PROSINEC 1485, LONDÝN

Parlament naléhal na nového krále, aby si už konečně vzal Elizabeth z Yorku. Thomas Lovell před něj jménem všech předstoupil, poklekl na kolena a prosil ho, aby svatbu učinil co nejdříve. Nemohl už tedy déle váhat. Ostatně, potřeboval dědice, aby posílil svou pozici. Nemělo smysl, aby sňatek dále odkládal. Přestože však jeho chladná logika věděla, co musí učinit, z jakéhosi podivného důvodu se mu do toho prostě nechtělo.

S Elizabeth od toho prvního setkání o samotě nemluvil. Poskytl jejímu bratranci v Toweru učitele a knihy, přesně jak jí slíbil. Dokonce dovolil jeho sestře, aby ho navštěvovala. Elizabeth s ním v reakci na to chtěla mluvit a vyjádřit mu své díky, ale on měl zrovna tajnou schůzi se svou radou, takže svůj vzkaz pouze vyřídila jeho panošovi. Poté ji jednou pozval na večeři, ale schválně ji neposadil vedle sebe, nýbrž vedle své matky. Zdálo se mu proto zvláštní, že si má vzít někoho, s kým strávil všehovšudy tak dvě hodinky. Mohl si za to ale přece sám!

Nechal si zavolat Richarda Empsona a Edmunda Dudleyho, kteří se brzy stali jeho finančními rádci a ministry. Svěřil jim výběr daní a ikdyž to bylo teprve pár měsíců, byl spokojený. Když oba muži vešli, uctivě se svému králi uklonili. Jindřich jim pokynul rukou, aby se posadili. Sám pak usedl naproti nim.

„Nuže, pánové,“ začal. „Rozhodl jsem se uskutečnit slib, který jsem dal v Rennes a vzít si Elizabeth z Yorku.“ Dudley a Empson si vyměnili rychlý pohled, ve kterém se zračila úleva. Ani jeden z nich nerozuměli Jindřichovu dlouhému váhání. Zvláště pak Dudley, který měl pocit, že si ho Elizabeth docela oblíbila a i on k ní choval úctu a obdivoval ji. Byla to skutečně krásná žena. Navíc skromná a vlídná, což byla kombinace, která bohužel nebyla příliš častá.

„Skvělá zpráva, Vaše Výsosti!“ zvolal Empson, protože měl pocit, že by měl něco říct.

„Princezna Elizabeth je krásná žena. Budete šťastný manžel,“ dodal s úsměvem Dudley.

Jindřich trochu rozmrzele přikývl. Měl pocit, že to mu neustále opakuje každý. Elizabeth je krásná žena. Její babička i matka byly velice plodné, určitě vám přinese mnoho potomků. Je z rodu Yorků, díky ní vás lidé přijmou jako krále. Všichni mu připomínali, že Elizabeth je nejvhodnější manželka a udávali k tomu důvody, které jako by snad měly zajistit jeho štěstí. Ale copak krása manželky je zárukou dobrého manželství? Co když je její krása pouhou maskou a pod ní se skrývá ošklivá duše? Jelikož sám Jindřich nebyl žádný krasavec a moc dobře to o sobě věděl, nepřikládal tělesné kráse takovou váhu, jako mnoho jiných mužů. Nehodlal to však s kýmkoliv rozebírat. Navíc, sám vlastně nevěděl, jak má manželství vypadat. Neměl žádný vzor v rodičích.  Možná bylo manželství opravdu jen o zplození potomků.

„Ehm, jistě,“ pročistil si hrdlo a pak pokračoval: „Chci se zeptat na přesný stav královské pokladnice. Jak nákladnou svatbu si můžeme dovolit?“

Úsměvy zmizely jeho poradcům z tváří. „Jeho Veličenstvo ví, že po vládě Eduarda IV. toho mnoho nezbylo. Nebo přesněji řečeno: zbyly pouze dluhy,“ zamumlal Empson nervózně.

Jindřich netrpělivě mávl rukou. „Ano, ano, to vím. Chci vědět, jestli si můžeme dovolit nákladnější obřad... popřípadě jak nákladný. Nechci našemu rozpočtu způsobit ještě větší ránu!“ 

„Pokud smím něco poznamenat, Vaše Veličenstvo,“ ozval se Dudley.

„Proto jsem si vás sem pozval. Mluvte, Edmunde,“ pobídl ho s trochu ironickým podtónem Jindřich.

„Tedy... podle mého byste na svatbě neměl příliš šetřit. Příznivci Yorků by si to mohli špatně vysvětlit. Vaše korunovace byla překrásná. Svatba by jí měla minimálně konkurovat,“ vyjádřil Dudley svůj názor.

Jindřich si povzdechl a zamyšleně si podepřel bradu. Ach ano, ti zatracení Yorkové. Pronásledovali ho ve všem, co dělal. Na začátku své vlády chtěl dát jasně najevo, kdo je tu novým králem - proto stanovil svou vládu na den před bitvou u Bosworthu. Byl to chytrý, chladný tah, který měl velice dobře promyšlený. Díky tomu se museli v podstatě všichni příznivci rodu Yorků i jeho samotní příslušníci dostavit za ním a on si je mohl osobně prohlédnout. Lehce se tak vykrystalizovali ti, kteří jeho nárok na trůn podporovat nehodlají - to byli ti, kteří se vůbec nedostavili. Přesto však nevěřil nikomu.

