BŘEZEN 1484, LONDÝN, WESTMINSTERSKÝ PALÁC

Do Londýna dorazili týden poté, co byli povoláni ke dvoru. Když projížděli bránou do Westminsterského paláce, sídla krále, stáhlo se Elizabeth hrdlo. Nebylo to tak dlouho, co palác patřil jejímu otci a její rodina tu byla doma. Teď sem přijížděli téměř jako hosté.

Pohlédla na svou matku. Její tvář byla klidná a vyrovnaná. Elizabeth si však byla jistá, že se jí právě v mysli také vynořují vzpomínky na jejich pokojný život zde.

Vjeli do dvora, kde k nim téměř okamžitě přiběhlo několik štolbů. „Má paní. Rád vás zde opět vidím." K Lizzy se přitočil černovlasý stájník s čapkou, kterou teď na znamení úcty sejmul a uklonil se jí. Usmála se na něj.

„Martine! Také se s tebou ráda zase setkávám. I když tentokrát v docela jiném postavení." Dodala s jemným úsměvem. Chtěla tím zdůraznit, že nyní neznamená téměř nic, protože Richard z ní i ze všech jejích sourozenců udělal levobočky, protože její otec Eduard byl údajně v době sňatku s její matkou, už ženat. To z nich dělalo nelegitimní potomky a samozřejmě tak neměli nárok na trůn. Ani jejich případní synové.

„Pro mě se nic nemění, paní," namítl Martin klidně a nastavil dlaň, aby jí pomohl dolů ze sedla. Když Lizzy přistála nohama pevně na zemi, ještě chvíli podržela jeho ruku ve své a pevně ji stiskla.

„Važ slova, Martine," upozornila ho vážně, ale pohledem se mu snažila dát najevo, že si jeho loajálnosti váží. Martin se ještě jednou uklonil a pak vzal jejího koně za uzdu a vydal se do stájí.

„Stále ještě tu jsou lidé, kteří zůstávají věrní pravému králi Anglie," zašeptala za jejími zády Elizabeth Woodvillová. Lizzy sebou polekaně trhla.

„Poslouchala jsi nás?" zeptala se pobouřeně.

„Na dvoře je stále někdo, kdo poslouchá a pozoruje. To bys měla vědět." Na to si lady Woodvillová nadzvedla sukně a vydala se směrem k paláci. U vchodu už na ně čekal sir Lovell. S ironickým úsměvem se sklonil a políbil její matce hřbet nabízené ruky.

„Vítejte zpět, lady Greyová," pronesl, stále s tím svým posměšným úsměvem.

„Obávám se, že máte velmi špatnou paměť, sire Lovelle. Používám jméno Woodvillová." Tvář lady, teď už Greyové, zůstávala pořád stejná, ale Lizzy věděla moc dobře, že ji tohle oslovení urazilo.

„Má paměť mi slouží přímo skvěle. Jeho Milost král mi naprosto jasně sdělil, že mám přivítat lady Greyovou s dcerami."

Byl to další způsob Richarda, jak jim dokázat, že manželství mezi jeho bratrem a Elizabeth Woodvillovou bylo neplatné. A že uznává jedině jejího zesnulého manžela, hraběte Greye.

„Nu, v tom případě pokračujme," řekla lady Greyová po několika vteřinách mlčení a sir Lovell se široce usmál, tentokrát to byl úsměv vítězný.

O několik hodin později se Elizabeth netrpělivě procházela po své komnatě. Už zanedlouho měli předstoupit před krále. Byla lehce nervózní. Netušila, jak se má ke svému strýci chovat. Znala ho jen zběžně. Když měla nějakých šest let, postupně přestal do Londýna jezdit a zdržoval se především v Gloucesteru. Vzpomínala si však, že si s ní jako s malou hodně hrál. Připadalo jí, že má děti rád. Byla ironie, že mu Bůh dopřál pouze jednoho vlastního syna a dva bastardy.

Ale to všechno bylo dávno. Předtím, než lstivě zajmul oba její bratry a nechal je zavřít do Toweru. A kdo ví, co jim pak provedl.

Z úvah ji vyrušilo otevření dveří. Vešel sir Lovell s tím svým posměšným úsměvem, který už teď nesnášela. „Lady Elizabeth z Yorku," pronesl pomalu. „Král je připraven vás přijmout."

