DUBEN 1486, LONDÝN

Lizzy se domnívala, že bude ráda, až Jindřich odjede a bude si užívat to ticho a klid, který se v paláci rozhostí. Jenže radost jí vydržela pouze týden. Osmý den s překvapením zjistila, že jí vlastně Jindřich opravdu chybí. Postrádala jejich večerní povídání. Tolik si na to zvykla, že jí teď všechny večery připadaly nesmírně dlouhé a táhly se jako tavený sýr.

Trávila je většinou ve společnosti své sestry Anny, sestřenice Maggie a dvou tudorovských dam, Sáry a Markéty, které k oboustranné lítosti na vizitaci nejely. Často ji navštěvovala také matka, která se starala, aby měli ona a děťátko v jejím lůně vše potřebné. Dávala pozor, aby nedělala nic namáhavého, což však způsobilo, že se Lizzy nudila ještě víc.

Chtěla si například vyjet na lov, protože to patřilo k jejím oblíbeným kratochvílím. Dříve lov neměla ráda, ale díky Jindřichovi si ho zamilovala. Vzal ji na něj krátce po tom, co mu oznámila, že je v očekávání. Tvrdil, že je to nejlepší způsob, jak takovou novinu oslavit.

„Ať je z mého syna ten nejlepší lovec!“ vysvětloval s širokým úsměvem, který se mu má tváři objevoval pokaždé, když o svém budoucím dědici mluvil.

Povzdechla si. Jenže to teď dělat nemohla. John Morton a Richard Fox jí, jak předpokládala, náladu zlepšit nemohli. Morton byl přísný, upnutý postarší biskup, který se téměř pořád mračil a byl Lizzy nanejvýš nesympatický. Znala ho už z dob vlády svého otce, kdy byl v jeho radě a už tenkrát ho neměla ráda. Fox byl mnohem mladší, než Morton a také méně upjatější. S ním se Lizzy ráda modlila v kapli. Měl hluboké, zajímavé myšlenky a ona milovala jeho kázání. Ani on však nebyl nějak extra zábavný. Aspoň, že si s ní občas zahrál šachy. Ale proti její trudnomyslnosti nic nezmohl.

Elizabeth se sama na sebe zlobila, že má tak špatnou náladu a vymýšlela si všechny možné důvody, proč tomu tak je, jen aby si nemusela přiznat, že je to nepřítomností Jindřicha a zbytku dvora. V žádném případě to nebylo kvůli Jindřichovi!

Jenže dny byly dlouhé a tak, ať už chtěla nebo ne, ony nepříjemné myšlenky se jí přesto draly na povrch. Přece nezačíná mít Jindřicha ráda, to je nemožné. Může ho respektovat, ale rozhodně k němu nemůže chovat nějaké hlubší city. To je vyloučené! Jenže od té doby, co zjistila, že její pocity k Richardovy jsou minulostí a snažila se Jindřicha okouzlit, už jí nepřipadal tak strašný.

Stále se občas zachvěla při jeho chladném pohledu, ale poznala, že se za tím odtažitým vystupováním ukrývá poměrně laskavé srdce. A především byl dobrý král. Začala věřit, že by jeho vláda opravdu mohla znamenat období míru a že všeho nejvíce si přála, aby se jí narodil syn. Lidé by věřili, že jsou požehnání. A to bylo přesně to, co potřebovali.

Zrovna seděla ve své komnatě a šila Jindřichovi košili. Věděla, že její matka je dělala svému manželovi. Byla to její výsada, jako královny a Lizzy se ji rozhodla převzít. Představovala si, co asi Jindřich řekne, až mu ji předá.

Věděla, co mu poví ona. „V této košili je všitý všechen můj smutek, který jsem zakoušela během našeho odloučení.“

Možná to znělo příliš intimně, ale Lizzy už se rozhodla: král si zaslouží, aby se k němu doopravdy chovala vlídně. Ne kvůli nějakému politikaření. Zkrátka jen proto, že je to její povinnost jako manželky a matky jejich budoucích dětí.

Najednou někdo vešel do místnosti. S úsměvem zvedla hlavu a zjistila, že je to biskup Morton.

„Vaše Milosti,“ usmála se. „Čemu vděčíme za vaši přítomnost?“

Biskup se neusmál. Jeho tvář byla jako vytesaná z kamene. „Tomuto dopisu od Jeho Veličenstva. Je to nařízení, že máte být odvedena do ústraní.“

Elizabeth překvapeně otevřela ústa. „Do ústraní?“ zopakovala po něm. „A-ale to musí být nějaký omyl. Mám ještě čas. Jsem přece teprve ve třetím měsíci.“

„Králova nařízení jsou jasná. Chcete je snad zpochybňovat?“ opáčil biskup a  v očích se mu nebezpečně zablesklo. Lizzy namáhavě polkla. Cítila na sobě pohledy svých dvorních dam. Nerozuměla tomu. Proč král vydal takový rozkaz? Ze všech sil se snažila, zachovat si chladnou hlavu.

