Pampeliška
Dnes otec odjel. Proto jsem se rozhodla pozvat ji domů. Aby jsem jí ukázala pravdu.
Když jsme přišli řekla jsem jí svůj příběh:
,,Víš, moje matka mě a otce opustila když jsem měla nastoupit do školy. Od té doby jsem pro otce přítěží ,jak říká. Musím včas chodit domů, nemůžu chodit ven s kamarády nebo si je sem zvát, ale to není nejhorší. Když něco není podle jeho představ tak, "zadrhl se mi hlas, a v hlavě mi zněla otázka : ,,Mám jí to říct?" . Rozhodla jsem se že ano a tak jsem pokračovala : ,, Tak mě bije. Páskem do zad. Za každou dvojku či horší známku. Za každý pozdní příchod domů ,byť jen o minutu.
Za každou neuklizenou věc nebo za špatný úklid. Nejhorší je že pokaždé se počet ran zvyšuje. Začínal na pěti a tak to šlo asi šest let. Pak se rozhodl že to není dostatečné tak to šlo rok po deseti. Pak po dvaceti. A teď už na to nedbá, někdy 30, někdy 50 a posledně 100."
,, Proč se pořád usmíváš? Proč nedáš najevo svoji bolest? Proč to nikomu neřekneš?" dívala se na mě s otázkou v očích.
,, Člověk se musí usmívat i v tu nejhorší chvíli."
,,Proč všem pomáháš, když sama potřebuješ pomoct?" zeptala se.
,, Ten kdo nejvíce pomáhá často potřebuje nejvíce pomoct," odmlčela jsem se.
,, Nechci lidi zatěžovat svými problémy."
Ukázala jsem jí rány na zádech.
Pomalu se hojili, ale otec vždy přišel a otevřel je.
Teď moje záda vypadala hodně zuboženě, ale hojili se.
Dívka na mě pohlédla se soucitem v očích.
,, Úsměv každý den, slzy každý večer," zašeptala jsem.

Růže
Řekla mi o sobě všechno. Už vím co se skrývá pod jejím úsměvem. Je to silná usměvavá bytost, se spoustou problémů. Obdivuji ji. Její osobnost a povahu. To čím si prochází je zlé, nezaslouží si to. Mělo by se to začít řešit než bude pozdě.