Mohlo být něco málo po půl šesté, když se za Hermionou ozvalo tiché odkašlání. Po celou dobu, co byla v Bradavické knihovně, se snažila sepsat úkol na hodinu přeměňování. Bylo to složitější, než čekala, jelikož o účincích vody a tekutých substancí na kouzla nebylo sepsáno tolik knih, aby byla schopná o tom napsat dostatečně vyčerpávající pojednání.

Je sice pravda, že profesorka McGonagallová chtěla pouze deseti-palcové a to Hermionino už pomalu, ale jistě táhlo na šestnáct, ale stále s tím nebyla tak úplně spokojená.

„Ehm, drahoušku?" vyrušila ji ze čtení Spytleyho vodní magie madam Pinceová. „Nerada tě ruším, když vidím, jak pilně se jako vždy připravuješ, ale brzo bude večeře." Mia se urychleně podívala na hodiny a skutečně. Měla necelých dvacet minut na to, aby si odnesla učení do pokoje a převlékla se.

„No jo, máte pravdu. Úplně jsem zapomněla hlídat čas! Děkuji moc madam Pinceová." a s úsměvem na rtech opustila urychleně knihovnu.

Zvažovala situaci, a nakonec se rozhodla zariskovat a využít tajnou chodbu, aby měla šanci stihnout večeři a nevypadat na ní jako úplný troll. Počkala si, než partička třeťáku zmizí za rohem a pak jenom tichounce zapískala melodii směrem k obrazu plnému kolibříků. Jeden z nich se na ní podíval, zazpíval melodii nazpátek a obraz se otevřel.

Co nejrychleji doběhla do společenské místnosti, kde už na ní netrpělivě čekala Ginny. „Nic neříkej, zapomněla jsi se u učení jako vždycky?" zeptala se uřícené Hermiony. Ta jenom zadýchaně přikývla a gestem ukázala, že jde do pokoje. „Počkám tady! Ale pospěš si, dneska má být puding a víš, jak ho má Lenka ráda. Nerada bych, aby na nás musela čekat!" zakřičela za ní Ginny.

Odhodila tašku i s knihami na postel. Stoupla si před zrcadlo, aby zjistila, jak moc špatně je na tom její vzhled. Kromě lehce zapocené košile a rozcuchaných vlasů to nebylo ani zdaleka tak špatné, jak čekala.

„Aquamenti" řekla Mia kouzelnou formuli a ukázala svou hůlkou na ruku. Sprška kapek vody se snesla na její dlaň a ona si následně poupravila své nezkrotné kudrliny do stavu, ve kterém se alespoň trochu podobaly upravenosti.

Sundala si špinavou košili a kouzlem ji hodila do koupelny. Oblékla si na sebe kolejní svetr vínové barvy s erbem Bradavic a vběhla do společenské místnosti. „ Jsem připravená. Můžeme vyrazit!"

Ginny se na ní podívala a usmála se. „Holka, svetr v kombinaci s tou černou sukní vypadá vážně dobře. Jakto, že mě to ještě nenapadlo vyzkoušet?"

„Víš, možná to bude tím, že máš skříň plnou svetrů od kluků z jiných kolejí. A upřímně ty Nebelvírské barvy jsou nejhezčí." neodpustila si Mia provokaci směrem ke svojí kamarádce.

„Hele ty chytrá, tak alespoň už jsem kluka měla a netulím se každý večer k té rezavé vypelichané potvoře, kterou nazýváš kočka." vrátila jí to Ginny i s úroky, když procházeli obrazem Buclaté dámy ven z Nebelvírské společenky.

„No dovol! Křivonožka je náhodou výborný společník. Nenutí mě být přehnaně zdvořilý, neruší mě od čtení a ani ho nemusím krmit. Vystačí si sám."

„To je pravda, to se o klucích říct nedá, těm musíš i hůlku dát přímo pod nos, aby byli schopni si rozsvítit v té své prázdné hlavě." na chvilinku nastalo ticho, které bylo po pár sekundách přerušeno smíchem dvou kamarádek. V podobně veselém duchu se nesl celý zbytek cesty k Velké síni a následně i večeře.

Po ní Brumbál oznámil, že ode dneška za týden se budou konat nábory do famfrpálových družstev a připomněl, u koho se mají případní zájemci hlásit. Pan Filch nezapomněl dodat, že je zakázáno pohybovat se poblíž nebo uvnitř Zapovězeného lesa a že povolení k návštěvám Prasinek mají studenti odevzdat jejich kolejním ředitelům.

Následně jim ředitel popřál hezký zbytek večera a společně s většinou učitelů i žáků odešel ze síně. Na cestu do věže se ke skupince studentů z Nebelvíru připojila i Lenka. Šla s Nevillem a Hermionou vzadu, zatímco se Harry,Ginny a Ron nadšeně domlouvali na zítřejším famfrpálovém tréninku.

„Hermiono? Nechcete se přijít s Lenkou podívat na trénink? Má být i celkem hezky tak se nemusíte bát, že byste pomalu umrzli jako posledně." navrhl Harry s nadějí v hlase.

