Zbytek schůzky proběhl celkem rychle. Asi po deseti minutách dorazil Harry s Ronem a Brumbál jim oficiálně nabídl, aby se stali členy Fénixova řádu. Oba přirozeně souhlasili, a tak nyní celé trio patřilo do společenství, bojující proti Voldemortovi.

Harry se dokonce zmínil o svých snech a  to Brumbála lehce rozladilo. Jindy naprosto vyrovaný ředitel byl nyní zaražený a hluboce ponořený ve své mysli. Nakonec Harryho poprosil, jestli by mu pomocí myslánky neukázal přesný obsah jeho snů. Netrvalo to dlouho, a tak se za chvilku všichni zvedali k odchodu.

Jakmile se s nimi Brumbál zdvořile rozloučil Harry a Ron se rychlostí blesku vyřítili ven, aby co nejrychleji zmizeli z dosahu vražedného pohledu Severuse Snapea. Zato Mia, ta nijak výrazně nespěchala. Nejradši by si s černovláskem promluvila o tom, co se mezi nimi stalo, ale neměla tu odvahu ho zastavit a zeptat se.

„Hermiono?" rychle se probrala ze svých myšlenek, jelikož k ní stál čelem otočený Severus Snape a čekal, až svou pozornost Mia přenese na něj.

„A-ano?"

„Mohla byste jít na chvíli se mnou?" Hermiona ztratila hlas, ale přinutila se přikývnout. Severus jenom pokynul hlavou, aby ho Mia následovala, a rozešel se směrem ke sklepení.

Cesta se zdála nekonečná. Možná proto, že za celou dobu nepadlo jediné slovo. V tichosti procházeli hradem, každý ztracen ve svých myšlenkách a s obavami nad následujícím rozhovorem. Zastavili se až před Severovými komnatami, kde černovlásek tiše zamumlal heslo a provedl složitý pohyb hůlkou. Dveře se otevřeli a Mia mohla opět cítit tu neskutečně uklidňující vůni levandule a nádech knih.

„Nevadí vám doufám, že jsem zůstal u oslovení Hermiono, je to tak?"

„Ne, ani v nejmenším," odvětila Mia, stále nechápajíce, proč ji k sobě Severus pozval. Doufala, že jí co nejdřív objasní, proč je v jeho komnatách, ale v místnosti bylo až na praskající krb ticho. Černovlásek postával u krbu a pohledem střídavě sledoval plameny a Hermionu.

„Neměla byste se zúčastnit té výpravy," bylo jediné, co vyšlo z jeho úst. Mia stála nehybně u křesla a nechápavě se podívala na černovláska v naději, že své tvrzení vysvětlí.

„Nemyslím si, že je to bezpečné a Brumbál by byl pošetilý, kdyby ohrozil studentku v nějakém bláhovém honu za přeludem," pokračoval Severus, ale pohledu hnědovlasé dívky se vyhýbal.

„Kdyby to bylo nad mé schopnosti, ředitel by mě o pomoc nepožádal, tím jsem si jistá," Severus se sarkasticky zasmál a spojil svůj pohled s Hermionou.

„A jste si tím jistá? Copak už několikrát nepřecenil sílu Potterovi psychiky, když ho vystavil opakovaně nebezpečí v průběhu uplynulých let? Brumbál má sice pověst neomylného až skoro geniálního kouzelníka, ale věřte mi, není tomu tak. Má tendenci lidskou sílu přeceňovat nebo hůř, vyžadovat od vás víc, než jste schopni zvládnout," ke konci už mluvil černovlásek s takovou záští v hlase, že si byla Mia skoro stoprocentně jistá, že jde o nějaký osobní konflikt, který s Brumbálem sám v minulosti měl.

„Nikdo není neomylný a jsem si jistá, že Brumbál udělal ve svém životě mnoho chyb, ale věřím mu, když si myslí, že jsem schopná vám pomoct," černovlásek si pouze odfrkl a zadíval se zpátky do plamenů.

„Jsi tak naivní Hermiono. A já si myslel, že jsi skutečně jedna z nejinteligentnějších studentek v Bradavicích. Tohle nebude výlet za zážitky, ale spíš výprava za nočními můrami. Dokážeš si vůbec představit, jak silné černé magii budeš vystavená? Nedokážeš, protože jsi doteď zažila jenom minimální působení této temné síly a sama ovládáš jenom zlomek temných kleteb. Jak řekl Brumbál. Tvoje bílá magie je velice silná, ale ta černá? O její síle mám pochybnosti a nebudu se za to omlouvat," Mia byla zaskočená Severovou výřečností. Ještě si nestihla zvyknout na to, že se s ní normálně baví, bez urážek a strhávání bodů. Jako kouzelník s čarodějkou.

„Není potřeba mě urážet. Jestli se bojíte, že by se mi něco stalo, a proto nechcete abych šla, můžete to říct přímo," svojí přímočarostí sebrala Severovi vítr z plachet. V jeho očích na chvíli probleskla nejistota, ale pak svou sebevědomou masku zkušeně obnovil a nasadil sarkastický úšklebek.

