Nesnášel svý podvědomí.

Nesnášel svý podvědomí!

Protože ať mu říkalo, co mu říkalo, nelíbilo se mu to. Ani trochu.

Několikrát týdně se mu zdál ten samý sen.

Byl pokaždý jiný, ale pořád to byl ten samý sen.

Zdálo se mu o tom, jak byl zase ve vězení. Strážní byli stejní, vězni byli stejní, jeho cela byla ta samá cela, jako když si s Lennym vyměnili těla, a on zůstal trčet v cele, zatímco Lenny držel v rukou jeho budoucnost během zkouškového.

Nebyla to jeho vina, že se mu po napsání jednoho testu a odevzdání seminárky tak ulevilo, že zapadl s úlevou do postele. Jaký právo měl Snart na to se cítit v klidu, pokojně a nevystresovaně ve vězení?

Takže se jejich pokojné a nevystresované duše vyměnily a Barryho pak čekaly týdny, než se zase odstresoval. Nebo Lennymu trvalo, než se odstresoval? Težko říct, kdo byl tehdy méně klidný, ale vzhledem k tomu, že Barry neměl přístup k žádným uklidňujícím lékům, tušil, že si za to mohl sám. Prostě to trvalo.

Bylo to zvláštní být na stejném místě, jako jeho táta.

Nebyl si jistý, co tím Lenny sledoval, ale už se s tátou ve vězení přátelil. Takže tam Barry nebyl úplně sám a nebylo podezřelé, že se s ním bavil. Podle plánu zavolal Lise, hned jak mohl. Ta už byla na Barryho připravená a předala mu zakódované instrukce, co má dělat a s kým se bavit. A i když si každý den připadal, jako by bojoval o život ve hře, kde zná jen nejzákladnější stín pravidel, bylo to den ode dne lepší. A táta ho dost zachraňoval. Ve vězení prej měli kodex i na tajné spřízněnce.

V jednu chvíli i naznačil, že Barry není Lenny, a že ho Lenny varoval, že bude potřebovat ochránit naprostého troubu a dobráka v Lennyho těle. A protože byl Barryho táta správnej chlap, podržel je, aniž by věděl, že to není nikdo jiná, než Barry, jeho syn.

Nikdy Lennymu za to nepoděkoval jinak než v duchu, ale Lennovo ego to stejně nepotřebovalo.

A teď tu byl zase. Jenže tentokrát měl jiného spolubydlícího než tehdy.

„Zase ty," zaznělo otráveně z dolní postele, která patřila Barrymu.

I jeho podvědomí udělalo z Lennyho tu největší osinu v zadku.

A nebude přemýšlet nad tím, že si jeho podvědomí myslí, že do vězení patří společně s Lennym. Ne, ani trochu.

„Zase já," souhlasil.

„Co po mně chceš tentokrát?"

Jako by po něm něco mohl chtít. Opřel se o dveře cely a prohlédl si ho. Jo, pořád to byl on. Nenarostly mu sloní uši a ani se neproměnil ve Wellse, aby ho strašil pořádně.

Většinou se ignorovali, dokud to Barryho nepřestalo bavit a neprobudil se.

Lenny si povzdechl. „Co děláš, Barry?"

Přeložil si ruce na hrudi. „Nic."

„Jak jde superhrdinství?"

„Špatně."

„Ále?" odložil knížku, promnul si ruce a posadil se. „Povídej!"

Miloval drby a informace.

Povzdechl si a přešel k jeho posteli. Když Lenny kývl, posadil se na ni a opřel se o stěnu. „Všechno je na hovno."

„Superhrdinství nevynáší, co?"

„Tak nějak."

„Měl bys zkusit jiný obor. Výnosnější," zdůraznil. Když ho Barry jen probodl pohledem, pokračoval: „No tak, dej mi něco, s čím můžu pracovat. Tátu pustili z vězení. Spusť. Jsem jedno velký ucho."

Na chvíli zavřel oči. Tak jo. Proč by ne. „A víš taky, proč ho pustili?"

