Dnešní kapitolku věnuji @Wild_Flame a @Agnes-ka159 za jejich krásné komentáře a neustálou podporu! Zároveň chci vám všem, co čtete, komentujete a hlavně si užíváte tenhle příběh se mnou moc poděkovat. Dnes, po necelém měsíci od vydání první kapitolky se vám podařilo překročit hranici 1000 přečtení!!! Děkuju moc a už se těším na další dobrodružství, která spolu u tohoto příběhu zažijeme!

První letošní sníh se pomalu snášel na tichou a ponurou krajinu, když Severus Snape procházel zasněženou ulicí Godrikova dolu. Jediným zdrojem světla byla stará oprýskaná lampa, která čas od času problikávala. Našlapoval opatrně, jako kdyby nevěřil cestě, po které šel. Po jeho boku nebyl nikdo. Samozřejmě se mohl domluvit s některým ze zbylých čtyř Smrtijedů, aby hledali spolu, ale on preferoval samotu.

Procházel starou polorozbořenou ulicí, když ho uviděl...Ten dům, který v něm najednou vyvolal tolik vzpomínek a tolik bolesti. I když věděl, že nemá času nazbyt, tady se prostě a jednoduše zastavit musel. Alespoň na chvíli. Chtěl si připomenout tu chvíli, kdy se jeho život roztříštil na milión malých kousků. Připomenout si, jak naposledy držel v náručí ženu, kterou tolik zklamal.

Před očima se mu míhaly vzpomínky na první a taky jedinou ženu, kterou kdy miloval, které věnoval své srdce. Lilly. Sladká Lilly. Ona byla jediná živá bytost, která věděla, kým skutečně je. Tedy spíše byl.

„Změnil jsi se. Teď by tě ani ona nepoznala. Stala se z tebe troska, zrůda. Loutka, která poslouchá na jedné straně starce a na druhé straně zabijáka." promluvilo k němu jeho svědomí a on jen zahanbeně sklopil pohled k bílé zemi.

„Hledáte někoho pane?" vylekaně se vrátil ze svých vzpomínek zpátky na zem a otočil se na ženu, která stála za ním. Zkoumavě a nedůvěřivě si ho prohlížela. Pohled se jí zastavil na jeho hůlce, která byla viditelně schovaná v jeho plášti.

„Ne, nehledám. Ten, koho bych zde rád našel už tady bohužel dlouhou dobu nežije." odvětil napůl úst Snape zadíval ze znovu na rozbořený dům a doufal, že se žena rychle vzdálí a nechá ho o samotě.

„Znal jste Potterovi osobně?" to příjmení se rozneslo prázdnou ulicí jako ozvěna temné minulosti. Snapeovi se sevřelo srdce bolestí a se smutkem v očích se otočil na ženu. Byla to postarší paní oblečená v obyčejném černém kabátě s velkými knoflíky. Šedé vlasy jí koukaly zpod čepice a vlnily se podél jejího vráskami poznamenaného obličeje.

„Ano, znal jsem se s nimi a vy?"

„Ne, bohužel jsem se s nimi nikdy nesetkala, žili zde dříve než jsme se sem s manželem přistěhovali. Před nedávnem jsme museli Godrikův důl na neurčito opustit. Kvůli.. no kvůli manželovo práci. Je to malebná vesnička, to musím přiznat, ale občas má člověk pocit, jako kdyby mohl cítit to zlo, které toto místo tak poznamenalo." řekla smutným tónem šedovlasá dáma a vynutila na své tváři úsměv, který věnovala Severovi.

„Nedal byste si šálek čaje? Je už celkem zima a v těchto ulicích stejně není v noci moc bezpečno. Jsem si jistá, že si s mým manželem budete mít o čem povídat." navrhla mile a sledovala vysokého černovlasého muže, který v sobě bojoval s pocity, které tak dlouho držel zavřené hluboko ve svém srdci.

„Opovaž se její nabídku přijmout. Máš jiný úkol a nehodí se, abys přijal pozvání na čaj od ženy, kterou neznáš. Lidem přece nevěříme pamatuješ?!" okřiklo černovláska jeho svědomí a snažilo se ho přesvědčit, aby odmítl.

„Nerad bych vám a vašemu muži narušil příjemný večer. Jsem si jistý, že máte v plánu dnešní večer strávit u krbu s teplým čajem a příjemným rozhovorem, a já bych vám jenom překážel."

„Nesmysl. Pojďte za mnou. Notak pojďte, přece se nenecháte prosit ne?" Severovo srdce bylo stále ještě otřeseno a obměkčeno návalem vzpomínek, a možná právě proto se rozhodl souhlasit. Co by se mohlo stát? Při nejhorším tam na něj bude čekat někdo, kdo ukončí jeho trápení a konečně ho pošle za Lilly.

Přikývl hlavou a rozpačitým krokem se vydal ve stopách ženy, která šla před ním. K malému domku, kolem kterého se vinula zahrada došli za okamžik. Měl okna s bílými okenicemi a červenou střechu, která byla ale zapadaná popraškem sněhu.

