SRPEN 1486

Jindřich se procházel po zahradě, na tváři zamyšlený výraz. Měl teď spoustu starostí. Jakmile se zbavil Staffordů, objevil se další problém. Po království se začaly šířit zprávy, že malý hrabě z Warwicku unikl a ke teď připraven bojovat o to, co mu podle oněch zvěstí právem náleželo: trůn. Jindřich bezpečně věděl, že Eduard se ve skutečnosti stále nachází v Toweru. Osobně se na něj byl podívat a zvýšil jeho ochranu. Obával se, že ten, kdo tuto zprávu rozšířil, má možná v úmyslu hraběte skutečně unést. A to nemohl v žádném případě dopustit.

Jeho rádci si mysleli, že nejde o nic vážného. Hrabě Lincoln, který nedávno dorazil zpět na dvůr ze své domoviny prohlašoval, že jde jen o hloupé klepy. Nic, co by mohlo králi ublížit. Vždyť skutečný Warwick byl pod zámkem, ať ostatní tvrdili, co chtěli.

„Jak by se asi z Toweru mohl chopit trůnu?" vykřikoval John de la Pole hlasitě a několik dalších mužů mu přisvědčovalo.

Jenže Jindřicha jeho dosavadní život naučil, aby byl opatrný. Věřil, že i pouhá slova mu mohou uškodit. Warwick byl sice ještě příliš mladý na to, aby sám vládl, ale byl to Plantagenet. Dědic Yorků z mužské linie a nic nezáleželo na tom, že jeho otec byl zrádce. Tyhle řeči, které kolovaly, byly nebezpečné. Věřil, že v Anglii je nejeden muž, který by se za Warwicka víc, než ochotně postavil. A stejně tak bylo mnoho těch, kteří by se ochotně chopili regenství, než by byl chlapec dostatečně starý na to, aby kraloval sám.

Jeho nevlastní otec Thomas Stanley navrhoval, aby byl kluk popraven. Jeho smrt by prý všechny problémy budoucí dohady vyřešila. Jenže Jindřich se bál ducha, který by ho mohl přijít strašit. Pokud lidé dokázali uvěřit tomu, že Warwick utekl, jak by bylo snadné je přesvědčit, že král popravil falešného chlapce. Taková věc by u nich jistě vzbudila znechucení a zlost. Ne, nic takového dopustit nemohl. Zatím bylo lepší, aby Eduard žil. A navíc nemohl zapomenout na slib, který dal Elizabeth.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, Jindřichu?" ozvalo se za ním z nenadání. Lekl se, ale nedal to na sobě znát jediným cuknutím. Klidně se otočil na svou matku a přisvědčil.

„Ano, matko. Prosím, pojďme se projít." Nabídl jí rámě a lady Beaufortová se do něj zavěsila. Tvářila se netečně, ale Jindřich věděl, že hoří zvědavostí. Když se rozešli, nepobídla ho však, aby začal mluvit. Klidně vyčkávala, až začne on sám. Tuhle vlastnost měl na ní rád a právě proto její společnost často vyhledával. Ne však pouze proto. Snažil se dohnat ta ztracená léta, kdy od sebe byli odtrženi. Potřásl hlavou, aby si ji vyčistil od nepotřebných myšlenek a soustředil se na rozhovor.

„Elizabethin čas se blíží. Myslím, že by ses měla vydat do Winchesteru a dělat jí tam společnost," promluvil konečně.

Lady Beaufortová rozvážně pokývala hlavou. „Ano, už jsem se ti to chystala sama navrhnout. Měla by se odebrat do komnaty, která jí byla připravena na slehnutí."

Tu komnatu lady Beaufortová sama s vážností připravovala. Nevynechala jediný detail. S přípravami začala už kolem velikonočních svátků. Pečlivě rozmýšlela barvy polštářů i tapiserie. Vybrala také všechny dámy, které měly poslední tři měsíce dělat budoucí matce jedinou společnost. Bylo nezbytné naprosto přesně roztřídit jejich role a povinnosti.

„Je tam všechno připraveno? Není třeba ještě nějaké zařizování?" staral se Jindřich. Bylo důležité, aby měla Lizzy veškeré pohodlí.

