Pampeliška
Jedna rána přistála na mých zádech. Následovala ji další a další. U 20 jsem přestala počítat. Odhadem bych řekla že jich bylo 40. Minule jich bylo jen 30.
Zvedla jsem se ze země a došla jsem do pokoje.

Společně se sluncem usnul i radostný květ pampelišky.

Růže
Úsměv na mé tváři nezmizel do večera.
Moje svědomí svádělo vnitřní boj. Mám jí věřit? Nebo ne?
Usínala jsem s pocitem přesvědčení.
Přesvědčení že to zkusím. Zkusím uvěřit člověku.

Růže pomalu ukazuje svoji krásu.

Pampeliška
Zase další noc. Noc kdy se vybrečím a ráno budu zase ta usměvavá holka. Nechci ostatní zatěžovat svými problémy.

Většinou ten kdo nejvíc pomáhá, sám potřebuje nejvíc pomoct.
Že ,pampeliško?

Růže
Přišla do školy a hned byla u mě. Ta vážně nedá pokoj. No co, zkusím to.

Pampeliška
Ona se se mnou začala bavit. Úspěch!
Stačí získat si ji a odstranit tu masku.
Chci ji poznat takovou jaká je.

Růže
Je fajn. Bezproblémová , hodná holka.

Úsměvy obou dívek byli znatelně rozdílné.
Jeden smutnější a falešnější se špetkou radosti.
Jeden radostnější a upřímný se špetkou strachu.