„Mark by už snad měl být doma. Dnes měl noční směnu na ministerstvu. Pracuje na odboru proti zneužívání domácích skřítků. Ten vznikl teprve nedávno, věděl jste o něm?" optala se zdvořile žena. „Ne, to jsem vážně netušil."

„Je to doopravdy tak. Taky jsem byla překvapená. Prý kvůli nějaké petici, kterou sepsali v Bradavické škole čar a kouzel nebo co."

„Tsss, ani bych se nedivil, kdyby to byla Grangerová, kdo s takovou kravinou přišel a byl schopen jí prosadit." řekl si Severus v duchu. Nebylo pro něj těžké si představit slečnu Grangerovou, jak se se svým pronikavým hlasem dožaduje práv pro skřítky.

Nad tou představou se musel pousmát a do tváří se mu nahrnula růž.

„Vidíte, už je taková zima, že z toho máte červené tváře. Pojďte rychle dovnitř, ať nejste ještě ke věemu nemocný." starostlivě zahnala Snapea dovnitř. Jakmile vešel, dýchlo na něj teplo domova. Na první pohled mu bylo jasné, že přišel do domu plného pohody.

Na zdech visely obrazy šťastné dvojice. Na výletě ve Francii, u moře. Rozesmátý pár a vedle nich malá holčička.

„To je vaše dcera?" zeptal se tichým hlasem profesor Snape.

„Ano, doufám, že touhle dobou už spí. Uložila jsem jí do postele těsně před tím, než jsem si šla ven natrhat bylinky. Víte, nevěřím těm kupovaným lektvarům proti bolestem hlavy. Markovi se občas po dlouhém dni v práci stane, že nemůže usnout kvůli bolehlavu, a tak radši vařím domácí lektvar.

Severus obdivně pokýval hlavou a svěřil se ženě, že sám má zálibu v lektvarech a zmiňovaný lektvar již několikrát sám připravoval.

„U Merlina. Moc se omlouvám za nezdvořilost, zapomněla jsem se vám představit. Jsem Anna. Anna Aldertonová, a vy jste?" Snape spolkl svou chystanou odpověď a jenom se vyděšeně podíval na šedovlasou sympatickou paní. Není přece možné, že by dal Voldemort svou dceru na starost této rodině, když Annin muž pracuje na odboru pro skřítky.

„Jakže jste to říkala? Aldertonová?" velmi doufal v to, že se pouze přeslechl.

„Ano, správně. Znáte snad mého muže podle jména?"

„Ne, vůbec ne, jenom jsem měl na chvíli pocit, že už jsem vaše jméno někde zaslechl. Ale to je jedno." Anna se pouze mile usmála. Odvedla Severuse do místnosti, o které usoudil, že bude nejspíše obývací pokoj a odešla do kuchyně postavit na čaj.

„To je snad zlý sen. Proč já. Kdyby to aspoň byla nesympatická a nepříjemná ženská, ale tohle? Přece je nemůžu zabít, musí existovat i jiné řešení..." rychle se vzpamatoval a uklidnil své myšlenky. Uslyšel otevírání dveří v horním patře domu a následně kroky, které po schodech směřovaly dolů.

Urychleně vstal a došel do spojovací chodby, kde mohl dobře vidět jak do kuchyně, tak na schodiště. Nechtěl, aby ho příchozí Mark viděl hned, a tak si stoupl do temného kouta vedle zrcadla.

„Anno? On je tady někdo s tebou?" opatrně se zeptal muž, když obejmul svou ženu na přivítání.

„No, ano. Potkala jsem milého chlapíka, kousek od našeho domu. Byl promrzlý na kost i když by to nejspíš nahlas nikdy nepřiznal, tak jsem ho pozvala na šálek čaje, aby si v tomhle počasí neuhnal nachlazení." Nevinným hlasem pronesla Anna a usmála se na svého muže.

Ten jí ovšem úsměv neoplatil. Pouze se od Anny rychle odtrhl a otočil se, jestli za ním náhodou nestojí onen nevítaný host.

„Kolikrát jsme se o tomhle bavili. Po tom, co jsme udělali si nemůžeš dovolit zvát domů cizí lidi. Jak víš, že si nejde pro ni?" zeptal se Mark své ženy naštvaným, přesto tichým hlasem. Ta výrazně znejistěla a zřejmě si až teď uvědomila závažnost toho, co mohla způsobit.

„Ale on vážně působí, jako příjemný chlapík. Jen ho pojď přivítat, sedí v obývacím pokoji," vtom Snape vyšel ze stínu a stoupl si před Annu a Marka.

„Já se omlouvám, že vás ruším při rozhovoru, ale chci se zeptat, kde bych našel toaletu?" Mark si Severuse změřil rentgenovým pohledem. Bylo vidět, že mu není příjemná přítomnost cizího muže v jeho domě.

„Nahoře. Jsou to první dveře napravo." Usmála se Anna, ale v jejích očích už nebyla taková jistota, jako před chvílí.