„Uvidím, jestli nebude chtít profesorka McGonagallová uspořádat prefektskou schůzi, ale jestli ne, tak myslím, že rády přijdeme, viď Lenko?" blondýnka se jenom usmála a přikývla. Po chvíli chůze se se skupinkou rozloučila a zamířila ke vchodu do Havraspárské koleje.

Ten večer si Hermiona a Ginny před spaním ani moc nepovídaly. Obě byly lapeny hluboce ve svých myšlenkách, a tak nebyla potřeba slov. Ginny si listovala nejnovějším Týdeníkem čarodějek a Hermiona si kreslila do svého skicáku.

Nepřemýšlela nad ničím určitým. Pouze nechávala svou ruku kreslit obrazce po papíře a  myšlenky proplouvat svou hlavou a snažila se si utřídit vše, co se jí od začátku školy přihodilo. Lákalo jí studium Nitrobrany a prvním krokem, který v jedné z mála volně dostupných učebnic našla bylo, se před spaním pokusit porozumět svým myšlenkám a utřídit si je tak, aby si je člověk byl v případě potřeby schopen jednoduše vyvolat na povrch:

První večeře v Bradavicích po dvou dlouhých měsících. Ron, který se přejedl a Lenka, která skončila s pudingem ve vlasech.

Radost ze shledání s přáteli a plno vzpomínek na skvělé chvíle strávené s nimi.

Trapné zakopnutí následujícího rána při odchodu z Velké síně. Posměch a narážky Zmijozelských. Uvědomila jsem si, že je teprve konec září a toto budu muset snášet po celý školní rok. Pocit vlastní neschopnosti a snaha předstírat před přáteli, že je v pořádku.

Pláč na dívčích záchodcích (několikrát).

Ginny, snažící se jí bránit před urážkami a Harry přátelsky hládící její záda, ve snaze zahnat slzy, které se viditelně draly do jejích očí.

„Mudlovská šmejdka! Odpad! „

Radost z porážky Rona v Kouzelnických šachách. Snaha vysvětlit mu princip lektvaru Felix Felicis a jeho přípravy. Pocit úspěchu, když Ron z jeho přípravy nedostal známku Troll.

„Šmejdko! Nemáš v Bradavicích co dělat. Křížence jako ty tady nechceme. Jo, počkej, ty vlastně nejsi kříženec. Oba tvoji rodiče jsou MUDLOVÉ. Divým se, že jsi neskončila jako oni. Zbytečná a bez kouzel."

V tu chvíli rychle otevřela oči. Po tvářích se jí řinuly slzy a padali na deku, kterou měla přehozenou přes kolena. Opatrně se podívala po Ginny. Naštěstí měla zavřené oči a vypadala, jako by usnula již před delší dobou.

Mia si Acciem přivolala plášť a boty. Do kapsy si zastrčila zápisník a brk. V pokoji se najednou cítila jako cizí, všechno kolem ní se pomalu, ale jistě přibližovalo.

„Musím na vzduch!" pomyslela si a co nejtišeji opustila komnatu, kde za sebou nechala svojí poklidně oddechující kamarádku.

Pomocí hůlky si matným světlem ozařovala chodby a potichu se omlouvala obrazům, které se jí povedlo svou neopatrností probudit. Doufala, že nenarazí na Protivu, nebo hůř. Na paní Norrisovou a Filche. Poslední, co by teď potřebovala, je vysvětlovat tomu člověku, proč je ubrečená a v pyžamu na chodbě, když už je dávno po večerce. Sice byla prefektka, ale dneska neměla službu.

Díky své opatrnosti a kapce štěstí se dostala nepozorovaně až na Astronomickou věž. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a nechala chladný noční vzduch, aby naplnil její plíce. Když své oči opět otevřela, zaměřila se na temnou oblohu. Pokaždé jí fascinovalo, jak jdou z Astronomické věže dokonale vidět nejenom souhvězdí, ale i některé mlhoviny. Díky nim hrála obloha barvami a uklidňovala lidskou mysl.

Mia si sedla na okraj, opřela se rukama o zábradlí a chvíli si dovolila jenom vnímat ten okamžik klidu. Po několika minutách vytáhla z kapsy pláště svůj zápisník a dala se do toho, co jí poradila její maminka těsně před tím, než odjela do Bradavic.

„Každému se někdy dějí špatné věci. Takže se neboj, jestli se stanou i tobě. Nejlepší je, se ze svých pocitů vypsat. Svěř se papíru, nech inkoust, aby napsal tvé myšlenky a pocity a uleví se ti. Věř mi. Vezmi si tenhle zápisník jako dárek ode mě. Mám tě ráda Hermí."

Vydechla, aby zahnala slzy, které se pomalu draly na povrch a pustila se do psaní...

*jediným svědkem jejího trápení byl Velký Vůz, který se usmál, jelikož věděl, že dívčino trápení nebude věčné*