„Co myslíte vy, Empsone?“ otočil se na druhého, staršího muže.

„Souhlasím s panem Dudleym,“ odpověděl opatrně. Takže to vypadalo, že Jindřichovi nezbyde nic jiného, než ještě navýšit královský dluh. Nebyl z toho nadšený. Nerad pouštěl peníze z ruky a dluhů se chtěl při svém vládnutí úplně vyhnout. Ale nemohl přece za to, v jakém stavu královskou pokladnici přijal. Za rok, dva na tom bude určitě lépe.

„Dobrá. Chci, abyste přesně spočítali naše dluhy, obsah pokladnice a také všechny výdaje, které budou k uskutečnění mé svatby s princeznou Elizabeth nutné. Příští týden mi vše předložíte. Společně to projdeme a když to schválím, můžou začít přípravy,“ rozhodl Jindřich. „To je všechno. Můžete jít.“

Dudley i Empson se zvedli, uklonili se a zamířili ke dveřím. „Ještě něco!“ zastavil je králův hlas. „Nechci, aby se k princezně doneslo cokoliv o přípravách svatby, rozumíte?“

Dudley vypadal vyveden z míry. „Vaše Veličenstvo...“ Chtěl něco namítnout. Snad, proč s tím dělat tolik tajemství, když si princeznu vzít musí a všichni to ví, ale král ho zarazil.

„Doufám, že rozumíte. Jste moudří muži. Nezklamete mne.“ Jeho hlas byl chladný a nepřipouštěl žádné námitky.

„Jistě. Nikdo se nic nedozví. Zvláště princezna Elizabeth ne,“ přisvědčil úslužně Empson a znovu se uklonil. Dudley následoval jeho příkladu a pak je Jindřich konečně propustil. Když se za nimi zavřely dveře, Jindřich vstal a přešel k tajným dvířkám, které vedly do chodby spojující jeho komnatu s komnatami určené pro královnu. Teď v nich však pobývala jeho matka. Otevřel ony dvířka a řekl: „Můžete vyjít, matko.“

Lady Beaufortová vešla do jeho komnaty a vůbec se netvářila jako někdo, kdo byl právě přistižen při odposlouchávání za dveřmi. Bez vyzvání se ladně posadila na židli, kde před chvílí seděl Empson a upřela své černé oči na Jindřicha. Ladily jí s šaty. Nenosila nic jiného, než černou a bílou, jako řeholnice. „Vezmu si na starost nevěstiny šaty,“ pronesla rozhodným tónem. Ani se nesnažila zakrývat, že celý jeho rozhovor slyšela. A Jindřichovi to nevadilo. Stejně by jí všechno pověděl, takhle aspoň šetřil slovy. Matka a jeho strýc Jasper byli jediní lidé, kterým bezmezně věřil a radil se s nimi o všem. Především pak s matkou. Sedávali spolu někdy i dlouho do noci v jeho komnatě a plánovali. Proto byl rád, že obsadila pokoje, které běžně patřily královně.

Jindřich vděčně pokýval hlavou. V těchto ženských věcech se nevyznal. „Budou potřeba ti nejlepší krejčí. Chci, aby její šaty vypadaly okázale, ale zároveň nebyly příliš drahé,“ sdělil lady Beaufortové.

„Lady Greyová byla vždycky velmi marnivá, musíme jim ukázat, že teď jsou časy jiné a nemohou si dovolit, co chtějí,“ přisvědčila horlivě lady Beaufortová. Jindřich měl pocit, že se vždycky nakonec všechno stočí k lady Greyové. Pro jeho matku byla královna vdova očividně trnem v oku, ačkoliv spolu uzavřely dohodu o sňatku svých dětí. Ale nijak to matce nevytýkal. Sám lady Greyové nevěřil.

„Ano, ano,“ souhlasil tedy prostě.

„Šaty musí mít Elizabeth zelené, v barvě našeho rodu, aby lidé jasně viděli, že je tudorovská královna, ne Yorská!“ pokračovala ve svých úvahách lady Beaufortová. Jindřich opět souhlasně přikývl. Tohle bylo samozřejmě důležité. Hlavní bylo, aby si to uvědomila především Elizabeth. Sňatkem s ním ztratí své jméno. Bude tudorovská královna a bude se podle toho muset chovat. Její loajalita bude náležet jemu. Jen doufal, že to tak opravdu bude a že si na hrudi nehřeje zmiji.

• • •

Po pár týdnech nechal král veřejně vyhlásit datum svatby. Měla se uskutečnit 18. ledna. Elizabeth seděla ve své komnatě společně se svými dvorními dámami a vyšívala. Od rána měla špatnou náladu. Její sestřenice Maggie Plantagenetová totiž přišla se zprávou, že je už známo datum její svatby.