„Děkuji vám, už se moc těším na ten čaj. Budu hned zpátky."

V koupelně si černovlásek sedl na okraj vany a složil svou hlavu do dlaní. Tohle se nemělo stát. Ne takhle. Tajně doufal, že tu dívku nalezne někdo jiný než on. Jeho smůla byla ta, že Godrikův důl navštívil jako poslední z pětice Smrtijedů. Bellatrix a ostatní tady museli být v době, kdy byli Aldertonovi pryč. Měli jediné štěstí. Kdyby je tady našla Bella, dnešního dne by se nedožili ani náhodou.

Ostatní zde byli dohromady před týdnem, ale neúspěšně. Zjistili pouze to, že se Aldertonovi nedávno odstěhovali, ale že svůj dům neprodali.

„Co mám jako dělat teď? Nejradši bych se otočil a odešel pryč... Víš, že nemůžeš. Kdyby Pán zla zjistil, že jsi byl takhle blízko úspěchu a vzdal to, zabil by tě při první příležitosti." Bylo mu naprosto jasné, že bez té dívky jednoduše odejít nemůže.

„Prostě ji najdu a odvedu za Voldemortem. Těm dvěma nechám vzkaz. Musím je alespoň varovat před tím, co je čeká. Musí mít šanci se zachránit." Pomocí hůlky si vyčaroval pergamen a brk. Napsal krátký vzkaz a do něj vložil všechny potřebné informace, které by mohly manželům pomoct. Nakonec dopis začaroval tak, aby po přečtení shořel. Nechtěl zbytečně riskovat.

„Ale kde jenom hledat tu holku? Anna říkala, že už spí, tak možná má ložnici tady nahoře? Mohl bych zkusit Nitrozpyt. Jestli spí a něco se jí zdá, budu schopný vystopovat její myšlenky!" napadlo ho. Zavřel oči a pokusil se co nejvíce soustředit. Kolem sebe slyšel pouze naštvané myšlenky Marka, které byly tak silné, že k němu dolehly až z kuchyně.

„Tebe teď slyšet nepotřebuju. Nemohl by ses laskavě uklidnit?" pokusil se mužův hlas vytěsnit ze své hlavy a poslouchal dál. Chvíli se mu zdálo, že je jeho snaha marná, když v tom to zaslechl.

Co nejtišeji vyšel z koupelny a vydal se k posledním dveřím v chodbě. Při jejich otevírání panty lehce zavrzaly a on radši chvíli počkal, aby se ujistil, že ho dole neslyšeli. Když nezaznamenal žádné kroky na schodech, vešel do pokoje.

Celá místnost byla zahalena ve tmě, až na malou lampičku ve tvaru slunce, která stála na stolku vedle postele. Severus opatrně přešel až k posteli, kde spatřil klidně oddechující malou dívenku.

Měla čistě blonďaté vlásky a deku si rukou přidržovala až u krku. Zastavil se, aby mohl položit dopis pro Aldertonovi na její stolek. Když se na ní znovu podíval, střetnul se s čistě modrýma očima, které se na něj zkoumavě zpod deky dívaly.

Lekl se, že by dívka mohla začít křičet, ale k jeho překvapení na něj pouze zaraženě hleděla a nic nedělala.

„Ehm, ahoj. Ty budeš nejspíš Iris viď?" pokusil se nasadit přátelský výraz Snape, ale podle dívčina zamračení se mu to moc nepovedlo.

„Víš, tvoji rodiče teď budou muset na nějakou dobu odjet, a tak mě poprosili, abych se o tebe postaral, ano?" stále se nedočkal žádné odpovědi, ale bylo mu jasné, že už je nahoře moc dlouho. Za chvíli se po něm začnou ti dva dole shánět, což znamenalo jediné. Musí si pospíšit.

„Půjdeme teď spolu do jednoho zámku dobře? Bude se ti tam určitě moc líbit." Snape byl více nervózní při mluvení s touto divou lidskou dívkou, než kdy byl na jakékoliv předchozí schůzi Smrtijedů. Nejvíce ho děsila představa, že by to dítě začalo brečet.

„Pane? Je nahoře všechno v pořádku?!" ozval se naléhavý hlas ženy z kuchyně. Severovi bylo jasné, že je to teď nebo nikdy. Naposledy se zadíval na dopis, který nechal na stolku a doufal, že Anna a Mark pochopí, že neměl na vybranou.

Iris byla až podivně tichá, což pro něj byla ale výhoda. Pouze přes ní přehodil deku. Pod kterou se po celou dobu skrývala a vzal jí do náručí.

„Hmm, je mnohem lehčí než Grangerová... to bude asi tím,že je tak o nejmíň osm let mladší než ta otravná zrzka ne?" sarkasticky podotkla jeho mysl. Snape slyšel rychlé kroky na schodech. Podíval se na dívku, které teď ze zamotané peřiny čouhala jenom blonďatá hlava a s omluvou na rtech se přemístil...