Lenny přikývl. „Někdo se přiznal, že to udělal. Detaily?" pobídl ho.

Jako by to nevěděl. Povzdechl si. Ale fajn. „Jaký je tvoje první pravidlo podnikání?"

Lenny se zakřenil. „Které myslíš?"

Barry věděl, že je pořád mění! Taky se usmál, i když mu potom úsměv zhořkl. „Nikdy nikomu nevěř."

Ošklivě se usmál. „Kdo tě zradil?"

„Hádej."

„Slyšel jsem, že Wells měl několik ošklivých tajemství."

Polkl. „Tak to jsi slyšel dobře." Promnul si oči a obličej. „Ale... nejhorší je že..."

Lenny mlčel.

„Nebýt jeho, tak nejsem Flash, víš? Jsem Flash kvůli němu. To on... mě vytvořil. Aby mě pak využil a zničil. Ale já zničil jeho." Tedy, Eddie ho zničil.

Lenny hvízdl.

„Ne, že by mě to překvapovalo. Takovým jako on nemůžeš věřit. Jsou kluzcí jako hadi a vždycky, vždycky něco chtějí."

„Jo. Ty to víš, Joe to věděl, jen já jsem slepej trouba." A Eddieho to stálo koule. On byl pravej hrdina. Kdo by řekl, že řešením bude vasektomie?

„Hm," souhlasně zamručel.

Zvedl hlavu z dlaní a zaškaredil se na něj. „Nemůžeš mi říct, že to tak není? Že se mi nedivíš?"

„Lhát ti nebudu."

„Tak to fakt díky."

Wells ho nutil být lepším. Motivoval ho. Směroval. A Barry? Barry to miloval. Co to o něm vypovídá, že pokaždé potřebuje někoho, aby ho hnal kupředu? Předtím to byl Lenny se svou výzvou být lepším kriminálníkem než kriminálník a udržet jejich tajemství. Pak to byl Wells. A teď? Co žene Barryho teď?

„Stejně je to blbost."

„Co?"

„Že tě stvořil. Znám tě, Barry Allene. Nepotřebuješ nikoho, abys konal dobro," řekl skoro znechuceně.

„Bez něj bych ale neměl schopnosti."

„Vážně?" řekl překvapeně. „No vida. Tak bys pomáhal lidem bez schopností. Vždycky jsi pomáhal. Na to schopnosti nepotřebuješ."

„Hmmm..." zamručel tiše a neochotně Barry.

„Je to tak," nedal se Snart. „Víš, co to je, mít tě za spřízněnce? A přitom je to takový nesmysl."

„Co?"

„Jsme každý jiný. Ty jsi zbrklý, já vše promýšlím. Ty jsi hrdina, já zločinec."

„Ty máš rád výzvy a hry a já mám rád rébusy a záhady," utrousil.

Lenny stiskl rty. „Nepomáháš"

Barry pokrčil rameny. Přemýšlel nad tím už dlouho a tolikrát. „Jsme prostě dvě strany jedné mince, a i když máme každý vyražené něco jiného, jsme ze stejného materiálu. A máme stejnou hodnotu."

Lenny jen zamrkal. „Stejnou hodnotu."

„Jo. Nemluvě o tom, že jsme dobří v tom se prohodit. Poznal nás někdy někdo?" Kromě táty, který to ale čekal a byl na to připravený, protože ho o to Lenny poprosil?

Lenny zavrtěl hlavou. „Co vím, tak ne."

„Vidíš," přikývl Barry. „Takže nemůžeme být tak odlišní, když se dokážeme zastoupit. Jen nechápu, že ti teď vysvětluju, kolik toho mám společnýho s kriminálníkem."

Lenny se uchechtl. „Mám ti říct, kolik toho mám společnýho s hrdinou?"

Zasmál se. „Do toho tě nemůžu nutit."

Někdy během jejich konverzace Lenny natáhl nohy směrem k Barrymu a pohodlněji se opřel o zeď nad polštářem. I Barry se pohodlněji uvelebil.

Mohlo to být i horší.