Atmosféra u ohniště byla lehce vypjatá. Brumbál už se několikrát pokoušel rozvinout se svými společníky určitou konverzaci, ale bohužel pro něj se mu to nedařilo. To, že nespolupracoval Severus nebylo žádným překvapením, ale neochota ze strany Hermiony ho poněkud zarážela.

Chvíli je tedy nechal bloumat jejich myšlenkami, ale nakonec to nevydržel a ticho přerušil.

„Tak tedy dobrá. Mám návrh na hru, kterou bychom se dnes večer mohli zabavit, co vy na to?" nadhodil s úsměvem na tváři Albus a setkal se s kamenným pohledem černovláska a s falešným úsměvem Hermiony.

„Já začnu. Je to velice jednoduché. Řeknu vám tři věty, dvě pravdy a jednu lež. Vaším úkolem bude společnými silami uhodnout, které z mých tvrzení je lež," Hermiona přikývla, jakože rozumí a Severus se nepřítomně díval do ohně.

„Takže. Za prvé, byl jsem jmenován Nejhlavnějším hlavounem Mezinárodního sdružení kouzelníků. Za druhé mám jednoho bratra a jednu sestru a za třetí patron mého bratra je kozel." Hermiona se zamyslela.

„První je určitě pravda, u druhého si nejsem jistá, ale myslím že není důvod abyste o tomhle lhal. Z toho vyplývá, že patron vašeho bratra není kozel," Brumbál se pousmál radostí, že se Hermiona do jeho hry zapojila, ale musel záporně zakroutit hlavou. Přesunul svůj pohled na Severuse, jenom aby se setkal s jeho ledovýma očima.

„Lež je vaše druhé tvrzení. Měl jste sestru, už máte jenom bratra," podotkl černovlásek a na své tváři nasadil arogantní výraz který značil, že je spokojen sám se sebou.

„Ano, je to skutečně tak jak jsi řekl Severusi. Výborně, přišli jste na mou lež. Tak teď vy Hermiono, jsem zvědav, co si na nás vymyslíte," zasmál se natěšeně Albus. Hermiona se na chvilku ponořila do své mysli, aby vymyslela co nejlepší lež.

„Tak dobře. Za prvé umím mluvit plynně třemi jazyky. Za druhé již v minulosti jsem zvládla uvařit mnnoholičný lektvar a za třetí, mám nevlastní sestru, která chodí do internátní školy," Severus se pousmál a sebevědomě se chopil slova jako první.

„Jestli dovolíte Albusi, odpovím první, jelikož lež je tak jasná, že je snad i zbytečné odpovídat. Přirozeně jste ještě nikdy neuvařila mnoholičný lektvar," šklebil se vítězně Severus do chvíle než ho ticho, které nastalo donutilo pochybovat.

„Drahý Severusi, dovol mi, abych odpověděl za tebe, jelikož jsem si stoprocentně jistý, že slečna Grangerová je jedináček. Tudíž to znamená, že lež byla ona věta o sestře,"

„Přesně tak pane řediteli," odvětila Mia a zákeřně se usmála směrem k černovláskovi.

„To není možné. Příprava tohoto lektvaru je zdlouhavá a velmi náročná, bez správných přísad, které je velice těžké sehnat a..." v tu chvíli to Severovi došlo.

„To jsi byla ty, kdo v druhém ročníku kradl v mém skladu?!" rozhořčil se a vyskočil do stoje.

„Ale no tak, uklidni se chlapče, co se stalo v minulosti nech v minulosti. Není důvod se rozčilovat. Jsem si jistý, že pokud si slečna Grangerová něco vypůjčila z tvých zásob, bylo to pouze z nejvyšší nouze, je to tak?" Hermiona, v tváři naprosto rudá přikývla a svou pozornost radši věnovala plamenům, jenom aby se vyhnula vražednému pohledu Severuse Snapea.

Ten se ale ani omylem neuklidnil. Naštvaně se otočil a rázným krokem odpochodoval směrem ke kraji řeky. Hermiona ho sledovala do té doby, než úplně zmizel ve stínu.

„Předpokládám, že Severus s námi do budoucna tuto hru hrát nebude, co myslíte?" pokusil se vtipem odlehčit vzniklou situaci, ale Mia se neusmála. Pouze si povzdechla a složila svou hlavu do dlaní.

„Nechápu ho pane řediteli. Proč jen musí být tak komplikovaný?"