Elizabeth přikývla a následovala Lovella ven z pokoje. Na chodbě už čekala její matka s Cecily. „Lizzy, pojď sem za mnou. Půjdeš vedle mě, ať na tebe král hezky vidí," pobídla ji lady Greyová. Na tváři měla odhodlaný výraz, jaký u ní Elizabeth viděla vždy, když se chystala uskutečnit nějaký ze svých plánů. Tušila, že ať už jde její matce o cokoliv, nebude se jí to líbit. Ale neodporovala a poslušně se zařadila vedle ní.

„Výborně. Tak pojďme!" prohlásil spokojeně Lovell. Vydali se chodbou směrem k taneční síni, odkud k nim zaznívaly tlumené zvuky hudby.

Přede dveřmi do síně stála dvojice strážných s kamennými výrazy ve tvářích, kteří jim beze slova otevřeli dveře, každý jednu stranu. Sir Lovell vešel jako první, aby je králi ohlásil. Jejich rodina musela jít několik kroků za ním, jak jim velela etiketa. Když vešli, hudba přestala hrát a dvořané přestali tancovat. Kráčeli směrem ke králi uličkou, kterou dvořané vytvořili, zatímco se na ně upíraly stovky párů očí.

Lizzy se narovnala v ramenou a snažila se tvářit klidně a vyrovnaně, jako její matka. Nebylo to však vůbec snadné, když slyšela, jak si za jejími zády všichni špitají. Téměř se jí ulevilo, když došli až ke králi. Seděl rozvalený na vyvýšeném podstavci, odkud měl přehled na celou síň. Elizabeth věděla, že se nesluší dívat se mu přímo do očí, ale nemohla odolat. Musela vědět, jak její strýc vypadá.

Jejich pohledy se střetly a Lizzy polekaně sklopila hlavu zpět dolů. Stále však na sobě cítila jeho pohled. Tváře se jí zbarvily do ruda. Snažila se nějak zbavit náhlých rozpaků, a tak pevně upřela pohled na lem svých šatů a přemýšlela, jestli si přece jen neměla vzít ty zelené.

Když došli až ke králi, Lovell se mu lehce uklonil a oznámil: „Vaše Milosti, lady Greyová a její dcery."

Teď byly na řadě ony, aby králi vysekly poklonu. Lizzy si však všimla, že její matka neklesla tak hluboko, jak by se snad slušelo. Jen jemně sklonila hlavu a hned se zase vyrovnala do celé své výšky.

„Lady Elizabeth. Doufám, že jste měli příjemnou cestu?" zeptal se král, ovšem nedokázal zakrýt svůj pohrdavý tón. Nikdy neměl svou snachu příliš v lásce. S tímhle bratrovým sňatkem nesouhlasil. Woodvillové byli cílevědomá rodina a brzy se rozlezli do všech významných úřadů jako mor. Královna vdova zařídila všem svým sestrám a bratrům co nejvýhodnější sňatky a nikterak se neohlížela na ostatní významné rody. Teď si ovšem své pohrdání vůči ní mohl vynahradit plnou měrou.

„Děkujeme za optání, Richarde. Ano, cesta byla příjemná," usmála se lady Greyová.

Král se zamračil. „Nyní už jsem pro vás Vaše Milosti a vy mě tak budete oslovovat!"

Lizzy si v první chvíli myslela, že se její matka ušklíbne a řekne něco, čeho by později litovala. Ale nakonec jen udělala zdvořilé pukrle. „Jistě. Omluvte mou opovážlivost. Zapomněla jsem se. Vaše Milosti."

Richard přikývl na znamení, že jí odpouští a pak mávl rukou. „Hrajte dál! Představení skončilo."

Síní se okamžitě znovu rozezněly zvučné tóny a dvořané se opět pustili do tance. Elizabeth si oddechla, když ji konečně všichni přestali sledovat a společně s matkou a Cecily se přemístila ke kraji síně. Téměř okamžitě se k nim přitočil vysoký muž ve středních letech s prořídlými blonďatými vlasy a výraznou bradkou.

„Lady Greyová. Jak potěšující, že mohu svým okem opět spočinout na vaší neutuchající kráse!" pronesl procítěně a hluboce se uklonil.