„Ta vaše Nebelvírská houževnatost. Nejde vždycky jenom o vás. Kdyby se ti něco stalo, Brumbál a celá škola se dostanou do velikého problému a naše snahy mohou skončit tím, že Brumbála zbaví funkce a zavřou," Mia pochopila, že se jenom snaží změnit téma rozhovoru od svých citů vůči ní, ale nechtěla mu to tak usnadnit.

„A vy snad při tom nemyslíte na sebe? Kdyby Brumbála zavřeli, kdo by se vás zastával? Vím moc dobře, že to byl Brumbál, kdo se zaručil za to, že jste na naší straně. Co by se asi stalo, kdybyste ztratil jeho podporu?"

„Začínáte překračovat hranici slečno. Tohle není téma, o kterém se s vámi hodlám bavit a vy to moc dobře víte," Hermiona se začervenala, jelikož jeho pohled nabyl na intenzitě.

„Děláte to zase," řekla Mia a tentokrát to byl Severus, kdo se tvářil nechápavě.

„Musím vás prosit, abyste vysvětlila, co tím myslíte nebo svou myšlenku dokončíte sama od sebe?" Hermiona pochopila, že útok, je jeho další obranou, a tak se jeho prudkosti nezalekla.

„Jakmile není po vašem nebo se vám někdo pokusí odporovat, schováte se za vaši masku a lhostejností nahradíte jakýkoliv jiný cit. Ale přede mnou se už přetvařovat nemusíte. Ostatní se vás možná bojí, ale já vím, že nejste bezcitný a už vůbec ne krutý, tak byste mohl nechat toho divadla, nemyslíte?" vyšla do protiútoku Nebelvírka a byla zvědavá na Severovu reakci.

Ten si jenom povzdechl a sedl si do křesla. Svou rukou si podepřel hlavu a bylo vidět, že usilovně nad něčím přemýšlí. Hermiona se donutila pohnout a sedla si na křeslo vedle něj. Chvíli černovláska pozorovala, ale nedokázala si jeho chování vysvětlit.

„Proč jenom musíš být tak tvrdohlavá?" na to Mia nedokázala odpovědět.

„Nejsem zase tak tvrdohlavá. Jenom jsem ti řekla pravdu," Severus otevřel oči a zadíval se nevěřícně na Hermionu.

„Ty tomu vážně věříš co? Všemu tomu, co jsi mi teď řekla. Doopravdy si myslíš, že jsem dobrý," pousmál se smutně černovlásek a očima zkoumal dívčinu tvář, nyní plnou soucitu a smutku.

„Nemám důvod tomu nevěřit. Nevěřím tomu, co o tobě říkají. Možná jsi jednou byl smrtijed, ale vím, že ho nepodporuješ. Stejně jako Draco. Ani jeden z vás doopravdy nevěříte v jeho ideologii. Neptej se mě jak to vím, ale prostě to cítím," na konci se Hermioně zlomil hlas a ona musela sklopit svůj pohled k zemi, aby skryla slzy, které se jí draly do očí. Ani jeden z nich si nezasloužili prožívat hrůzy, které se děly denně po boku Vy-víte-koho, a přesto s tím nemohli nic dělat.

Severus se k Mie naklonil a konečky prstů ji donutil zvednout hlavu a spojit svůj pohled s jeho onyxovýma očima. Nechápal, že dívka tak krásná a inteligetní se staví na jeho stranu. Z jejího pohledu se mu dokonce zdálo, že samotné Hermioně na něm záleží.

Na moment se v Severově očích zase začala ztrácet a neúmyslně se k němu lehce naklonila. Jenže Severus se odtáhl a svou ruku položil zpátky na opěrku křesla. Hermiona si uvědomila, že svým nepatrným pohybem černovláska nejspíše odradila, a tak se skrčila ve svém křesle, jako kdyby se snad mohla propadnout dovnitř a spojit se s křeslem v jedno.

„Hermiono. Nebudu zapírat, že k tobě chovám určité city. City, které nikdy neměly vyjít na povrch, ale nedokázal jsem tomu zabránit. To, co k tobě cítím, je silné, ale nemůžu ti dát to, co chceš. Víš, že tohle nejde, není to správné," podotknul neochotně Severus a promnul si rukou čelo. Hermiona se přistihla, jak zadržuje dech a jenom lehce přikývla hlavou. Bála se, že kdyby promluvila, zradil by jí hlas a ona by pustila na povrch své emoce. Bylo to poprvé, co Severus promluvil nahlas o svých citech k ní, ale ani omylem to nebylo v takovém stylu, který si její mozek představoval.

Po chvíli nastalo v místnosti ticho, nepříjemné ticho, které se Mie dostávalo pod kůži. Už skoro promluvila, když vtom do pokoje vtrhla jako velká voda malá Iris, skočila k Mie do křesla a objala ji pevně kolem krku.

