Vstoupila do svého bytu, kde ji přivítala stovka růží. Hned věděla, od koho jsou. Věděla, že ji opět našel. 

V šoku upustila na zem plátěnou tašku s nákupem. Dveře na chodbu nechala dokořán a jako ve snu prošla předsíňkou. Byly úplně všude. Stovky, tisíce červených růží. Za rámy obrázků, na věšáku, přihrádce na boty, na policích s knihami, dokonce i na lustru. Podlaha po celém bytě byla posypána okvětními lístky. Těžká, snová vůně uvadajících květů se jí neodbytně drala do nosu ze všech stran. Ale tohle nebyl sen - byla to spíš noční můra. Protože ať už udělala cokoli, cokoli pro to, aby ji munulost nedohnala, on ji vždycky znovu našel a vyzdobil jí byt růžemi.  

Opatrně, jako by se bála čehokoliv dotknout, došla až ke koupelně. I tady byla růže, zavěšená za mosaznou klikou. Vzala stonek mezi konečky prstů, ale nebyla dostatečně pozorná a ukazováčkem zavadila o trn. Ostrý hrot jí okamžitě propíchl kůži a na špičce prstu se objevila kapička krve. Zasykla. Zvedla prst ke rtům, vešla do koupelny, vytáhla z balíčku na poličce odličovací polštářek a přitiskla si jej na poranění. 

Podívala se na sebe do zrcadla a povzdechla si. Sklopila oči k rukám a zapřela se o umyvadlo. Růže. Kapka krve. Určitě už se jí povedlo nechtěně ho přivolat. A přitom dnešní den začal tak dobře! Dnes ráno, když vstávala do práce, se po dlouhé době cítila opět šťastná. Byla si jistá, že dneska to udělá. Že ji ten milý kluk z obchodu konečně pozve na rande. 

A taky že pozval. Celou cestu domů téměř proskotačila, tolik se na ten večer těšila. Mezitím ji ale doma čekalo nemilé překvapení. Objevil se On. 

Vycítila, že tady je. Vrátila se pohledem k zrcadlu a spatřila, jak stojí ve dveřích koupelny, pár metrů za ní. Otočila se k němu čelem. Sluneční paprsky, které v pozdním odpoledni pronikaly do bytu, mu čechraly vlasy a prostupovaly celé jeho poloprůsvitné tělo. Byla na něj úchvatná podívaná, ale ji ten pohled naplňoval nevýslovným smutkem a hrůzou zároveň. Pootevřela ústa, aby něco řekla, ale on promluvil první. 

,,Anito," oslovil ji sametovým hlasem, ,,tak tady jsi. Hledal jsem tě." 

Polkla a ochraptěle řekla jen: ,,Já vím." Samozřejmě že to věděla. Pořád ji hledal. Ona před ním pořád dokola utíkala, ale on ji vždycky nějakým záhadným způsobem - jak to asi umí jen duchové - našel. 

,,Proč mi to děláš? Zase jsi mi zmizela. Jak si to mám vyložit? Pokaždé zmizíš, aniž bys mi dala odpověď na mou otázku." 

Anita zavrtěla hlavou. Ne, nemůže, prostě nemůže. 

,,Proč prostě nemůžeš říct ano? Co ti v tom brání? Co tě tady drží?" Rozčileně připochodoval k ní, až je od sebe dělilo sotva třicet centimetrů. Anita instinktivně ucouvla, ale akorát si narazila hlavu o skříňku nad umyvadlem. ,,Vypadáš strhaně," broukl a naklonil se nad ni, ,,se mnou by ti bylo líp. Stačí říct ano." 

,,To nejde," zašeptala, ,,nemůžu." 

,,Jistěže můžeš!" neudržel se a vykřikl o něco prudčeji, než pravděpodobně zamýšlel. ,,Chceš přece, abychom byli spolu, nebo ne?" 

,,Víš dobře, že to není možné. Snad kdybych ti tenkrát zachránila život, bylo by to jiné, ale takhle to prostě nejde." 

Oči mu potemněly. ,,Ano, kdybys mě tenkrát zachránila...," pronesl ponuře a odtáhl se od ní. 

,,Já jsem se přece snažila! Kolikrát ti to ještě budu opakovat?" 