„Sire Hortone, vůbec jste se nezměnil. Jste stále stejně dvorný, jako obvykle," prohlásila lady Greyová a poprvé od chvíle, co vjely do Londýna, se upřímně usmála. Sir James Horton byl důvěrný rytíř jejího otce a proslulý svým nezastíraným dvořením všem dámám, které se poblíž něj nacházely.

„Kde je královna? Nikde ji tu nevidím," zeptala se.

„Královna je nemocná. Všichni doufáme, že bude brzy zase v pořádku, neboť princ z Walesu se taktéž necítí dobře," vysvětlil sir Horton s významným úsměvem. Lizzy měla pocit, že se za těmi slovy skrývá jakási nevyřčená domluva. Jejich významné pohledy, úsměvy a pohyby, přilákaly její pozornost.

„Ach, náš malý Eduard z Walesu je nemocný? A kde ho schovávají? Slyšela jsem, že na dvoře není."

„Na hradě Middleham, kde má dostatek klidu. Cestu do Londýna by prý nezvládl. Ovšem jakmile bude královně lépe, chystají se ho jet navštívit."

„Některé ženy zkrátka nebyly uzpůsobeny k tomu, aby rodily silné děti," poznamenala lady Greyová štiplavě. „Budu se však za jeho uzdravení i za uzdravení královny modlit. Bylo by tragické, kdyby zemřel dědic trůnu," dodala neupřímně. Hned vzápětí se začali bavit o novinkách u dvora a Lizzy je přestala vnímat, protože zpozorovala, že král se zvedl ze svého místa a rozešel se jejich směrem.

Byl to středně vysoký muž s delšími hnědými vlasy a ostrými rysy ve tváři. Neměl nijak urostlou postavu, spíše naopak. Vypadal jako by se při chůzi trochu hrbil, ale Lizzy věděla, že to je příčinou jeho zvláštně zkroucené páteře. Ta měla také za důsledek spoustu drbů, které o něm po království kolovaly - prý je hrbáč, neschopný kvůli svému obrovskému hrbu spát nebo na sebe natáhnout brnění. Tyhle klevety byly samozřejmě přehnané. Žádný hrb neměl, jen nemohl stát zcela vzpřímeně. Nebyl to muž, o kterém by člověk mohl s jistotou říct, že je krásný. Ale měl jakési charisma. Jakési kouzlo, které kolem něj vytvářelo jasnou zář a dodávalo mu na přitažlivosti.

Došel až k nim a zastavil se přímo před její matkou. „Lady Greyová, věnujete mi jeden tanec?"

Lady Greyová k němu zdvihla zrak a mírně se usmála. V očích jí na moment probleskl vítězoslavný pocit. Pak vzala Elizabeth za paži a odpověděla: „Obávám se, že mé pohyby už nejsou tak ladné, jak bývaly. Ale má dcera je vynikající tanečnice."

Král stočil svůj zrak na Lizzy. „V tom případě... má drahá neteři? Dovolíte mi, abych se přesvědčil o vašich schopnostech?"

Elizabeth klesla do pukrlete a teprve až se zvedla, odpověděla jasným hlasem, kterým se snažila zamaskovat nervozitu: „S radostí, Vaše Milosti." Ačkoliv radost byla to poslední, co teď cítila. V duchu proklínala matku, že ji tak ochotně předala do rukou muže, který měl na nich krev tolik jejich blízkých přátel.

Richard se usmál a nabídl jí rámě. „Je to dlouho, co jsme se viděli naposledy. Myslím, že to bylo o těch Vánocích, kdy..." Richard se zarazil a Elizabeth si všimla, že mu po tváři přeletěl stín bolesti.

„Ano," přisvědčila, protože moc dobře věděla, jaké Vánoce má na mysli. Ty, během kterých její otec dostal první srdeční záchvat. Rychle se z něj vzpamatoval a vypadalo to, že bude všechno dřív jako předtím, ale už v dubnu toho roku jej jeho nestřídmý život doběhl.

Richard žil, co si Elizabeth pamatovala, především na svém hradě Middleham. Mohla mít asi šest let, když tam se svou manželkou odjel a od té doby se ke dvoru vracel jen velice zřídka, vždy pouze, když si ho král zavolal. Po otcově smrti jej už také neviděla, protože matka je všechny co nejdříve odvedla za zdi opatství.