„Samozřejmě. Všechno je v nejlepším pořádku," přikývla jeho matka téměř dotčeně. Narození zdravého dítěte, nejlépe chlapce, bylo teď pro ni důležitější, než cokoliv jiného.

„Možná by se jí měly dovézt ještě nějaké pomeranče. Svěřila se mi, že má na ně neustále chuť a řekl bych, že zásoby ve Winchesteru se tenčí," nadhodil král, když si vzpomněl na svůj krátký pobyt v manželčině přítomnosti.

„Lady Elizabeth dostane všechno, co si jen bude přát," přisvědčila lady Beaufortová vážným hlasem. „Nemusíš mít žádné starosti, Jindřichu. Všechno dopadne dobře,“ hřejivě se na něj usmála. Jindřich se zastavil a vděčně matku chytil za ruce.

„Já vím, matko. Postaráš se o ni, jak nejlépe dokážeš. Ale..." Odmlčel se a na pár vteřin zaváhal. Pak však odhodlaně pokračoval: „Bylo by vhodné, kdyby u jejího porodu byla také lady Woodvillová."

Jeho matka okamžitě nesouhlasně sevřela rty. „Už si zase říká Woodvillová?" pronesla s opovržením.

„Samozřejmě. Lady Greyová ji nazýval Richard, jelikož tak chtěl dokázat-"

„Vím moc dobře, co chtěl ten bídník ukázat!" přerušila ho lady Beaufortová netrpělivě a vysmekla se mu ze sevření. „Nelíbí se mi, že by tam měla být. Myslíš si, že je to dobrý nápad? Po tom všem? Jindřichu, říkám ti, že k té věci se nestavíš správně! Elizabeth Woodvillová je stále nebezpečná žena, která je schopná čehokoliv! Je pro nás lepší, když je za zdmi Bermondsay!"

Jindřich ji s klidným výrazem nechal domluvit a pak pomalu zavrtěl hlavou. „Musíme myslet na to, že je především matkou mé ženy. Bessy si ji tam přeje a já jejímu přání vyhovím."

„A nezdá se ti to podezřelé?" zamračila se mylady králova matka. „Elizabeth Woodvillová přece zradila i ji, pokud je tedy pravda, že s tím spiknutím neměla nic společného-,"

„To rozhodně neměla," přikývl Jindřich rozhodně hlavou. Jeho matka se nezatvářila příliš souhlasně, ale zjevně se rozhodla to nekomentovat a pokračovat ve výbojích proti starší Elizabeth.

„Bude jí stačit jen pár dnů a polapí svou dceru do těch svých konspirací. Hřeješ si na prsou hada, Jindřichu, pamatuj na má-,"

„Tak dost!" okřikl ji Jindřich a jeho obvykle klidná tvář se teď zkřivila vztekem. Všechen ten strach a vypětí posledních dní teď vybublalo na povrch. „Všude kam se podívám, kují proti mně šlechtici pikle! Dokonce i sluhové se za mými zády ušklíbají, když si myslí, že se zrovna nedívám. Nepřátelé jsou všude kolem mě, matko, a teď zrovna mám větší problémy, než jednu zhrzenou ženu, která se snaží získat zpět svou moc! Lady Woodvillová mi přísahala, že už se proti mně nepostaví a mě nezbývá nic jiného, než jejím slibům věřit. Nemůžu nechat královnu vdovu a matku mé ženy navěky zavřenou! Pojede do Winchesteru a ty pojedeš společně s ní!"

Lady Beaufortová šokovaně otevřela ústa. „Jindřichu, to opravdu-," snažila se namítat, ale její syn ji opět rozezleně přerušil.

„Už jsem se rozhodl! Jsem tvůj král, takže uděláš, co jsem řekl!" Na to se od ní prudce odvrátil a s pevně stisknutými rty se rychlým krokem vydal zpět do hradu. Lady Beaufortová tam zůstala stát úplně sama s výrazem zoufalství. Unaveně si přejela rukou po čele a pomyslela si, jak ráda by si teď odpočinula. Odpočinek jí však neměl být dopřán ještě několik následujících měsíců.

· ─────── ·𖥸· ─────── ·

Setkání mylady královy matky a královny vdovy snad ani nemohlo být chladnější. Dokonce se zdálo, že se v ovzduší kolem nich o několik stupňů ochladilo. Měly jet do Winchesteru společně v jednom kočáru, což obě považovaly za velmi špatný vtip.