,,Nemusíš mi nic opakovat, pamatuji si to velmi dobře. Stále si sice myslím, že se ti to mohlo povést, ale uznávám, stalo se a my svoji šanci na tomto světě promarnili. Jak ale víš, jde to i jinak. Jen musíš být ochotná jít se mnou a ničeho se nebát." Natáhl k ní ruku dlaní vzhůru. ,,Jen musíš říct ano." Upřeně na ni hleděl, jenže ona mu pohled nedokázala oplatit, nedokázala se podívat do těch očí vyzařujících naději a důvěru v ni. Nemohla to udělat. 

Rozechvěle se nadechla a předstírala, že se chystá odpovědět, ale pak sebou nečekaně mrskla, vyrazila z místnosti a vyběhla ven na chodbu. Bylo to pošetilé, věděla, že mu daleko neuteče. 

Stihla seběhnout sotva pár schodů, když vtom se zjevil přímo před ní. Leknutím zaškobrtla a už padala dolů. Vyjekla, když proletěla skrz jeho nehmotnou postavu. Natáhla ruce před sebe ve snaze utlumit pád. Tvrdě dopadla a na okamžik se jí zatmělo před očima. 

,,Proboha, slečno Koudelková, co to tady vyvádíte!" ozvalo se nad ní. Anita zvedla hlavu - skláněla se nad ní boubelatá paní s mohutným poprsím, oblečená ve fialových legínách. ,,Jste v pořádku?" zeptala se žena a napřáhla k ní ruku. Anita se jí vděčně chytila a nechala se vytáhnout na nohy. 

,,Nic se mi nestalo, paní Vašková," řekla, i když cítila, jak se jí podlamuje koleno, které si při pádu ošklivě narazila. 

,,To jsem ráda," spráskla žena ruce, ,,vypadala jste úplně, jako kdybyste před někým utíkala. Jdu zrovna vynést odpadky a najednou vidím, jak se řítíte ze schodů, jako by vám za patama hořelo!"   

,,Omlouvám se, že jsem vás tak vyděsila, jen jsem si... no to je jedno." Anita se koutkem oka podívala na schody, jestli tam ještě stojí, ale nebyl tam. Jistě, v přítomnosti cizích lidí se stydí, pomyslela si sarkasticky. Tedy ne že by ho ostatní viděli, ale i přesto se jí zjevoval raději pouze o samotě. 

Paní Vašková se na ni usmála, jako že se nic neděje, popadla do ruky pytel s odpadky a zamávala jí na rozloučenou. Anita se s povzdechem vydala zpátky do bytu. 

,,Proč mi tohle děláš," pronesla jen tak do vzduchu a zabouchla za sebou. 

,,Protože chci, abys pochopila, že to myslím vážně." Stanul před ní se založenýma rukama. Mračil se. 

,,Jáchyme, prosím," začala, ,,už jsem ti vysvětlovala, že ještě nejsem připravená. Já chci ještě žít." 

,,Nemáš mě ráda. Kdybys mě měla ráda, už dávno bys se mnou šla." Věnoval jí ublížený výraz. Vždycky to na ni zkoušel tímto způsobem. 

,,Jako člověka jsem tě skoro neznala." 

,,Znáš mě teď. Teď snad nejsem člověk?" 

,,Jsi mrtvý, Jáchyme, mrtvý. Duch." Anita kolem něj prošla do obýváku, smetla z pohovky několik okvětních plátků a posadila se. 

,,Ano, ale jenom kvůli tobě. Kdybys mě bývala zachránila -" 

,,Už jsem řekla, ať mi tohle nevyčítáš, já nebyla v tom autě, které tě srazilo, já ne, já jsem se k té nehodě jen nachomýtla a snažila jsem se ti pomoct, proč to sakra nemůžeš pochopit?!" Upřela zrak na vázu na konferenčním stolku, v níž byla jediná uschlá růže. Věčná připomínka té nehody.

V hlavě se jí promítla vzpomínka na ten den. 

Bylo teplé jarní počasí, ona se zrovna procházela ulicí. Uviděla ho na protější straně, vykračoval si po chodníku a nesl krásnou červenou růži. Znala ho jen od vidění, byl studentem filozofické fakulty, občas se minuli na chodbě, když spěchali na přednášku. 

Komupak tu kytku asi nese? pomyslela si. Když se jejich pohledy střetly, mimoděk se na něj usmála. Sledovala, jak přechází silnici a pak náhle... ze zatáčky se vynořilo auto, jelo příliš rychle. Hvízdání brzd, tupá rána a mladík v okamžiku ležel na zemi. 