„Ale Hermiono. Není důvod, abyste se trápila Severovou povahou. Chápu, že vám na něm záleží, ale bohužel je to pouze na něm, koho si pustí k tělu a koho ne. A musím vám říct, získat si důvěru Severuse Snapea je jedna z nejtěžších věcí, o kterou se kdy budete snažit. Mně se to do teď plně nepodařilo, a to se o to snažím již dobrých patnáct let," rozpovídal se Albus a Hermiona ho se zájmem poslouchala.

„Jak jste přišel na to, že mi na Severovi záleží?" zeptala se tichým hlasem Hermiona, aby ji třeba zmiňovaný černovlásek nezaslechl.

„Drahá Hermiono, můj úřad ředitele má určité výhody a jednou z nich je, že jsem oči i uši naší školy. Přiznávám, někdy zahlédnu, či zaslechnu i věci, o kterých bych radši nevěděl, ale v tomto případě vás můžu pouze podpořit. Severus Snape, i když je komplikovaný, je to dobrý člověk a věrný přítel. Jakmile ve vás vloží svou důvěru a pustí vás do svého srdce uvědomíte si, že vaše snaha stála za to," Mia se červenala a svůj pohled měla sklopený k zemi.

„Takže vy víte o tom..." Albus se zpoza svých půlměsícových brýlí usmál a přikývl.

„Ano, vím a nic vám ani Severovi nevyčítám. Spíše naopak. Jsem rád, že konečně kolem někoho spustil svoje bariéry. A upřímně nejsem ani moc překvapen, že tím člověkem jste vy,"

„Já... nevím co říct," odvětila zaskočená Hermiona. Netušila, že by Brumbál mohl vědět o tom, co se stalo po bále a už vůbec nedoufala, že by pro to měl pochopení. Na jednu stranu se neskutečně styděla a na tu druhou byla ráda, že nebude muset předstírat, že jsou její city k Severovi čistě profesionální.

„Nemusíte říkat nic. Láska je ta nejsilnější magie tohoto světa a já jenom doufám, že si to jednoho dne všichni uvědomí. Ale nechme toho. Ještě bych se ponořil do debaty o lidských srdcích, a to bychom tady seděli do rána. Myslím, že bude nejlepší, když už půjdu spát. Je pozdě a přeci jenom už mi není 110 let že?" pousmál se nad svou poznámkou a odešel do stanu.

Hermiona chvíli seděla u ohně sama. Plameny olizovaly dřevěné větve a sváděly boj o částečky kyslíku, který je držel při životě. Dívka sledovala tento souboj a v oranžovo-červených plamenech spatřila své přátele. Její představivost si hrála a ukazovala jí nejrůznější obrazce a postavy.

„Tohle není skutečné," musela se napomenout Hermiona, když odtrhla svůj pohled od ohniště. Zadívala se na oblohu. Dým, který stoupal z ohniště zamlžil výhled na hvězdy. Hermiona se nespokojeně zamračila. Spát se jí ještě nechtělo, a tak si kouzlem odklidila kousek místa na zemi od sněhu, usušila ho a sedla si do trávy.

„Škoda, že není léto. Mohla bych tady ležet až do rána a nebyla by mi zima. Takhle budu ráda, když tady vydržím další hodinu bez toho, aniž bych umrzla," pomyslela si hnědovláska, když se natáhla do trávy, ruce složené za hlavou a pohled upřený k nebi.

Severus oproti tomu sledoval ledovou hladinu řeky a utápěl se v hlubinách své mysli. Netušil, proč tak najednou vyletěl na Hermionu. Vždyť mu ani tak moc nevadilo, že si vzala něco z jeho zásob.

„Tak tobě to nevadilo? Hmm, je to s tebou vážně horší, než jsem si myslel Severusi," rýplo si do něj jeho svědomí a zasmálo se.

„Nech si to. Samozřejmě, že mi to vadilo. Jak se jenom mohla opovážit vlézt do mého skladu bez svolení a krást tam?!"

„Hezká snaha, ale nevěřím ti ani slovo. Možná se snažíš přesvědčit ji, že ti na ní nezáleží, ale sám moc dobře víš, že to tak není. Proč si to děláš tak složité? Ta holka tě má očividně ráda a ty? Místo, abys jí skočil do náruče, ji od sebe odháníš,"

„Tss to tak. Nevím, kde jsi přišel na to, že by mě mohla Mia mít ráda, ale je to pěkný nesmysl. Podívej se na ní. Jak je inteligentní, nádherná a jaké má dobré srdce, pak se podívej na mě. Sakra vždyť jsi moje svědomí, ty máš vědět jaký jsem, co jsem zač. Moc dobře znáš důvody, které mi zabraňují být s ní," naštval se Severus sám na sebe a mrsknul do vody s kamenem, který si do teď převaloval v dlani.

