulo.

„Jak jako všichni. Severus přeci ještě nedorazil. Co se děje? Stalo se mu snad něco?" Hermioniny myšlenky létaly její hlavou jako splašené a ona začínala panikařit.

„Mio. Mio slyšíš mě?" ozval se jí v hlavě uklidňující hlas, ve kterém poznala Remuse. Nemohla mu odpovědět, neměla na to sílu, proto pouze vyhledala kouzelníkův pohled a nenápadně přikývla.

„Dobře mě poslouchej, teď není čas na to, abys panikařila. Severus je v naprostém pořádku, dávám ti své slovo a neboj se, na poradu dorazí, akorát o trochu později, ano?" sice jí to nepřesvědčilo na sto procent, ale děkovně se na něj pousmála a následně se pokoušela vnímat to, co jim Brumbál na střídačku s Kingsleym říkal.

„Podle posledních zpráv z ministerstva, útoků na mudlorozené kouzelníky nijak zvlášť nepřibývá, takže nemůžeme s přesností určit, jestli těch málo, které se udály má na svědomí Voldemort a jeho přívrženci nebo nikoliv, ale i tak musíme zůstat obezřetní a v žádném případě nepolevovat," domluvil Kingsley a slova se opět ujal Brumbál.

Než však stačil cokoliv říct, dveře od kuchyně se otevřely a do místnosti vstoupil on. V černém plášti a s nepřístupným výrazem na tváři došel k Brumbálovi a něco mu potichu, tak aby to neslyšel zbytek kouzelníků, řekl. Hermiona ho nevěřícně sledovala a její útroby zaplavila vlna tepla když si uvědomila, jak dlouho na tento okamžik čekala. Na chvíli, kdy ho bude moct opět vidět, být ve stejné místnosti jako on a doufat, že bude mít šanci ukradnout si chvíli jeho času.

„Takže vážení. Podle nejnovějších zpráv se chystá shromáždění Kruhu," místnost padla do nepříjemného, tíživého ticha a všichni čekali, co jim Brumbál dodá za bližší informace.

„Má při něm dojít k nějakému speciálnímu přijetí nového vzácného člena, na kterém Voldemortovi záleží. Tomu musíme zabránit. Tento kouzelník bude určitě něčím výjimečný, ať už to budou jeho schopnosti, síla nebo chytrost. Každopádně nesmíme dovolit, aby se přidal do řad Voldemortových stoupenců, a to za žádnou cenu. Během zítřka vyberu skupinu, která půjde s námi a zúčastní se této akce. Ti zbylí, kteří nebudou vybrání nám pomohu jinak, a to zabezpečením místa předem. Pokud se to Severovi podaří, podá nám informace o místě setkání , abychom se tam mohli porozhlédnout a najít nejlepší pozice pro náš dočasný úkryt. To je ode mne zatím vše. Prosím vás všechny, abyste se sem zítra v sedm hodin večer dostavili na finální poradu," s tím se se všemi rozloučil a odešel do vedlejší místnosti spolu s Kingsleym, Severusem, panem Weasleym a Remusem.

Ostatní, plně ponořeni ve svých myšlenkách na to, co se právě dozvěděli, opustili dům. Mia byla naprosto mimo. Vůbec nevnímala, o čem se její kamarádi baví. Pouze nepřítomně přikyvovala a pohledem hypnotizovala dveře, aby se náhodou se Severusem neminuli.

Po chvíli, která jí přišla jako nekonečná, se dveře konečně otevřeli a vyšel z nich Brumbál s Kingsleym.

„Hermiono?" dívka rozrušeně přikývla a přešla k řediteli.

„Remus by s vámi rád mluvil," řekl s lišáckým úsměvem Brumbál a nenápadně na dívku mrknul. Ta jenom nechápavě přikývla a vkročila do ponuré, tmavé místnosti. U krbu stály dvě postavy a o něčem horlivě debatovali. Mia je nechtěla rušit, a tak jenom tiše stála na prahu, čekajíce, až domluví, i když by nejradši přeběhla celou místnost a Severuse objala, jenom aby se ujistila, že je skutečně tady.

"Musíš to udělat, víš moc dobře, že je to tak správné,"

"Já vím, ale...Nechápu, že to říkám zrovna tobě, ale je i dost možné, že se bojím její reakce," odvětil tichým hlasem Severus. Remus už chtěl něco odvětit, když v tom ve svém zorném poli spatřil Miu a to ho donutilo přestat mluvit se Sevem.

„Ach, tady jsi Mio," řekl Remus, když si dívky nervózně postávající na kraji místnosti všiml.

„Brumbál říkal, že se mnou chceš o něčem mluvit?" nad tím se Remus jenom pousmál.

„No, to asi řekl, ale myslím, že to nejsem já, kdo s tebou chce doopravdy mluvit," a s úsměvem opustil místnost, ve které zanechal Severuse s Miou samotné...

Jakmile osaměli, odvaha z jejího těla vyprchala a ona najednou nevěděla, co dělat. Následována Severovým pohledem pomalu přešla ke krbu a nervózně sebou ošila.

„Ehm, jak se ti líbily dopisy od Iris?" začal neohrabaně rozhovor Severus.

„Moc, jsem ráda, že tam má tebe a nemusí v tom strašidelném domě trávit všechen čas sama," odvětila Mia, ale stále se nedokázala tak úplně uvolnit. Severus se posadil do křesla a pokynem ruky naznačil, ať následuje jeho příkladu. Neprotestovala.

„Musíme si..."

„Myslím že bychom..." skočili jeden druhému do řeči. Mia se pousmála, protože si uvědomila, že Severus Snape je s její přítomnosti nervózní. V hodině by se nikdy nenechal nikým přerušit, ale teď?

„Prosím, pokračuj," řekla jenom, a doufala, že prolomí ono trapné ticho.

„Já...Myslím, že si potřebujeme promluvit o...Tak nějak o všem, nemyslíš?" navrhl a svůj pohled opět spojil s jejím.

„Soustřeď se. Ano ve světle těch plamenů sice vypadá nádherně, ale tohle je důležité, takže nebuď idiot a koukej vnímat," koplo do něj jeho svědomí a on se ho pokusil poslechnout nehledě na to, jak těžké to bylo. Její hnědé vlasy jí v mírných vlnách splývali kolem obličeje a její oči, plné života a snad i radosti (?) se na něj dívaly s napjatým očekáváním.

Zhluboka se nadechl a začal pomalu vysvětlovat vše, co se stalo od okamžiku kdy se neviděli a doufal, že někde během toho celého rozhovoru sebere odvahu k tomu, vyznat té nejúžasnější čarodějce pod sluncem, že on, starý, ošklivý a často zarmoucený kouzelník propadl jejímu kouzlu. Že jenom díky ní je jeho srdce zase celé a především to, že už nikdy nechce být nucen předstírat, že k ní nic necítí...