Tentokrát ji nedokázal uklidnit ani čerstvý vzduch. Rozzuřeně si to rázovala krajem pole, po pravici temné jehličnany. Sníh jí křupal pod podrážkami teplých sněhulí. Ruce měla vražené hluboko do kapes péřové bundy, šálu si jako vždycky přetáhla přes ústa a čepici narazila téměř k řasám, takže pořádně jí koukal jen drobný nos. Obočí měla zlostně stažená a blesky metající zářivě modré oči mhouřila před prudce létajícím sněhem. V hlavě jí hučelo skoro stejně hlasitě jako kolem uší. Myšlenky se jí míchaly a přeskakovaly z jedné na druhou, ale nad tím vším jednoznačně převyšoval vztek.

Přestože kolem ní zuřilo hotové sněhové peklo, ona se nezastavovala. Téměř neviděla na cestu, a tak se stalo, že zakopla a přistála tváří ve sněhu. Jako správná bojovnice, kterou chtěla být, ale rodiče jí to neustále zakazovali, vyskočila okamžitě na nohy a otočila se. Zaklela, protože neviděla ani ň. Poklekla a začala prohledávat zem. Ihned se jí do rukou zakousl chlad, ale nepřestala. Bojovnice musí něco vydržet.

Po pár sekundách nahmatala srst. Zaraženě se sklonila blíž. Co by to tak mohlo být? Třáslo se to a v bílé tmě to mělo stříbřitomodrý nádech. A bylo to malé. Hučení bouře jí znemožňovalo slyšet tiché kňučení, ale ona věděla, že je to živé. Rychle odhrnula napadaný sníh a vzala tvorečka do náruče. Na svou velikost vážil překvapivě mnoho, ale to jí nezabránilo si ho pořádně prohlédnout. Štěně. Určitě mu nemohlo být víc jak pár týdnů. Choulilo se v její náruči, stříbřitošedou srst s nádechem modré rozcuchanou, a obracelo k ní vlčáckou hlavu.

Nemohla ho tam nechat. Vlastně ji, jak zjistila doma. Byla to mladičká fenka. A podle situace, ve které došlo k tomu překvapivému setkání, dostala i jméno. Buřina.