Začalo to, jako vcelku nevinná věc.

Nicolas, ještě nevědouc v co se tahle celá věc vyvine, si ve skupinovém chatu přečetl zprávu a odpověděl na ni, že ano. Ona zpráva,l byla otázka, zda-li je někdo ochoten jít na bar.
Původce této zprávy, byl samozřejmě ten největší ožrala celé skupiny. Nicolas si byl poměrně jistý, že to také byl dealer pro víc než polovinu kampusu, ale neměl konkrétní evidenci a ptát se na něco takového úplně nechtěl - mohlo by to jemu i Honzovi přinést nepříjemnosti.

Bylo čerstvě po zkouškovém období - bar, kterému se začalo říkat studentský ze zřejmých důvodů, bude určitě plný lidí, kteří buď jdou oslavovat svůj úspěch u zkoušek, nebo těch, kteří se rozhodli špatný pocit z neúspěchu utopit v alkoholu.
Nicolas neměl přeplněná místa příliš v lásce, ale nechávat Honzu, aby někde pil sám se mu taky nechtělo, především pak z toho důvodu, že pn sám byl ten, kdo byl přivolán k Honzovi opitému do němoty, aby ho odvedl zpět na kolej.

Hodil na sebe mikinu, alespoň o tři čísla větší než doopravdy potřeboval. Byly na ní vyšité různé věci, od kytek přes lidskou kostru, až po náhodné předměty jako toustovač. Vyšívání byla jedna z mála věcí na které si Nico našel čas i během studia, během nudných hodin, nebo během občasných cest vlakem z koleje domů a zpět.
Popadl peněženku, mobil a klíče, které si nacpal do kapes, a šel.

Už se pomalu stmívalo. Pouliční lampy byly ještě zhasnuté, takže v šeru bylo špatně vidět, ale všechno vrhalo stíny, které působily, jako postavy. Někde někdo, buď nějaký pouliční muzikant, nebo jen student který byl vykopnut ze svého bytečku kvůli hluku, hrál na saxofon.
Tedy, Nico si alespoň myslel že to byl saxofon. Nebyl nijak znalý hudebních nástrojů.
Melodie to ale byla líbivá, i když ji občas přerušil šelest listí a větví těch pár ubohých a seschlých stromků ve větru.

Prošel okolo nějakého bezdomovce, zarostlého, otrhaného a špinavého, stejně jako většina lidí kteří neměli štěstí a skončili na ulici. Měl před sebou měl papírový kelímek na peníze, který ale byl zcela prázdný. Jestli proto, že si ho muž sám vyprázdnil, aby to nevypadalo že něco má, nebo proto, že nic doopravdy neměl, to nešlo říct.

Nico zalovil po kapsách, a hodil mu tam nějakou tu dvacku, bez toho, aniž by v chůzi zastavil. Slyšel jen tiché zabrblání, že to nebylo víc.

Když dorazil do baru, opravdu tam bylo velké množství lidí. Spoustu z nich Nico znal, ač třeba jen od vidění na chodbě nebo v posluchárně.
Chvíli stál u vchodu a snažil se najít svého kamaráda. A během pár vteřin ho našel.

Stál u baru a doslova čuměl do svého telefonu, shrbený a mžoural jako slepá myš.
Vedle něj bylo několik sklenic v různém stádiu vypitosti. Bylo zjevné, že Honza začal pít bez Nica, nezdvořilec jeden.

,,Heeeeej, Nico! Jsi tady!" Honza, jako by vycítil Nicův příchod zavolal přes celý bar. Nico nasadil úsměv a vydal se si sednout vedle něj.

Celý bar zapáchal kouřem z elektronických cigaret, alkoholem a lehkým podtónem zvratků. Vzduch tu byl těžký, jako by se tu nikdy nevětralo a hudba, která hrála v pozadí byla stejná, jako před dvěmi lety.

,,Začal jsi beze mně," začal Nico bez pozdravu, když se posadil na rozviklanou barovou stoličku a bez ptaní dopil jednu ze sklenic, které ležely před Honzou.
Připadal si trochu nervózní, protože věděl, že Honza bývá večerní zábavě poněkud nadměrně oddaný, zvláště pak pokud tu není nikdo další z jejich skupiny, kdo by jim připomenul, že by se měli mírnit.

,,Zaplatím ti první drink, to by to mělo nahradit. Tak co si dáš?" zeptal se Honza s opileckým nadšením. Bylo mu zcela zjevně jedno, že Nico mu ukradl značnou část jednoho z jeho sbírky nedopitých pití.