„Ten kámen nemůže za tvoje city, i když se snažíš, aby se tvé srdce v jeden takový kámen proměnilo ona ví, že nejsi špatný. Jednou si to budeš muset přiznat a čím dřív se tak stane, tím líp pro tebe," na to už Severus ale neměl náladu. Na protest zatřáslo svou hlavou, aby utišil své svědomí a mohl být konečně sám se sebou. Ticho, které se kolem něj rozprostřelo bylo vlezlé a vůbec ne tak příjemné, jaké si jej představoval.

Pohled na nehybnou vodní hladinu ho po chvíli omrzel, a tak se zvedl. Protáhl si ztuhlé končetiny, které po dlouhém sezení na studené zemi poněkud ztratily cit a rozešel se zpět k ohništi. Ve stanu se svítilo, tak předpokládal, že už šel Brumbál i Hermiona spát.

„Samozřejmě nechají uhašení ohně na mě. Jak typické pro Brumbála, nechat špinavou práci na mě," odfrknul si černovlásek. Udělal poslední krok z temného stínu do světla, které vyvolával oheň, když v tom...

„Co to sakra?!" zaklel Severus, když málem šlápl na Hermionu, ležící na zemi.

„Co si jako myslí, že dělá? Vždyť takhle tady tak akorát umrzne," pomyslel si Severus a automaticky sáhl pro svou hůlku, aby na dívku seslal pár zahřívacích kouzel.

Neprobudila se, pouze sebou ze spánku zavrtěla a přestala se klepat. Černovláskovo svědomí mu neodvolilo ji tam jenom tak nechat, a tak uhasil pomocí kouzla oheň a se sebezapřením vzal spící Hermionu do náručí, snažíc se nevnímat její silnou a příjemnou vůni a rozešel se i s ní směrem ke kouzlem zevnitř zvětšenému stanu...

____________________________

„...no a pak sem přišla Mia znova a hrozně moc se se Severusem pohádali. Ona utekla někam pryč a já nechtěla, aby byla smutná. Severus mi ale nedovolil jít znovu za ní, a tak jsem musela počkat, než za mnou znovu přijde a..." to už Draco dál nevydržel a malou Iris přerušil.

„Chceš mi říct, že Hermiona tady byla několikrát?" zeptal se zaraženě blondýn a sledoval, jak se na dívenčině tváři usadil široký úsměv.

„Jo, přesně tak. Chceš slyšet tajemství?" Draco pouze přikývl, i když si nebyl jistý, jestli chce doopravdy slyšet to, co mu Iris hodlala sdělit.

„Já si myslím, že se Hermioně Severus líbí,"

„Ne, to určitě ne. Vždyť je tak...tak,"

„Tak co? Severus je skvělej! Jo, moc toho nenamluví a často se nesměje, jako třeba Mia, ale jinak je úžasnej," začala dívka Severuse obhajovat tak horečnatě, až to Draca rozesmálo.

„Jo, to tak ty pinďo. Znáš ho vůbec? Je to ten nejnepříjemnější člověk, kterého znám a pochybuji, že by Mia..."

„Ale já jsem je viděla!" vykřikla najednou Iris a zadívala se Dracovi do očí.

„Ty jsi je viděla? Jak jako viděla?" zaraženě se zeptal chlapec.

„No, drželi se za ruce. Jednou, když se Severus naštval, že mě Mia přivedla pozdě. Pak tady nakonec ještě chvíli zůstala. Povídali si, pili čaj a když jsem vykoukla zpoza dveří, drželi se za ruce," vyprávěla nadšeně Iris, ale výraz v chlapcově tváři měl od nadšení velmi daleko.

„Hmmm, když to říkáš. U-už je pozdě. Myslím, že bys měla jít spát jo?" navrhl Draco. Iris na oplátku zívla, a tím mu potvrdila, že je doopravdy čas, aby zalehla do postele.

„Tak jo, dobrou noc Draco. Přijdeš zítra?"

„Budu muset, když už jsem to slíbil ne?" ušklíbl se, ale na dívku se usmál a na rozloučenou na ní křečovitě zamával.

„Mia mě na rozloučenou vždycky objala," posmutněla Iris a zadívala se kočičíma očkama na chlapce v naději, že se dočká objetí. Draco se na dívku podíval s pozdvihnutým obočím, ale nakonec se k ní sehnul a věnoval jí jedno rychlé obětí. Iris se jenom zasmála a utekla do svého pokoje.

„No, něco mi říká, že s touhle jejich Iris to bude ještě zážitek. K čemu jsem se to u Merlina upsal," povzdechl si Draco a zamířil konečně do svého pokoje, kde se uložil k tak dlouho očekávánému spánku...