Už tomu bude rok. Rok od chvíle když odešla dívka tak moc podobná pampelišce.
Stála jsem u její postele když její duše opustila její tělo. Jakoby jsem zahlédla její duši která se usmála. Úsměv který nosívala na tváři i v nejhorších chvílích mi chybí. Chybí mi ona, její pozitivní pohled na věc, její smích. Nikdo si nevšímal její bolesti v jejích očích.
Nikdo ji nedokázal pomoci.
Dnes stojím nad jejím hrobem. Na kterém stojí:
,, Zde leží dívka, která umřela proto, aby se lidé nepřestávali smát."

Tak nádherné poselství. Na jejím hrobu leží pampelišky. Tak krásné a jednoduché květiny které se v noci uzavírají.

Ona chtěla abych žila ,tak žiju. Žiju za nás obě.
Roznáším radost a úsměvy...
Jako to dělala ona.
To ona mi pomohla překonat můj strach.
Ona mě naučila smát se i v těch nejtěžších chvílích.
Naučila mě věřit v přátelství a lásku.
Vděčím jí za nezapomenutelně přátelství.
Změnila mě. Změnila mě k lepšímu.
Vím že se na mě teď kouká a směje se. Směje se, když vidí co dokázala.
A v tu chvíli mi na obličej přistál paprsek slunce.
Sbohem, pampeliško.

Slova autora:
Děkuji všem kteří knihu dočetli až sem. Kniha pro mě byla opravdová srdcovka. Dýchala jsem za postavy a neubráním se slzách když se s touto krátkou knihou rozloučím.
Děkuji vám za všechnu podporu❤️🌼🌹
Mějte na paměti, že nikdo není takový jakým se být zdá.✨❤️