Pokusil se si vzpomenout co tu dělá, jak se tu ocitl, ale vzpomínky se mu vyhýbaly, sypaly se, jako písek skrz prsty. Do čeho se to zase zapletl...?

Ležel na tvrdé podlaze. Jak dlouho už? Nemohlo to být tak dlouho, nebo snad ano? Všude kolem byla tma a vzduch se zdál až nepřirozeně nehybný, jako v dávno opuštěném sklepě. Špatně se mu dýchalo, což jeho zpanikařenému a bolestí prosycenému tělu vůbec nepomáhalo. Celým tělem mu proudila nevybíravá bolest a hlava mu tepala, jako by měla každou chvíli prasknout, jako kdyby se do jeho lebky zavrtal červ, schovávající se před datlem bušícím do jeho hlavy aby červa dostal ven.

S obtížemi se posadil – ne že by mu to přineslo úlevu – a tápal ve tmě. Prsty se mu rozběhly po suché trávě a chladném kameni pod ním.

Nico si sám pro sebe slíbil, že už nikdy nepůjde pít s Honzou. Ačkoli to s ním často nedopadlo dobře, nikdy se neprobudil v místnosti, která připomínala středověkou kobku.

Po nějaké době – netušil, jak dlouho uplynulo – se do místnosti začalo skrze malé okénko u stropu prodírat světlo. Strop byl nízký a Nico pochyboval, že by se v místnosti mohl vůbec narovnat. Okénko bylo doslova titěrné, a Nico pochyboval že by se dostal dál než po loket kdyse se jím pokusil prostrčit ruku.

Začalo svítat. Přestože jediným výhledem z místnosti bylo tohle malé okénko a jeho kocovina byla nesnesitelná, světlo přinesené sluncem uvítal.

Zvedl se a okamžitě se praštil o strop. Nemohl se tady ani postavit rovně. Rána do hlavy bolesti nijak neulevila a znovu pocítil potřebu vyprázdnit svůj žaludek. Zamířil ke dveřím, které byly z hrubě opracovaného dřeva a měly malý průzor. Pokusil se je otevřít. Zavrzaly v pantech, pohnuly se, ale neotevřely.

Chvíli přemýšlel, jestli by nebyl schopný je vyrazit, ale jeho tělo protestovalo tupou bolestí, která se ozývala snad odevšad.

Nakoukl tak raději ven průzorem, ale ve vedlejší místnosti byla ještě větší tma než v té jeho, takže neviděl nic kromě pár nejasných obrysů. Odtáhl se od dveří a přešel k oknu, ze kterého proudilo zlatavé světlo. Vyhlédl ven, ale znovu viděl jen málo. Okénko bylo těsně nad zemí, která byla zarostlá trávou. Zahlédl… slepice? Hlavou mu proběhla myšlenka, kde to sakra je. Nemohl přijít na žádné místo ve městě, kde by někdo měl slepice a zároveň takhle středověký sklep.

Slepice nadšeně zobaly a nevšímaly si ho a on je chvíli pozoroval bez jediné myšlenky procházející jeho myslí.

Leknutím sebou trhnul, když zaslechl kroky. Konečně! Někdo jde a snad ho ten někdo pustí ven, možná mu jen vynadají za opilecké kousky, možná budou chtít peněžní náhradu za nějaký zničený majetek, čehož s příliš neobával protože měl nějaké pojištění, ale konečně ho pustí a on možná i stihne hodinu, která začíná v půl jedné.

Dveře se rozlétly, bez zvuku klíče, možná byly jen zajištěné závorou. Nico nasadil omluvný úsměv, který věděl, že umí perfektně. Pohled, který upřel na příchozího muže, však rychle změnil jeho naděje. Tento člověk očividně neměl v úmyslu odpouštět, alespoň tak soudil z jeho výrazu a řeči těla.

Muž byl oblečený do zvláštních šatů, jako by právě vystoupil z natáčení středověkého filmu. Jeho oděv byl ozdoben tlumenými červenými a zelenožlutými pruhy, i když trochu nedbale ušitý. Nebyl příliš vysoký, téměř o hlavu menší než Nico.

„Ty jsi ten, kdo se dotkl mé ženy,“ pronesl muž ledovým hlasem.

Nico ztuhl. Cože? Dotkl se snad ženy tohohle chlapíka? V opilecké rvačce, nebo snad v něčem horším? Vždyť ani nebyl na holky! A byl si celkem jistý, že i v nejopilejším stavu by se ničeho takového nedopustil.

„Co…? Co prosím?“ vykoktal, zoufale se snažíc vzpomenout na něco, co by vysvětlilo jeho situaci. Marně.

„Prosit můžeš až u nebeských bran,“ odpověděl muž s odporem, jako by se díval na napůl rozjetou krysu na silnici.