,,Jen něco lehkého, možná pivo," odpověděl Nico s úsměvem.
,,Přece jen, nemusím se zřídit pokaždý co sem přijdu, ne?"

Honza objednal a zaplatil, ťukli si sklenkami a dali se do řeči.

Honza mluvil a mluvil s rozmachem, jak už u něj bylo typické.
Nicolas poslouchal s mírně klesajícím zájmem. Věděl, že čím déle budou v baru, tím větší bude pravděpodobnost, že se to zase přežene. Potlačil ale tuto myšlenku, a pokračovalo se v pití a mluvení.

Když Honza objednal další kolo nápojů, znovu na svůj účet, i když se ho Nico snažil přemluvit ať už mu nic nekupuje, že už je to pro něj dost.
Nemohl ale odmítnout, to by bylo dost neslušné.
Vypil proto dalšího panáka. Už ani nevěděl, co to bylo, v krku to všechno pálilo stejně a jeho žaludek, plný pouze alkoholu a možná nějaké té dietní limonády, dělal salta a přemety a on se od zvracení držel čirou silou vůle a strachem před tím, jak trapné by to bylo kdyby se rovnou na místě pozvracel.
Cítil, jak mu alkohol stoupá do hlavy.

,,Honzo, myslím že je čas to sbalit. Mám toho už dost... Cítím se divně," řekl s nádechem nejistoty. Jeho jazyk nespolupracoval a i jednoduchá slova byla najednou složitá vyslovit.

Honza se na něj podíval se zdviženým obočím.
,,Cože? Už?" Pak se pozadtavil a prohlédl si Nica pořádně.
,,Ale jo, asi máš pravdu. Pojď," povzdechl si Honza a vstal od baru.

Nicolas se pokusil zvednout ze židle, ale jeho nohy se pod ním podlomily a on se spadl na zem, rozpliznutý jako chobotnice na suchu.
Cítil na sobě oči několika lidí a znovu se cítil jako malý děcko co pije poprvé. Celá jeho existence mu byla trapná.

,,Au." Poznamenal suše Nico, ale ani se nepokusil se zvednout. Zvuky byly najednou ztlumené, a jeho nervy jako by neodpovídaly. Ani ten pád necítil, i když věděl, že zítra to rozhodně cítit bude ve formě modřin.
Honza ho vytáhl s obtížemi na nohy, a oba se vydali ven z baru, podpírajíc se navzájem.

,,Hej, Nico... V poho?" Zeptal se nejednou Honza. Nico si toho ani nevšiml, ale pomalu začal usínat za chůze. Zdálo se mu, že Honzův hlas od něj vzdálený miliony mil a zároveň že mu řve do ucha.

Pořád slyšel ten saxofon v dálce, i když už to musely být hodiny od té doby, i když už dávno byla tma.
Až teď si uvědomil, že Honzovi ani neodpověděl.
Na chvíli si myslel, že znovu zahlédl toho bezdomovce kterému hodil dvacku, jak na něj kouká, ale až moc zblízka.
Všechno se mlžilo a táhlo, to co viděl, slyšel, všechno.

A pak, to všechno zmizelo.

Když se Nico probudil, ležel na čemsi tvrdém a studeném, z čehož ho bolela celá záda.
Hlava ho bolela jako kdyby v ní vrtal červ a nějaký datel se snažil k onomu červu dostat tím, že svým zobákem bušil do jeho lebky.
Sice měl ještě oči zavřené, ale i tak se cítil jako tehdy v létě na horské dráze, když se přejedl langoše. Chtělo se mi zvracet, ale udržel to. Prozatím. Uklízet zvratky se mu nechtělo.

Zhluboka se nadechl, ale vzápětí toho litoval. Vzduch tu byl těžký a zapáchal po moči a hnilobě. Nechutné.

I když mu hlavou stále probíhala pulsující bolest, přinutil se otevřít oči a rozhlédnout se.
Nic zprvu neviděl, tma byla stejně dusivá, jako zápach.
Po chvíli, která mu ale připadala jako věčnost, se jeho oči tmě přizpůsobily. Byl v malé místnosti z hrubého kamene.
Ležel na podlaze pokryté suchou trávou. Malé, příliš malé zamřížované dveře bylo jediné místo světlejší, než temnota okolo něj.

Pokusil se si vzpomenout co tu dělá, jak se tu ocitl, ale vzpomínky se mu vyhýbaly, sypaly se, jako pisek skrz prsty.

Do čeho se to zase zapletl...?

1101 slov

revize - 22.10. 2024 - 1250 slov