Nejhorší na Lennym ve snu bylo, že byl skoro stejný, jako ten skutečný, ale jen skoro. Byl... lehčí. Živější. S méně zábranami. Barrymu bylo jasný, že je to jen jeho mysl vyrovnávající se se vším, co se mu děje a dělo, a mohl být rád, že se nezbláznil víc a skutečně neměl bleskovou psychózu, a stejně mu snový Lenny říkal jen to, co chtěl nebo potřeboval slyšet, ale...

Ale.

Začínal se na ty sny těšit.

Rozuměl mu. Utahoval si z něho. Nesoudil ho. Řekl to, co potřeboval slyšet. A vlastně to bylo... prima. Když se tedy nehádali jen proto, aby pohádali.

V jednu chvíli se zase hádali o nějaké naprosté pitomině, a v další ho Lenny držel za předloktí, aby mu zabránil odejít nebo ho snad přiměl poslouchat.

A stáli k sobě tak blízko.

A Barry si moc dobře uvědomoval, že je to jen sen.

Ale možná právě protože to byl jen sen a mohl si ve snu dovolit cokoliv, co chtěl...

Udělal ještě jeden malý krok.

Přitiskl se k němu.

Protože možná nebyli v lese a možná se pára jejich dechů nemísila mezi nimi, ale i teď nedovedl nezírat na jeho plné a na pohled měkké rty a nechtít je ochutnat.

Položil mu volnou ruku na rameno a pevně stiskl.

Navlhčil si rty.

A Lenny zmlkl. Ať říkal cokoliv, v tu chvíli zmlkl a jen se na Barryho překvapeně díval. To mu ale moc dlouho nevydrželo. Začal se usmívat. „Ale, ale, pane Allene?"

„Huš," zašeptal tiše, naklonil se a spojil jejich rty.

Nejdřív to byl obyčejný polibek. Rty na pobavených rtech.

Ale pak Lenny vydechl, pevněji ho objal kolem pasu a převzal kontrolu.

Prohloubil jejich polibek a přitáhl ho k sobě. Přesně, jak to měl Barry rád.

Miloval svoje podvědomí.

V dalším snu Barry ani nečekal na nějakou náhodu, která by je přiblížila k sobě. Nebo hádku. Jen rovnou vlezl za uvolněným Lennym do postele a sedl si mu obkročmo na klín. Najednou už to nebyla nízká palanda a měli tolik prostoru, kolik jen potřebovali.