Cítila, jak si ji zkoumavě prohlíží. Bylo jí to nepříjemné, a tak pokračovala: „Mé bratry si však určitě pamatujete mnohem lépe. Musí to být nedávno, co jste je viděl naposledy," odvážně mu oplatila zkoumavý pohled a významně vysunula bradu. Došli doprostřed sálu a zařadili se mezi tanečníky. Opět se na ně všichni dívali, ale tentokrát to Elizabeth nevnímala. Soustředila se pouze na krále. „Otec pojmenoval Richarda po vás. Velmi si vás vážil a věřil vám." Hledala v jeho tváři výčitky svědomí nebo aspoň pocit viny.

Král se mírně usmál. „I já jsem si ho vážil. Už od dětských let jsem ho považoval za hrdinu. Byl to ten nejlepší král, jakého si Anglie mohla přát. Ale teď pojďme tancovat. Není vhodné postávat uprostřed parketu a hovořit." Uklonil se před ní.

Na chvíli zaváhala, ale pak mu úklonu opětovala a začala tančit. Nějakou dobu ani jeden z nich nemluvil. Elizabeth měla ústa stažená do úzké čárky a už se na krále nedívala. Byla zmatená. To, co říkal o jejím otci znělo upřímně. Musel to myslet vážně. Tvářil se velmi smutně. Jenže proč tedy tak nehorázně zradil bratrovu důvěru?

Richard naopak její tvář zamyšleně sledoval a uvažoval, kdy jeho neteř vyrostla v tak krásnou ženu. Svůj půvab určitě zdědila po matce, avšak on ji shledával ještě krásnější, než lady Greyovou. Neměla ve výrazu takovou chladnou cílevědomost, jako její matka. Přestože teď se lehce mračila a zjevně si tanec s ním nijak neužívala.

„Nenávidíte mě," zkonstatoval prostě.

Polekaně sebou trhla a popletla několik kroků. „Vaše Milosti... neřekla bych... odpusťte," zakoktala se a vzápětí zrudla. Rozpaky jí slušely.

„Myslíte si, že jsem nechal popravit vaše bratry," pokračoval.

Zmínka o nich vytrhla Lizzy ze strachu. Šlehla po králi zlostným pohledem a tentokrát se vůbec nezamýšlela nad tím, jak je její chování nepatřičné. „A ne snad? Šeptá si o tom celá Anglie."

„Ne všechno, o čem si Anglie šeptá, je pravdivé."

„Popíráte to tedy? Nejsou snad mí bratři mrtví?" zašeptala se staženým hrdlem a pohlédla na něj pohledem plným úpěnlivé naděje.

„Jejich smrt jsem nepopřel."

„Hrajete si s mými city? Baví vás to?" vypravila ze sebe namáhavě. Cítila, že se začíná chvět a do očí se jí tlačí slzy.

Richard se bezmocně díval na její lesknoucí se oči. „Ne. Lady Elizabeth, ti chlapci byli mí synovci. Opravdu věříte, že bych je chladnokrevně nechal zabít? Věříte, že bych dovolil, aby se cokoliv stalo komukoliv, koho můj bratr tak vroucně miloval? Já přece nejsem žádný tyran!" mluvil naléhavě. Přál si, aby to pochopila. Musela poznat pravdu. Musela vědět, proč nechal oba její bratry v Toweru.

Mlčela. Její bledou tvář osvětlovaly mihotající se plameny svíček a vypadala tak ještě krásněji než obvykle. Její rty se trochu zachvěly, když odpověděla: „Nevím, co si o vás myslet. Neznám vás."

„Tak se na mě podívejte. Podívejte se mi do očí," zamumlal tiše tak, aby to slyšela jen ona. Chytil ji za ruku a zastavil, takže i ona musela přestat tančit.