Než stihl Nico cokoliv říct, muž zavolal další dva muže, kteří měli na sobě cosi, co připomínalo lehké, špinavé a potrhané brnění, které páchlo shnilou kůží a močí.

Ti dva mu spoutali ruce hrubým provazem, který se mu zarýval do kůže. Jeden z nich na něj pohlédl omluvně, ale to Nicovu situaci nezlepšilo.

„Můžu aspoň vědět, co jsem udělal?“ zvolal Nico zoufale, doufajíc, že konečně dostane nějaké vysvětlení. Místo odpovědi však přišla facka. Oči mu zaplavily slzy a tvář pálila.

Muž se na něj podíval se stejným odporem jako předtím. „Drž hubu.“

Strážní ho táhli pryč. Nico klopýtal, aby nespadl, zatímco muži rychle vykročili po schodech vzhůru, ven na dvůr, kde se pásly slepice, které zahlédl z okna. Nakonec ho dotáhli na náměstí, kde se shromáždil dav lidí.

Všechno kolem vypadalo, jako by se ocitl ve středověku – domy, lidé, jejich oblečení… Dokonce po ulicích pobíhala zvířata. Pokud tohle byl vtip, tak už zašel příliš daleko. Ale Nico nebyl tak naivní. Musel si najít nějaké vysvětlení. Halucinace? Možná něco omylem požil, ale takové halucinace slyšel, že probíhají pomalu a dlouze. Tohle však bylo až příliš reálné.

Zatímco se snažil přijít na logické vysvětlení, dotáhli ho doprostřed davu. Na vyvýšeném podstavci stál muž, který začal mluvit. Nico si ani nevšiml prvních slov, ale všiml si, že muž byl oproti ostatním v davu poněkud zavalitější a lépe oblečený. To ho však nijak nezajímalo.

„… Tento ničema, tento hanebník, je zapleten s ďáblem! Není jiné vysvětlení, vážení! Našel jsem ho s mojí ženou v jedné posteli a sám dobře vím, že sama od sebe by má drahá Margarita nikdy nic takového neprovedla!“

Nico stěží potlačil smích. I kdyby s nějakou ženou v posteli byl, rozhodně by se mezi nimi nic nestalo. A rozhodně se nezapletl s ďáblem, však ani v ďábla nevěřil, stejně jako v boha nebo jakékoliv jiné nadpřirozené hlouposti. Upřímně nevěřil, že dav něco tak hloupého vůbec vyslechne.

Dav se začal bouřit, slova šeptaná jako hrom v dálce nebo šumění větru, a Nico si uvědomil, že všichni kolem bezmezně věří každému slovu toho muže. To nebylo dobré. Ocitl se ve velmi špatné situaci.

Horečně přemýšlel, jak se z téhle odsud dostat. Rozhlédl se po davu – tváře lidí byly napjaté, někteří si něco mezi sebou nadále šeptali, jiní ho probodávali očima plnýma opovržení a nechuti.

Možná kdyby to zkusil, tak by se mu podařilo prorazit mezi lidmi a zmizet? Vždyť byl větší a rychlejší než většina z nich. Rychle tuhle možnost ale zavrhl, kam by šel? Nevěděl ani kde je.

Srdce mu zrychleně bušilo, jak si v hlavě přebíral scénář: prostě se rozběhnout a co nejrychleji zmizet v postranních uličkách, doufat, že ho ztratí z dohledu. Ale pak si uvědomil, jak hloupý ten plán je – dav vypadal příliš nahuštěný. Než by se protlačil ven, chytili by ho, a jeho situace by se ještě zhoršila. Mohlo to vůbec být horší?
Byly tu vůbec nějaké postranní uličky mezi domy?

Zatímco přemítal, zaslechl rozhovor dvou starších žen, které stály přímo pod pódiem. Viditelně jim chyběly zuby a ani jedna de nesnažila se se svým rozhovorem nijak tajit.

„Chudák, ví, co ho čeká,“ zabrblala jedna z nich.

„Takový konec,“ přitakala druhá, „ale co čekal? Hrávat si s čarodějnictvím a ďáblem… a cizí ženou...“

Nico polkl. To neznělo dobře. Jestli tu opravdu věřili, že má co dočinění s ďáblem, tak pochyboval, že jim to zvládne logikou vyvrátit.

„Navrhuji popravu!“ vykřikl muž. „Ať tento bezbožník najde spásu v bohu!“

Souhlasné výkřiky z davu byly ohlušující. Nico byl schopen vymyslet mnoho způsobů, jak se dostat ze špatných situací, ale tohle vypadalo, že je až příliš vysoká příčka, na kterou prostě nedosáhne.

No. To byl pěkně v prdeli.

1234 slov
dopsané 29.3.2024

revize - 22.10.2024 - 1235 slov