„Už jsem myslela, že jsi na mě zapomněla," řekla s nadšením v hlase blondýnka a stiskla Hermionu ve svém objetí ještě trochu pevněji.

„Zapomenout na tebe? To nejde ty blázínku," usmála se do objetí Mia a pak si od sebe Iris lehce odtáhla.

„Přišla jsi za mnou? Půjdeme dneska trénovat? Naučila jsem se nová kouzla, sice jenom základní, ale chci ti je ukázat. Můžeme? Prosím Seve, řekni že jo, prosíííím," Severus, stále trochu zachmuřelý se lehce pousmál nad dívčiným nadšením a přikývl. Iris se radostně zasmála a už táhla hnědovlásku do svého pokoje, nebrajíc ohledy na černovláska, který opět osaměl a ponořil se do svých myšlenek.

________________________________

„Od doby, co jsme se neviděly jsi se nám nějak rozpovídala, nezdá se ti?" zasmála se Mia, jakmile za nimi zaklaply dveře od blondýnčina pokoje. Snažila se zahnat špatnou náladu a naladit se na dívčino nadšení.

„Severus chtěl, abych si zvykla mluvit nahlas, protože komunikace pomocí myšlenek je vyčerpávající,"

„Má pravdu, a navíc je škoda nemluvit, když máš tak krásný hlásek, nemyslíš?" malá dívenka se začervenala a skočila na svou postel.

Následující hodinu si spolu dívky povídaly, Iris se chlubila se svými kouzly a Hermiona jí pomáhala se v nich zlepšit. Iris s ní na oplátku bavila pomocí myšlenek, aby měla Mia šanci procvičit se v nitrozpytu.

„Kdo byl ten blondýn, kterého s sebou Severus minule přinesl?" zeptala se nahlas Iris po nějaké době, kdy komunikovaly jenom pomocí myšlenek. Hermiona sebou trhla, jelikož takovou otázku nečekala.

„No, jmenuje se Draco. Je ze Severovy koleje,"

„Sice jsem ho viděla jenom když spal, ale zdál se jako milý kluk. Jste kamarádi?" vyzvídala modroočka s potutelným úsměvem na tváři.

„To sice není první dojem, který u většiny lidí budí, ale ano, Draco je milý, jsme kamarádi. Sice ne dlouho, ale jsme," pousmála se jemně Mia a ramenem strčila do rozesmáté Iris.

„Ty jedna malá potvůrko. Sice je tady s tebou sranda, ale asi bych měla jít, než mě začnou kamarádi hledat," Iris pokývala hlavou a doprovodila Hermionu zpátky do krbem vytopené místnosti. Hermionin pohled okamžitě sjel ke křeslu, ale Severus už v něm neseděl. Ve skutečnosti v místnosti vůbec nebyl. Bylo jí líto, že neměla šanci se se Severusem rozloučit, ale asi to tak bylo lepší. Dal jasně najevo, že nemá zájem, aby byl jejich vztah, byť jen o trochu jiný, než vztah mezi ostatními členy řádu a ona to musela respektovat, i když nerada.

_______________________________

Z temného kouta své knihovny sledoval, jak se ho snažila pohledem najít. Viděl i zklamání v jejích očích, když si uvědomila, že se s ní nepřijde rozloučit, ale on věděl, že to, co dělá, je správné.

„Musím si od ní držet odstup. To poslední, co teď potřebuju je, aby se u mě rozvinuly nějaké city, které bych ani směrem k ní neměl mít. Dobře, to, co se stalo v ten večer Vánočního plesu bylo sice nadmíru příjemné, ale..." do řeči mu najednou skočil jeho rozum.

„Co si to nalháváš Severusi? Zase se pro jednou snažíš přesvědčit své svědomí o něčem, co není pravda? Hmmm. Jsem zvědavý za jak dlouho pochopíš, že není správné lhát sám sobě. To, co se stalo nebyl jen pouhý polibek, a ty to moc dobře víš. To magické pole, ano, to je to, o čem mluvím. Neříkej, že jsi nepřemýšlel o tom, proč se objevilo," Severus nakrčil své obočí, jelikož musel i když nerad, dát svému rozumu za pravdu.

Potichu přešel ke dveřím Irisina pokoje, zaposlouchal se a zjistil, že dívenka je opět zcela zabraná do trénování svých malých kouzlíček. Přešel tedy ke své skříni, ve které schovával starou dobrou Ohnivou whiskey a dopřál si skleničku. Nechtěl, aby ho totiž malá dívka zahlédla pít. Sám tomu musel přihlížet u svého otce a nechtěl v jejích očích vypadat jako opilecká troska.

„Do teď jsi své city zvládal za tou ledovou maskou skrývat obstojně, co se změnilo?" zeptal se jeho vnitřní hlas a on se nad jeho otázkou musel zamyslet.

„To, kdybych věděl..." povzdechnul si a radši, než se utápět ve svých zmatených myšlenkách se ponořil do čtení...