Když stanuly proti sobě, ani jedna z nich se nehodlala té druhé uklonit. Měřily se pohledy a sváděly bitvu o to, která se bude muset podvolit. V jejich tvářích se nepohnul ani sval a z očí jim čišela čirá nenávist. Nakonec lady Woodvillová stiskla rty a neochotně udělala téměř nepostřehnutelné pukrle.

„Lady Markéto, je mi ctí, přivítat vás v opatství Bermondsay," pronesla lehkým tónem a elegantně rozevřela ruce, v ryze královském gestu. Tvářila se, jako by jí Bermondsay patřilo a králova matka byla jen jeden z mnoha návštěvníků.

„Děkuji, lady Elizabeth. Jak kouzelné místo, určitě ho jen nerada opouštíte," poukázala Markéta, která v urážkách nehodlala zůstat pozadu. S radostí zaznamenala, jak se v očích druhé ženy zableskla zlost.

„Narození mého vnoučete je velká událost, u toho bych nesměla chybět," usmála se Elizabeth nuceně. Vypadalo to spíš jako by ji bolely zuby.

Lady Beaufortová ji sjela povýšeným pohledem. „Bude to především tudorovský dědic trůnu."

Elizabeth pobaveně nadzvedla obočí. „Ach, ano? Já bych řekla, že bude rovným dílem York jako Tudor," opáčila.

„Bude především Tudor," odsekla mylady a ze všech sil se snažila udržet klidný tón hlasu. Za žádnou cenu nechtěla být tou, která nedokáže udržet své emoce na uzdě.

Lady Woodvillová se usmála a přistoupila k ní o něco blíž. „Ať se vám to líbí nebo ne, v žilách mu bude kolovat má krev, drahá lady Markéto. Když jste potřebovala svého synáčka dostat na trůn, tak vás tato představa tolik nerozrušovala."

„A vás zase nerozrušovala představa mého syna s korunou na hlavě. Převlékáte pláště jak se vám to zrovna hodí," ohrnula Markéta opovržlivě rty. „Jediné, co vás vždycky zajímalo, byla moc. Teď, když jste o ni přišla, snažíte se ji zoufale získat zpět, ale chováte se jako malé umrčené dítě."

„Vy zrovna mi budete kázat o moci? Já své ambice aspoň nikdy pokrytecky neskrývala za pobožnost," prskla po ní Elizabeth stejně pohrdavým tónem. „A jestli už jste skončila se svou jedovatostí, ráda bych vyrazila. Neviděla jsem svou dceru několik měsíců a nehodlám ztrácet čas touto nesmyslnou konverzací."

Markéta vztekle zaskřípala zuby, protože pochopila, že tuhle bitvu vyhrála Elizabeth. „Když se domníváte, že vaše dcera na vás čeká stejně nedočkavě jako vy na ni, tak prosím, pojeďme," souhlasila neochotně a kývla na lokaje, který bleskurychle otevřel dvířka do kočáru a nabídl Elizabeth ruku, aby mohla nastoupit. Než tak učinila, vrhla na královu matku ještě jeden dlouhý posměšný pohled.

Markéta ji s nenávistí pozorovala, jak s královskou elegancí mizí v kočáru. Pobyt v Bermondsay, kde byla v podstatě vězněm, jí nijak neublížil. Vypadala pořád stejně krásně a poutala pozornost všech okolo. Hlavou jí probleskla vzpomínka na tu dobu, kdy byla u dvora a Elizabeth tam vládla jako královna. Dalo by se říci, že ji tehdy v mnohém obdivovala. Elizabeth Woodvillová byla žena, kterou nebylo možné neobdivovat. Snad i právě proto se z nich v nouzi staly na nějakou dobu spojenkyně.

Nápad, že by si nejstarší dcera krále Eduarda vzala jejího syna, měla v hlavě už delší dobu, ještě předtím, než se králem korunoval Richard. Tento jeho hloupý krok, jí výborně nahrál do karet. Samozřejmě společně s tajemným zmizením Yorků. Elizabeth Richarda nikdy neměla v lásce, ale tehdy ho přímo nenáviděla a měla k tomu víc, než pádný důvod.