„To samozřejmě nechci,“ odpověděla a opět se usmála. Biskup však na její úsměv nijak nereagoval. Nadzvihl obočí. Zřejmě čekal, že se zvedne a okamžitě půjde poslušně s ním. Jak se to k ní choval? Kousla se do rtu a hrdě se narovnala. „Kde je má matka? Jestli mám být odvedena do ústraní, musím mít u sebe svou matku.“ Ta jistě bude vědět, co by tohle všechno mohlo znamenat. Věděla, že si její matka dopisuje s několika známými a neustále si udržuje přehled.

Biskupova kamenná maska konečně povolila, ale ne tak, jak by si přála. Posměšně se ušklíbl. „Obávám se, že to není možné. Vaše matka byla odvedena do opatství Bermondsay a má zakázáno odtamtud vycházet,“ pronesl pomalu. Vypadal, jako by si užíval každé slovo a s potěšením sledoval, jak se její tvář mění z klidné na vyděšenou.

„Cože?“ vyhrkla a pobouřeně vyskočila na nohy. Košile pro krále se svezla na zem, ale Lizzy si toho nevšimla. „Z jakého důvodu držíte mou matku v klášteře, smím-li se zeptat? Co udělala?“

„Nemám pravomoc vám cokoliv sdělovat,“ odpověděl biskup a probodl ji svým opovržlivým pohledem. 

„Nařizuji vám to! Nemáte právo mi to zatajovat! Nemáte právo, držet mě od mé vlastní matky! Zapomínáte snad, s kým mluvíte?“ Lizzy už se ani nesnažila svou zuřivost krotit. Nemělo to smysl. Vztek jí teď proudil v žilách místo krve.

Morton čelil její zlosti se stoickým klidem. Sepnul ruce a usmál se. „Já se řídím pouze pokyny krále a ty znějí naprosto jasně. Půjdete se mnou.“

Lizzy vzdorovitě vysunula bradu. „Nemůžete mě nutit,“ procedila skrz zuby zlostně.

„Nenuťte mě, abych se uchýlil k násilí, Vaše Výsosti,“ zašeptal biskup a jeho hlas už zněl opět chladně.

Lizzy ustoupila směrem k oknu a vrtěla hlavou. „Nemůžete... moje dítě! Něco s ním udělám a bude to vaše vina!“ vyhrkla zoufale první, co ji napadlo.

„Tak dost! Vyhrožovat smrtí králova dědice? To je čarodějnictví!“ vykřikl biskup, který se teď tvářil také zlostně a kývl na někoho, kdo stál za ním, skrýt ve stínu dveří. Do Lizzyina zorného pole vstoupili čtyři strážní. Nevěřícně vydechla. Opravdu ji chtěli odvést násilím. Bylo to marné. Musí jít, nemá jinou možnost. 

„Půjdu sama,“ zamumlala a snažila se sebrat poslední zbytky důstojnosti.

Biskup se široce usmál. Byl to úsměv vlka, který právě dostal svou kořist tam, kde ji chtěl mít. „Jsem rád, že jste přišla k rozumu, má paní. Prosím, až po vás.“ Ukázal ven ze dveří. Rozešla se tím směrem. Košile pro krále zůstala ležet nedokončená na podlaze její komnaty. Nikdo ji nezvedl. Vypadalo to, že je odsouzena k tomu, aby ji už nikdo nedokončil.

Vedli Elizabeth pryč z hradu. Biskup poslal jednu ze jejích dvorních dam pro plášť, takže usoudila, že někam pojedou. Uvažovala, jestli ji taky zavřou do nějakého kláštera, jako její matku. Ale za co vlastně? Co přesně se stalo? Hrdost jí nedovolovala, aby se ptala znovu a tak jen mlčela a snažila se polykat všechny jízlivé poznámky, které se jí draly na jazyk.

••••

Do kláštera ji neodvezli. Když vystoupila z vozu, poznala, že je ve Winchesteru. Královský palác. Úlevně si oddechla. Celou cestu sem, k ní biskup Morton nepromluvil ani slovo. Jeho chladné chování ji naprosto zaráželo. Ne že by se k ní předtím choval nějak výjimečně přívětivě, ale byl uctivý a měla pocit, že si jí dokonce vážil. Teď ji však propaloval svýma očima, jako by jí chtěl do mozku vypálit dvě hluboké díry. Netušila, co to má všechno znamenat a posedl ji obrovský strach, že ji také někam zavřou a Jindřich se jí pak zbaví...