Sotva vnímala, jak k němu přibíhá, kleká si v minisukni na kolena a zjišťuje, jestli dýchá. Jako by to nebyla ona, kdo křičí na řidiče, ať zavolá sanitku, jako by to byl někdo úplně jiný, kdo dává tomu mladíkovi umělé dýchání. Jediné, co si pamatovala naprosto přesně, byla chvíle, kdy ji od něj záchranář konečně odtrhl se slovy 'To nemá cenu, slečno, nechte ho, tomu už nepomůžete'. Celá uslzená se zvedla, popotáhla a náhle spatřila tu růži. Ležela o kus dál a narozdíl od svého majitele zůstala nezraněná. Anita se pro ni shýbla a už ji nepustila. 

,,Věřil jsem ti," hlesl, ,,věřil jsem, že to dokážeš, že mě dokážeš oživit. Jako správná studentka medicíny." 

,,To mi nepřipomínej, víš moc dobře, že právě kvůli tobě a tomu, co se stalo, jsem školu ukončila." 

,,Vím, připadala sis k ničemu, že jsi mě nedokázala jako budoucí doktorka oživit. Moje smrt - smrt cizího člověka - tě zdrtila. Nemáš pro co žít. Proto se ptám, co tě tady drží? Nejsi šťastná, ale se mnou bys byla. Tak pojď, pojď přece." 

Anita se smutně pousmála. Mám pro co žít. Nebo spíš pro koho. Už zase ano. Když si na něj vzpomněla, po tváři se jí rozlil blažený úsměv, kterému se nemohla ubránit. Zrovna dneska s ním jde na první schůzku... 

Na chvíli se jí povedlo zasnít, představila si, jak ji nesměle drží za ruku, říká, aby zavřela oči, a vede ji do krásné restaurace ke stolu pro dva, na němž romanticky plápolá vonná svíčka... 

Potom ji však realita nemilosrdně udeřila do tváře. Teď nikam jít nemůže, Jáchym ji našel, Jáchym je tady, po více než roce, kdy se jí dařilo před ním skrývat a žít celkem úspěšně obyčejný, poklidný život. Po roce, kdy si našla práci jako prodavačka v maličkém supermarketu, po roce, kdy konečně dokázala hodit tíhu minulosti na nějaký čas za hlavu, usmívat se na kolegyně, smát se jeho vtipným poznámkám a také se zamilovat. 

Ve chvíli, kdy si uvědomila, že toho kluka, který každé ráno dovážel pečivo, má asi více než jenom ráda (i přestože byl o pár let mladší než ona), to považovala za úspěch. Od Jáchymovy nehody uplynulo bezmála šest let - šest let, během nichž nedokázala pociťovat nic jiného než marnost, beznaděj a strach - takže teď, když konečně dokázala fungovat jako normální člověk, dokázala se smát a milovat, začala věřit, že všechno zase může být fajn. Ale nebylo. Byl tady znova. Jáchym a s ním ten hrozivý stín tísně, který ji celou obalil, svíral a dusil. 

Nemohla udělat, oč ji Jáchym žádal. Rozhodně ne teď, když poznala někoho jiného. Jáchyma měly svým způsobem taky ráda, věděla, že kvůli tomu, co se odehrálo, jsou k sobě připoutáni, ale ona nebyla připravená odejít s ním. Protože kývnout mu znamenalo smrt. Její smrt byla jediná možnost být spolu, jak si Jáchym přál. 

Ale přeješ si to i ty? ozval se hlásek v její hlavě. 

Ne. 

Tak mu to jednoduše řekni, řekni mu, že s ním nepůjdeš. A ničeho se neboj. 

,,Nepůjdu s tebou," řekla pomalu a vrhla na něj odhodlaný pohled. 

,,Cože?" 

,,Nechci s tebou odejít." 

,,Takže to je tvá definitivní odpověď?" 

,,Ano." 

,,Však ty si to ještě rozmyslíš," zavrčel, obrátil se k ní zády, máchl rukama a všechny růže nechal zmizet. Pak se vypařil i on. Ve vzduchu však zůstala viset jeho slova. Však já se ještě vrátím a ty si to rozmyslíš. Jeho hrozba ji už ale nenaplňovala takovou hrůzou jako předtím. Uvědomila si totiž jednu důležitou věc - život, jakkoli je složitý, ještě má cenu a stát si za svými rozhodnutími také.