„Všem je známo, pouze mě ne!“ neudržela se, když jí to sdělila a hněvivě vykřikla. Bylo jí jedno, že to slyší i ty dvě sůvy, Sára a Markéta. „Budu vůbec pozvaná na svou vlastní svatbu?“ otázala se ironicky. Opravdu nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. Kam až Tudor hodlá zajít, aby jí ukázal svou nadřazenost? Cecily se k jejímu spílání přidala, ale přitom se cítila trochu provinile. Před třemi dny potkala opět Johna Wellese a ten jí o svatbě řekl. Říkal, že hned po ní odjede domů. Měla o tom sestře říct.

Teď Lizzy naštvaně píchala jehlicí a snažila se uklidnit. Většinou se nenechala jen tak rozhodit, ale Tudor jí pil krev už od té chvíle, co svou nohou vkročil do Anglie. Vlastně se s ním téměř neviděla a přesto ji tak rozčiloval. Byla si jistá, že jejich svazek dopadne katastrofálně. Více, než kdy jindy snila o Richardovi. Kdyby vyhrál bitvu on... ale Richard byl mrtev. Musela tento fakt přijmout, stejně jako svou povinnost. Od dětství věděla, že se vdá za toho, koho jí určí. Musela myslet na Anglii. Jestliže její sňatek opravdu přinese mír, musí to udělat. A musí se tvářit, že si toho nesmírně váží. Aspoň na veřejnosti. Lidé vždy chtějí vidět šťastný královský pár. Mají pak pocit, že i oni jsou přece šťastní. Viděla to na svých rodičích. Jenže ti se doopravdy milovali...

Sklopila hlavu a zjistila, že udělala několik špatných stehů. Povzdechla si a začala je párat. Nesmí být takhle nesoustředěná. Najednou se otevřely dveře. Vešel muž v zelené livreji a uklonil se. „Princezno Elizabeth, nesu vzkaz od Jeho Veličenstva,“ oznámil. Lizzy mu pokynula, aby přišel k ní a převzala si od něj bílý pergamen. Muž zůstal stát vedle její židle, takže pochopila, že král chce odpověď hned. Rozbalila tedy list a s přimhouřenýma očima začala číst.

Drahá princezno Elizabeth,
bylo by mi nesmírnou ctí a potěšením, kdybyste se mnou dnes povečeřela. Prosím, pošlete odpověď po mém lokajovi.
Váš oddaný
král Jindřich

Chvilku byla v pokušení odepsat zamítavou odpověď, ale co by tím dokázala? Jak by si tím pomohla? Přece si jasně předsevzala, že svůj vzdor bude jemně skrývat ve slovech a náznacích.

„Sáro, přines mi pergamen a pero,“ přikázala své dvorní dámě. Blonďatá dívka hned odložila vyšívání a brzy se vrátila s požadovanými věcmi. Elizabeth rychle napsala, že velice děkuje za pozvání a bude potěšena, když s ním bude moci povečeřet. Pak předala dopis lokajovi, který se uklonil a odešel.

Elizabeth přelétla pohledem po svých dvorních dámách. „Dnes budu večeřet s králem,“ sdělila a pokusila se vykouzlit na tváři spokojený úsměv. „Potřebuji vypadat úžasně! Musíte mi pomoct vybrat šaty!“

Markéta se Sárou nadšeně přikyvovaly. Cecily s Maggie na ni však nenápadně vrhly soucitný pohled. Večeřet ve společnosti toho chladného, arogantního muže, který se ani neumí usmát! To musí být strašné! Říkaly jejich oči.

Myslela si to samé. Zvlášť těžké to bude, jestli s nimi zase bude jeho matka. Vypadalo to, že ti dva jsou jedno tělo, jedna duše. Téměř všechen čas trávili spolu. Chápala, že takovou možnost dlouho neměli, ale přece jen se jí to zdálo trochu podivné.

Za několik hodin už kráčela ve svých nejlepších šatech chodbami ke královým komnatám. Uvedlo ji jeho páže. Trochu se jí ulevilo, když zjistila, že je prostřeno jen pro dva. Jindřich už seděl za stolem a když vešla, vstal. Sklopila hlavu a vysekla mu pukrle, které by se však dalo označit přinejmenším za nedostatečné. V soukromí mu nehodlala projevovat hlubokou úctu. Před lidmi si pro blaho Anglie bude hrát na poslušnou manželku, ale musí mu dát najevo, že je to pouze přetvářka. Ve skutečnosti k němu cítí odpor.

Jindřich k ní přišel a chytil ji za ruce, aby ji pozvedl z úklony. „Princezno Elizabeth, jsem velmi rád, že jste přijala mé pozvání na večeři,“ pronesl, ale neusmál se při tom, jeho oči zůstaly chladné. 

Elizabeth stiskla rty do úzké čárky a zoufale si pomyslela, že tohle bude dlouhý večer. 

Mrzí mě, že teď tak dlouho nevyšla nová kapitola, ale upřímně, psaní bylo to poslední, na co jsem měla myšlenky. Snad se to zas zlepší, až si na novou školu a všechno okolo toho zvyknu. Napište mi, jak se vám kapitola líbila, ale třeba také jak se máte, zajímá mě to ❤️