Pozvedla k němu hlavu a pohlédla mu do nich. Přímo a pevně, jako by z nich chtěla vyčíst celou pravdu. A v tu chvíli se jí zadrhl dech. Měla pocit, že se v té nekonečné modři snad utopí. Srdce se jí rozbušilo tak splašeně, jako by jí každou chvíli mělo vyskočit z hrudi a spadnout Richardovi k nohám. Vůbec netušila, že ačkoliv všichni dále pokračovali v tanci a ve svých rozhovorech, házeli na ni a na krále kradmé, letmé pohledy. Stáli tam takhle několik vteřin, zaklesnuti do sebe pohledem a neschopni se od toho druhého odtrhnout. Konečně Elizabeth opět nabrala ztracený dech. Odtrhla od něj pohled.

„Teď se cítím ještě zmateněji," pravila rozechvěle. Věřila, že oči jsou brána do duše. Věřila také tomu, že ta Richardova určitě musí být černá a shnilá. Jeho oči tomu však nenapovídaly. Měl tvrdý pohled, ale ne krutý a rozpoznala v něm také dobrotu, spravedlnost a něhu.

„Nejsem tyran," zopakoval důrazně.

„A kdo tedy jste?"

Smutně se usmál. Hudba utichla. Tanec skončil. Vzájemně se uklonili a teprve pak jí odpověděl. „To už zřejmě ani já sám nevím."

„Jak vám pak tedy mám věřit? Ublížil jste mé rodině naprosto nemyslitelným způsobem. Sedíte na trůnu, který měl patřit mému bratrovi. Nosíte jeho korunu. Nechal jste popravit muže, kterým můj otec důvěřoval. A teď jste nás pozval ke dvoru a snažíte se tvářit, že se nic z toho nestalo. Po tom, co jste ze mě udělal bastarda!" Ani si neuvědomila, že v průběhu svého monologu zvýšila hlas. Několik dvořanů se po nich otočilo. Richard se ohlédl přes rameno a vzal ji za paži.

„Prosím, uklidněte se," naléhal tlumeným hlasem a odváděl ji pryč ze středu místnosti.

„Jak se mám uklidnit? Vy vůbec nemáte ponětí, co jsem v poslední době prožívala!" odsekla mu a docela přitom zapomněla, že mluví s králem. Všechen ten vztek, smutek a bolest, které v posledních měsících musela snášet, se teď draly na povrch. Richard ji stále držel za ruku nevypadal nijak rozzlobeně kvůli tomu, jak s ním hovořila.

„A vy nemáte ponětí, co jsem prožíval já. Myslíte si snad, že pro mě bylo jednoduché nařídit Hastingsovu popravu? Byl to také můj přítel. Snažil jsem se dělat to nejlepší pro svou zemi, ale nemohl jsem přitom přehlížet pravdu."

Elizabeth se neudržela a pohrdavě odfrkla. „Pravdu! Myslíte si snad tu pravdu, která vám pomohla vydat Titulus Religius?"

Richard si nešťastně povzdychl. „Samotného mě překvapilo, že byl můj bratr již ženat, když si vzal vaši matku. Byl ovšem vždy tak... impulzivní. Nechtěl jsem vám ublížit. Mrzí mě, že to odnášíte i vy, ale pravda je pro mě nejdůležitější. Neudělal jsem to pro to, že bych sám toužil být králem." Natáhl ruku a lehce se dotkl její tváře. Dech se jí zadrhl v hrdle. Cítila jeho kůži na své kůži a měla pocit, že snad shoří. Prudce před ním ucukla.

„Očekáváte, že vám všechny tyhle povídačky uvěřím?" vyhrkla bojovným tónem. Jediné, na co teď myslela bylo, že musí rychle pryč. „Omluvte mě, prosím, myslím, že se mi udělalo nevolno, Vaše Milosti," prohlásila a pohled přitom urputně upírala na špičky svých bot.

Rozpačitě si odkašlal. „Samozřejmě. Běžte, lady Elizabeth," pronesl a z jeho hlasu přitom nešlo poznat, co si myslí. Udělala pukrle, zavířila šaty a co nejnormálnějším krokem se dostala ke dveřím sálu. Teprve na chodbě, kde nikdo nebyl, se rozběhla do svého pokoje. Vběhla do něj, zavřela za sebou dveře a pak se o ně opřela a svezla se po nich k zemi.

„Bože, pomoz mi," zašeptala zoufale s královou tváří před očima. Přiložila si ruce k hrudi, jako by se chtěla ujistit, že má srdce stále na svém místě. I když cítila jeho tlukot, věděla, že už nepatří jí. Rozplakala se.