Jenže to nedávala vůbec žádný smysl. Proč by se jí měl chtít zbavovat? Teď, když čekala jeho dědice? Mimoděk sklouzla prsty ke svému břichu a jemně se ho dotkla. Musela se snažit být v klidu. Rozrušení děťátku neprospívalo.

Morton ji zavedl dovnitř paláce. Cestou velice chladným hlasem oznamoval, že její dvorní dámy jsou na cestě za nimi se všemi jejími věcmi, které zde bude potřebovat. Také jí bude k dispozici služebnictvo, takže by neměla nic postrádat.

„Něco snad přece jen ano,“ namítla rozhodným tónem, když se odmlčel. „Mou matku. Chci vědět, proč byla odvedena do Bermondsay a proč jste dokonce i se mnou zacházel tak nepatřičně.“

„Vaše matka má zakázáno se s vámi stýkat,“ odpověděl Morton okamžitě, aniž by jí věnoval byť jen jediný pohled.

„Ale-“ začala, ovšem biskup zvedl ruku a přerušil ji.

„Jak už jsem řekl. Nemám tu pravomoc vám sdělit cokoliv dalšího,“ zavrčel a cosi v jeho hlase donutilo Lizzy, aby doopravdy zmlkla a už se nevyptávala.

Rozloučení s biskupem bylo velice chladné a to z obou stran. Morton se jí s velice podivným úšklebkem ve tváři uklonil a nasedl zpátky do vozu, kterým sem přijeli. Lizzy pocítila úlevu, když konečně odjel. Zašla zpátky do paláce, který se teď hemžil služebnictvem. Zapalovali krby, chystali ložnice a zametali chodby. Znamenalo to, že její přesun sem byl proveden opravdu velice narychlo. Dokonce ani nestihli nic připravit předem.

Kráčela chodbou a horečně uvažovala, co se mohlo stát. Tohle byla od Jindřicha urážka! Měla dojem, že už s tímto chováním přestal. Myslela si, že se z nich začínají stávat aspoň přátelé. Rozhodně už se v jeho přítomnosti necítila tak špatně. Jenže tohle všechno, co se teď dělo... nedokázala si to rozumně vysvětlit a nesmírně ji to rozčilovalo. Dokonce od ní odtrhl matku! Sevřela ruce v pěst a srdce se jí sevřelo pocitem bezmoci, strachu a ještě něčeho dalšího, co už téměř potlačila. Nenávisti.

Tohle určitě zařídila jeho matka! Problesklo jí hlavou nečekaně, ale musela uznat, že je to jediný rozumný důvod, jaký ji napadá. Když Jindřich odjížděl, choval se k ní velice pozorně a s nečekanou vřelostí. Kdo by ho asi tak mohl přinutit změnit názor? Markéta Beaufortová, samozřejmě. Nenáviděla všechny Yorky a její matku především. Bylo naprosto zřejmé, jak si užívá, že má teď vyšší postavení, než královna vdova. To však její pomstychtivé duši evidentně nestačilo.

Chce nás zničit? Ale proč? Sama přece bojovala o to, abychom se s Jindřichem vzali... nedává to smysl. Nic nedává smysl. 

Zoufale se zastavila a pevně k sobě přivřela víčka. Cítila se úplně stejně, jako když byla v Sheriff Hutton a poté později v Toweru. Kolikrát ještě bude muset od Jindřicha snášet takové chování? Skončí to vůbec někdy?

Toužila po lásce, jakou měli její rodiče. Jenže ta jí očividně nebyla souzena. Navždy bude muset žít život ve strachu, v obležení nepřátel s maskami přátel. Navždy bude připoutána k muži s chladnou tváří, který v sobě není schopen najít ani špetku citu, ani špetku laskavosti ke své manželce.

Už to nevydržela. Vrazila do nejbližší místnosti, která jí přišla na oči. Naprosto ignorovala překvapené výrazy sloužících. V místnosti už vesele praskaly oheň, u kterého bylo přistavěno křeslo. Zhroutila se do něj a složila hlavu do dlaní. Byla tak strašlivě naivní! Jak jen se mohla nechat ukolébat těmi posledními klidnými dny s Jindřichem? Kolikrát si ještě bude muset vyčítat své naivní představy?

Rozplakala se. Rukama si přitom objímala břicho, ve kterém rostlo její dítě. Nebylo zrozeno z lásky, ale z pouhé povinnosti.