Markéta tedy poslala svého osobního lékaře, aby jí návrh na sňatek přednesl. Tehdy se musela s dětmi skrývat v opatství Westminster. Její reakce byla nadšená. Jakmile byl však Richard mrtvý, nadšení vyprchalo. Markéta si byla jistá, že kdyby se objevil někdo se silnou armádou, někdo, kdo by sliboval návrat Yorků, Elizabeth Woodvillová by Jindřicha bez váhání zaprodala.

S kamenným výrazem nastoupila do kočáru k ní. Lokaj za nimi zavřel dveře a za chvíli se s trhnutím dali do pohybu.

„Obě dvě děláme to nejlepší pro své děti,“ promluvila najednou Elizabeth a lady Beaufortová k ní překvapeně vzhlédla. Hleděla ven z okna a ve tváři měla podivně smutný výraz.

„Myslíte, že by pro vaši dceru bylo nejlepší, kdybyste ji zbavila trůnu? A co hůř, když je v očekávání?“ zeptala se nevěřícně.

Elizabeth se k ní obrátila čelem. „Nikdy bych neohrozila Lizzyin život. Něčemu takovému nemůžete věřit ani vy, ať už mě nenávidíte jakkoliv.“

„Důkazy jsou naprosto-“

„Ale no tak, Markéto!“ přerušila ji ostře. „Přestaňme už hrát tuhle hloupou hru. Moc dobře víte, jak to bylo. Poslala jsem tomu naivnímu Lovellovi pouze tři dopisy. Ach, ano,“ zvýšila hlas, když se Markéta nadechovala k tomu, aby něco řekla.  „Byla to chyba! Přiznávám. Výjimečně jsem se ve svém úsudku zmýlila. Ale teď už se mě nemusíte bát. Nemám v plánu vašeho syna nikterak sesazovat z trůnu, protože nikdy nepůjdu proti své dceři a vnukovi. Nikdy.“ 

Její pohled byl pevný a Markéta v něm nepostřehla ani náznak zaváhání nebo úskoku. Nedůvěřivě přimhouřila oči. Bylo nadmíru neobvyklé, aby Elizabeth Woodvillová tímto způsobem přiznala svou chybu.

„Čekáte, že vám uvěřím?“ nadhodila s mírně povytaženým obočím.

Elizabeth se klidně usmála. „Čekám, že mě pochopíte. Víte moc dobře, jak se hraje tahle hra o korunu. Nezáleží na tom, jestli s vámi souhlasím nebo ne. Musím dělat vše pro bezpečí své a svých dětí. Sama jste byla v podobné situaci, drahá Markéto.“

Přípomenutí těch časů, kdy byla na dvoře krále Eduarda a musela nenápadně navazovat přátelské vztahy a důvěru s ostatními dvořany, bylo pro Markétu nepříjemné. Tehdy byl její milovaný syn daleko za mořem a chyběl jí každou vteřinu života.

„Znám vás příliš dobře na to, abych věřila, že pokorně skloníte hlavu. Nevěřím vám,“ namítla lady Beaufortová a bojovně vystrčila bradu.

„To je správné. Když má člověk tak velkou moc jako vy, nesmí věřit nikomu,“ souhlasila s mírným úsměvem na rtech, který Markétu podráždil. „Ale pro dobro našich dětí bychom si měly vzájemně věřit. Uděláme pro ně cokoliv, že ano? Tohle máme přece jen společné, drahá přítelkyně. Mateřskou lásku, kterou tak něžně uchováváme v našich srdcích.“

Markéta potlačila pohrdavé odfrknutí, které se jí dralo na rty. Něco v Elizabethině pohledu ji donutilo, aby poprvé skutečně přemýšlela o významu jejích slov.

„Ano,“ řekla pak pomalu. „Pro své děti uděláme cokoliv.“ Pak se od druhé ženy prudce odvrátila, jako by se svých slov ulekla a po zbytek dne už s lady Woodvillovou nepromluvila, pokud to nebylo nezbytně nutné. Druhý den se k ní však začala chovat s jakousi nucenou dobromyslností, jako by naznačovala, že s ní tedy uzavře příměří, ale je to pro ni velká oběť a dělá to jen jako dobrá křesťanka. Neboť jak říkal Ježíš; milujte své nepřátele.